Assassin's Creed Odyssey: Fate of Atlantis (RECENZE, epizoda 3.) – Judgement of Atlantis

Obsah recenze Assassin's Creed Odyssey: Judgement of Atlantis (Xbox One X)

1. Poslední kapitola Assassin's Creed Odyssey
2. Fate of Atlantis potěší příběhem
3. Zábavná hratelnost bez inovací
4. Nová zbroj i schopnosti nepřekvapí, ale potěší
5. Poslední kapitola řecké odysey
6. Recenze Assassin's Creed Odyssey: Fate of Atlantis: závěrečné hodnocení
7. HW nároky pro Assassin's Creed Odyssey PC

Poslední kapitola Assassin's Creed Odyssey

• Recenze (ep. 3): 4. 8. 2019 • Autor: Filip Němec

Assassin’s Creed Odyssey je zde s námi už téměř rok a za tu dobu jsme dostali vynikající plnohodnotný díl, průměrné třídílné DLC Legacy of The First Blade a nakonec i rovněž třídílné a kvalitou nevyrovnané rozšíření Fate of Atlantis. Z prvního dílu, který nás zavedl do Elisia, jsem byl vcelku potěšen. Nádherný svět, dobré využití větvených dialogů a noví nepřátelé. Druhá epizoda z podsvětí ale hodnocení srazila až k průměru. Hned z kraje prozradím, že závěrečná část s názvem Judgement of Atlantis celkové skóre hodně vylepšila, přestože v mnoha ohledech mě autoři opět zklamali.

Ale hezky postupně. První, co vás po spuštění epizody s názvem Judgement of Atlantis zaujme, je nový svět, do kterého vás pozve sám vládce moří Poseidon. Autoři tentokrát zvládli epizodickou návaznost velmi dobře, a tak poslední epizoda začíná přesně tam, kde ta předchozí skončila, úvod drobně nastíní, co se posledně stalo a především vás hned nevhodí do těžkého souboje. Naopak vás jako čerstvě koupenou akvarijní rybičku lehce vpustí do novotou vonícího řeckého akvária a vy si můžete bájný svět sami bezpečně osahat.

Po nebeském Elysiu a hříšném Tartaru totiž zavítáme kam jinam než do samotné Atlantidy a ta je tím nejhezčím, co se v sérii Assassin’s Creed objevilo. Do puntíku splňuje mé představy o městě, které vytvořili sami bohové, zároveň je však celkový design promyšlen tak, aby Atlantida byla nejen hezká na pohled, ale také funkční. I přes svou malou rozlohu je navíc město dostatečně členité a šplhání si užijete stejně jako jízdy na koňském hřbetě.

Fate of Atlantis potěší příběhem

Zapracovalo se i na konzistenci příběhu, protože zatímco v předchozích epizodách se váš Alexios či Cassandra ihned stali jen pohůnky vládců v nově navštívených světech, tentokrát jste vrženi do role tak zvaného Dikasta, tedy jakéhosi soudce, který je druhou nejvyšší postavou Atlantidy a musí ho poslouchat i synové Poseidona. To skvěle koresponduje s tím, kdo vaše postava skutečně je – polobůh zrozený k nastolení pořádku a ne otrok vykonávající denní pochůzky. A přesně o nastolení pořádku je i poslední epizoda. Dikastes totiž dostane na starost udržení míru v celé Atlantidě, lidé a rasa Isu, kterou lidé vnímají jako bohy, si přestávají rozumět a Dikastes tak musí odvrátit blížící se válku. Ta by totiž mohla celou Atlantidu zničit.

Příběh je bezesporu nejlépe zvládnutý právě v třetí epizodě, zamrzí snad jen to, že vykonané činy a příběhové zvraty z předchozích dvou epizod zde nehrají nijak zásadní roli a pravděpodobně se v určitém bodě sami sebe zeptáte, proč prostě nešlo rovnou skočit do Atlantidy. No, protože DLC, protože Season Pass, protože byznys… Absolutně nejlepší je pak závěr, jenž prozradí mnoho o první civilizaci, bohyni Juno, jejíž příběh se proplétá téměř celou sérii Assassin’s Creed, pravém osudu a účelu Alexia respektive Cassandry a samozřejmě se dotkneme i linky ze současnosti, které vévodí Layla Hassan. Rozhodně toho není málo a vlastně se na autory můžeme trochu zlobit za to, že tak podstatné informace měli dostat všichni hráči už v původní hře a ne pouze ti, kteří si zaplatili za DLC.

Zábavná hratelnost bez inovací

Než se ale probojujete ke konci, čeká vás zhruba šest až osm hodin klasické hratelnosti a zde mě autoři zklamali úplně nejvíce. Po třech krátkých úvodních misích totiž budete vhozeni do obvyklého grindu. Za úkol dostanete sbírat schránky s vědomostmi Isu, zbroj Isu a další artefakty. Vývojáři se však nezdržovali s tím, že by zisk těchto předmětů naroubovali na příběhové questy. Schránky najdete v pevnostech a zbroj u sebe nosí generálové uvnitř těchto pevností. Čeká vás tak několikahodinový dobývací stereotyp, který se jako slizký had proplétá celým Assassin’s Creed Odyssey.

Musím přiznat, že jsem byl po tomto zjištění hodně rozladěn a nehrát Judgement of Atlantis „pracovně“, byl jsem zralý na to hru vypnout. Naštěstí jsem tak ale neudělal, což je dobře, protože bych si jinak asi neuvědomil, jaký vlastně onen grind v Odyssey ve výsledku je. Ano, základen, dolů a válečných osad, které jsem za poslední rok obsadil, jsou možná už stovky, ale i po té době mě nepřestává bavit obhlédnutí terénu pomocí orlího zraku, označení klíčových nepřátel a vymýšlení taktiky podle architektonického složení pevnosti či denní doby. Samozřejmě včetně následného překopání taktiky, když vás načape stráž, jak se nemotorně krčíte v keři.

Tedy ano, fakt, že po vás hra najednou bude chtít dosáhnout ne jedné, ne druhé ale rovnou třetí úrovně vědomostí Isu pomocí hledání starobylých pokladniček, aniž by vám autoři předhodili jakýkoli příběhový quest, je hodně troufalý, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se i tak nebavil. Po této mírně stereotypní několikahodinové mezihře navíc přijde závěr s několika zajímavými questy a finální rozuzlení.

Nová zbroj i schopnosti nepřekvapí, ale potěší

Novinky se pak nesou ve stejném duchu jako v případě předchozích epizod. Dostaneme opět novou sadu brnění, která bohužel není tak oslnivá, jak byste od národa Isu očekávali. Vytvoří však na vašem těle podobné božské grafity jako mají právě členové rasy Isu. Navíc je stále možné kdykoli změnit vzhled zbroje za jiný, již získaný kousek, takže zůstanou vám vyhovující vlastnosti a vzhled si zvolíte dle své libosti.

Rovněž na vás čeká trojice tzv. vhledů, které upgradují jednu z vašich stávajících dovedností na novou, podstatě mocnější úroveň. Tentokrát se logicky točí vše kolem moci národa Isu a pokračujeme v nastolené tendenci, kdy většina schopností, ať už jako primární či sekundární efekt, generuje podstatné množství adrenalinu. Vhodnou kombinací skillů se tak z vás stane nejen chodící smrt, ale také vám nikdy nedojde adrenalin. Rozhodně bych však nechtěl říct, že je hra až příliš lehká. Stále stačí na pár sekund nedávat pozor a ukazatel zdraví zeje prázdnotou.

Poslední kapitola řecké odysey

Při pohledu zpět připomíná dodatečný obsah Assassin’s Creed Odyssey opravdu Homérův věhlasný epos, hlavní postava hry totiž nejdříve vybojuje jednu velkou válku, ale pak na něj čeká nespočet dalších dobrodružství. První DLC složené ze tří příběhů bylo vyloženě průměrné, což dokládá i hodnocení 50 % v naší recenzi. Mnoho chyb ve Fate of Atlantis autoři sice stihli napravit, největším problémem tohoto přídavku však je obsahová prázdnota, protože hlavních i vedlejších questů nabízí velmi málo, pokud srovnáme rozlehlost nových světů a jejich možnosti.

Závěr Fate of Atlantis je ale velmi podařený a pominu-li grindovací sekci (která mě ve své podstatě nakonec také bavila), skončilo druhé a zároveň poslední rozšíření skvěle, neboť jsem konečně, po všech těch epizodách, dostal, co jsem od začátku chtěl. Nové informace o templářích, první civilizaci, původu hlavní postavy a především směřování budoucího příběhu. A mimochodem, pokud byste o tom z nějakých fantastických důvodu pochybovali, po dohrání Fate of Atlantis je nad slunce jasné, že sága Assassin’s Creed bude mít další pokračování.

Tato recenze byla napsaná pro Xbox One X verzi.

• Zdroje: Vlastní

Obsah recenze Assassin's Creed Odyssey: Torment of Hades (Xbox One X)

1. Pekelný začátek pekelného DLC
2. Torment of Hades zklame příběhem i nelogičností
3. Menší mapa ale více obsahu
4. Torment of Hades přináší nové skilly i vybavení
5. Recenze Assassin's Creed Odyssey: Fate of Atlantis: průběžné hodnocení
6. HW nároky pro Assassin's Creed Odyssey PC

Pekelný začátek pekelného DLC

• Recenze (ep. 2): 3. 7. 2019 • Autor: Filip Němec

V průběhu června vyšla druhá epizoda rozšíření Fate of Atlantis, jež plynule navazuje na předcházející díl s názvem Fields of Elysium. Předposlední část druhého DLC nás zavede rovnou do podsvětí a hned v začátku bohužel opět ukazuje, že epizodické členění je možná vhodné pro seriály, ale v rámci her jde o obtížné vody, které zvládnou zkrotit jen ti nejlepší námořníci a mezi ty bohužel Ubisoft rozhodně nepatří.

Samotný úvod Torment of Hades je totiž věnován boss fightu s tříhlavým psem Kerberem a rozhodně nejde o nic jednoduchého. V mém podání šlo o úkol vyloženě frustrující, představte si totiž, že po šesti týdnech musíte hned naskočit do těžkého souboje, který zároveň trvá poměrně dlouho. Assassin's Creed Odyssey vyšlo před devíti měsíci, takže je nepravděpodobné, že by ho někdo aktivně hrál i po takové době, ještě když předchozí epizoda nenabídla skoro žádné vedlejší mise. Boss fight ihned na začátku další části, kdy se pravděpodobně po několika týdnech opět sžíváte s ovládáním, mi tak přijde jako hodně velký přešlap.

Torment of Hades zklame příběhem i nelogičností

Kerberos bohužel střežil vchod do podsvětí a jeho smrt nechala bránu nestřeženou, což samozřejmě naštve samotného Háda. Ten je ochoten Alexiovi (popřípadě Cassandře, však už to znáte) prominout tento hrůzný čin v případě, že mu pomůže najít čtveřici udatných válečníků, kteří by střežili další čtyři brány. To je celý příběh, přičemž o nějaké zápletce tu v podstatě nemůže být řeč a jestli jsem v případě Fields of Elysium chválil využití příběhových voleb a větvených dialogů, tentokrát na ně autoři téměř zapomněli a celá epizoda je přesně tak přímočará, jak na vás z tohoto popisu působí.

Celkovému dojmu nepomáhá ani vágnost příběhu či neschopnost jej nějak vysvětlit či ho alespoň udělat zajímavým. Možná jste na to už po těch týdnech čekání zapomněli, ale stejně jako u předchozí epizody je dějištěm hry virtuální simulace, kterou vytvořila Elythia z První civilizace. Bohužel po dohrání Torment of Hades absolutně netuším, jaký celá eskapáda s Hádem měla význam a už ani nemluvím o do očí bijících mezerách v příběhu. Například Kerberos se do Tartaru dostal jen pár minut před Alexiem (více z důvodu spoileru neprozradím), takže kdo hlídal bránu předtím a proč je teď najednou celé podsvětí v troskách, když je Kerberos po pár minutách své služby mrtev? A kdo doteď hlídal ty další čtyři brány?

Torment of Hades pak více než kdykoli předtím  ukázalo, že autoři neumí pracovat s postavami. V rámci čtveřice udatných bojovníků, které máte porazit a donutit je ke službě u Hádových bran, jsou takové ikony jako Perseus nebo Herakles. Legendy Řeckých bájí v průběhu souboje skvěle řeční, jak je nějaký smrtelník nedokáže porazit a co vše za svého života dokázali. Jenže po zasazení poslední rány najednou neřeknou jediné slovo. Do té doby zarputile se vzpouzející válečníci jen zakývají na znamení souhlasu a odeberou se ke své bráně. Trapnost a nelogičnost z těchto okamžiků prýští více než z čerstvě propíchnutého Římana.

Menší mapa, ale více obsahu

Fields of Elysium nastavilo laťku vizuálního stylu hodně vysoko. Nebeský ráj vypadal nádherně a já jsem díky tomu strávil ve foto editoru desítky minut. Od podsvětí se tak nějak očekává, že bude plné špíny a mezi dovolenkové destinace asi patřit nebude, ale zase až takovou šeď a nudu jsem nečekal. Skoro jsem měl pocit, že došlo ke grafickému downgradu, protože i samotné textury najednou vypadaly ohavnější a více rozmazané. Celkově mě podsvětí vůbec neoslovilo, přestože některá místa si típnutí screenshotu nakonec zasloužila.

Prvotní pozlátko Elysia ale překonává podsvětí v hustotě vesniček a herního obsahu. Mapa Tartaru je menší, takže nemusíte překonávat tak rozsáhlé vzdálenosti a přibylo také vedlejších misí, které jsou svázány zejména s postavou Chárona. Převozník má totiž problémy se svými cestujícími, a tak si pro nás nachystal několik vcelku zajímavých a naštěstí také rozmanitých úkolů. Ani to vám ale nezabrání v dohrání celého přídavku za zhruba 3 hodiny. Stejně jako v případě Fields of Elysium tak platí, že vedlejších questů mohlo být ještě o něco více.

Torment of Hades přináší nové skilly i vybavení

Kromě neokoukaného prostředí pak tradičně nechybí ani nové zbraně a brnění. V rámci příběhu budete muset sesbírat novou kolekci speciální výbavy, jež vám dovolí dostat se do míst, kam jinak vkročit nejde. Bohužel tato dovednost je zároveň speciální setovou vlastností daného brnění a mimo oblast této epizody je naprosto k ničemu, což je trošku škoda. Ani tentokrát pak nechybí noví nepřátelé. Respektive nepřátelé jsou stejní, ale bojovat s nimi musíte odlišně. Protože je totiž po zabití Kerbera vstup do podsvětí nehlídaný, omylem se do něj dostávají i duše, jež tam být nemají, a tak je před útokem na některé protivníky nutné vstoupit do jiné dimenze, což funguje jako zajímavé zpestření.

Stejně jako Fields of Elysium nabízí i druhá epizoda tři vylepšení pro stávající skilly, ze kterých tak vznikne podstatně silnější verze s často jinými možnostmi. Jedna z modifikací vám dovolí vytvářet vybuchující šípy, jež fungují jako automatické pasti, zatímco ta další vás vymrští do vzduchu a zpomalí čas, což se dá vhodně zkombinovat s dalšími speciálními schopnostmi. Poslední pak upraví klasické obnovení zdraví takovým způsobem, že vám sice ukazatel života nedoplní, ale stanete se na pár sekund nezranitelnými. Jde o novinky rozhodně zajímavé a kdo se jim chce věnovat, může s jejich pomocí vytvořit i nové soubojové styly.

Druhá epizoda Torment of Hades není vyloženě propadákem, ale nedokážu se ubránit pocitu, že je pouze jakousi výplní či špatně zvládnutým spojovníkem s třetí a závěrečnou epizodou. Pokud si z ní pak máme něco odnést, tak to, že autoři po všech těch letech stále neumí zacházet s příběhem či postavami, a pokud se chce Assassin's Creed označovat jako akční RPG, tyto prvky by měla zvládat.

Tato recenze byla napsaná pro Xbox One X verzi.

• Zdroje: Vlastní

Obsah recenze Assassin’s Creed Odyssey: Fields of Elysium (Xbox One X)

1. Assassin’s Creed se opět noří do mýtů a báji
2. Fields of Elysium trpí zmatečným úvodem
3. Druhé DLC boduje zejména novým prostředím
4. Fate of Atlantis láká na pletichy a zradu
5. Začátek dobrý, uvidíme se za tři týdny
6. Recenze Assassin’s Creed Odyssey: Fate of Atlantis: průběžné hodnocení
7. HW nároky pro Assassin’s Creed Odyssey PC

Assassin’s Creed se opět noří do mýtů a bájí

• Recenze (ep. 1): 6. 5. 2019 • Autor: Filip Němec

První třídílné DLC odkazující na příběhy kolem vůbec prvního nositele Skryté čepele zklamalo obsahem, formou ale zkrátka také tím, že slibovaná porce informací o asasínech se před námi schovala stejně dobře jako Alexios plížící se alejí olivovníků. Rozšíření Legacy of the First Blade bylo přinejmenším průměrné a především nenabídlo to, co jsme všichni chtěli – nové pískoviště, kde bychom si mohli hrát. Samozřejmě není pravidlem, že každé DLC musí přinést novou herní mapu, ale po (v mém případě) sedmdesáti hodinách ve starověkém Řecku zkrátka čekáte něco nového.

Přesně to konečně nabízí DLC Fate of Atlantis, které bude taktéž rozčleněno na tři menší epizody, avšak už v té první se podíváme do zcela nového světa. Úvod sice proběhne ještě ve starém Řecku, ale brzy se spustí eskapáda událostí, jež vás vhodí do Elysia, které se v Assassin’s Creed Odyssey představuje ve své klasické formě z řecké mytologie. Elysium je totiž sice částí podsvětí, ale je určeno udatným hrdinům a oblíbencům bohů, kteří zde v prostředí připomínající ráj a za nikdy nekončícího jara spokojeně žijí.

Fields of Elysium trpí zmatečným úvodem

Bohužel to není tak snadné, samotný úvod Fate of Atlantis je totiž až úmorně složitý. V rychlém sledu hra přepíná mezi linkou odehrávající se ve skutečnosti, kde hrajete za Laylu Hassan a opět jde o méně zábavné mise, kde pouze šplháte. Pak se zase na chvíli přepnete zpět na Alexia/Cassandru, někam doběhnete a opět se přes dlouhou načítací obrazovku vracíte k Layle. Druhé rozšíření je tak více propojeno se současností, což se hra snaží vysvětlit, nicméně neustále se pracuje s detaily z příběhu, který se odehrával v původně hře, jež vyšla před půl rokem, a tak budete mít v první hodině pěkný zmatek v tom, co právě děláte, proč to děláte a jak to zapadá do celé série.

Vše ještě zkomplikuje fakt, že průvodcem se vám stane Alethea, členka národa Isu, kterému série přezdívá také První civilizace. Právě Alethea z nějakého důvodu usoudí, že bude vhodné vytvořit pouze počítačový model Elysia, a tak se v kůži Alexia či Cassandry vydáváte do tuplované simulace. Nejdříve do Animu, v němž Layla prožívá to, co Alexios a poté v kůži Alexia vstupuje do další simulace, kterou vytvoří Alethea. Aby se v tom Zeus vyznal!

Bohužel mírně chaoticky působí i příběh, který se točí kolem svržení Persephone, jež Elysiu, do něhož se podíváte, vládne. Pustíte se tak do osnování mnohdy hodně propletených intrik a strategických spojenectví, které mohou někdy působit trošku zmatečně, ale na poměry řeckých bohů se to vcelku hodí. Kromě Persephone potkáte třeba Hermese Trismegistose a další ikony řecké mytologie, přičemž řeč bude také o Hádovi a Tartaru. Trošku mě však mrzí, že si právě s řeckými eposy autoři nepohráli více. V případě DLC pro Origins si totiž vyzkoušeli, že plně se ponořit do oblíbené mytologie je přesně to, co hráči chtějí.

Druhé DLC boduje zejména novým prostředím

Pokud jste hráli Odyssey i Origins, jistě víte, že síla této série netkví v příběhu či dobře napsaných dialozích (z těch vám bude opět krvácet z uší a hbitě je budete přeskakovat), ale v obrovském otevřeném světě. Elysium je oproti Řecku z původní hry samozřejmě mnohonásobně menší, ale vůči jiným rozšířením může působit téměř jako samostatný titul. V Ubisoftu navíc designéry pustili ze řetězu a ti kreativně řádili jako tříhlavý pes Kerberos. Elysium tak zcela vystihuje popis posmrtného ráje, kde jaro nikdy nekončí, louky plné pestrobarevných květů střídají blankytně modré potůčky, a když od jejich břehů vzhlédnete vzhůru, uvidíte honosné akropole plné nejpompéznější řecké architektury.

Kompletně nové prostředí s sebou přináší i nové nepřátele, kteří mají zcela odlišný styl boje a především jiné (daleko fantastičtější) schopnosti. Zapomeňte na Atéňany a Sparťany, které máte po desítkách hodin v původní hře nastudované od hlavy k patě. To stejné se týká i zbraní a nových setů brnění, přičemž tím nejlepším je samozřejmě nová kolekce elitního pancéřování z kovárny samotného národa Isu. Tomu všemu pak zdatně sekundují nové skilly, jež vás donutí mnohdy od podlahy překopat celý skillset a obměnit herní styl.

Fate of Atlantis láká na pletichy a zradu

Rozdílem oproti předchozímu rozšíření je také větší důraz na dialogy a větvení příběhu. Nechci vám mazat tzatziky kolem úst, texty jsou stále tak špatně napsané jako v Origins nebo Odyssey, ale následky vašich voleb tu jsou konečně zase znát. Někdy se odchýlíte více, jindy se třeba jen dozvíte nějakou informaci a daná situace dopadne prakticky stejně, ale po celou dobu máte pocit, že otěže příběhu držíte pevně ve svých rukou. Ostatně, jak už jsem naznačil, celý příběh je o osnování zrad, pomstě a svrhnutí vlády, takže se tu kličky a zkratky v dialozích přímo nabízí.

Pochválit je třeba Fate of Atlantis také za herní dobu, která je oproti jednotlivým epizodám předchozího přídavku několikanásobná. Pokud půjdete čistě po příběhu, můžete se těšit na zhruba 8 hodin herního času, podle vaší šikovnosti a zvolené obtížnosti. Osobně jsem však při pohledu na Elysium čekal ještě víc. Z nepochopitelných důvodů ale v tomto novém prostředí nenaleznete jedinou (!) vedlejší misi či další dobrovolné aktivity, jako jsou truhly nebo divoká zvířata k polapení. Elysium je zcela nelogicky prázdné a díky tomu Fate of Atlantis také nenabízí tolik bojů jako původní hra a na hromadnou bitvu si budete muset počkat až do samotného konce.

Začátek dobrý, uvidíme se za šest týdnů

Je na tom Fate of Atlantis lépe, než předchozí rozšíření? Určitě ano. Ke kvalitám Assassin's Creed Origins: Curse of the Pharaohs se však stále nepřibližuje. Záležet bude samozřejmě na tom, co si autoři nachystali pro druhou epizodu, která by měla dorazit zhruba za šest týdnů. Osobně jsem hodně zvědavý, jak se podaří další epizodě navázat, protože Fields of Elysium skončilo takovým způsobem, že jsem si myslel, že jde o nějaký bug. V polovině cutscény se vše přeruší a konec. Prostě si počkej, drahý Alexie (či drahá Cassandro, však už to znáte). Pokud jsou mé odhady správné, Alethea připravila další dvě simulace a z Elysia se tak nejspíše podíváme rovnou do Tartaru. Sbohem rozkvetlé louky a poletující motýlci.

Tato recenze byla napsaná pro Xbox One X verzi.

• Zdroje: Vlastní