Death Stranding 2: On the Beach (RECENZE) – Postapokalyptický pošťák na australský způsob

Death Stranding 2: On the Beach (RECENZE PS5) – Obsah článku

• Spokojený život je jen iluze
• Jak je to s tou řekou?
• Když jeden dělá to a ten zas tohle
• Živoucí mrtvý svět
• Death Stranding 2 přitáhne nejen fanoušky jedničky
• Recenze Death Stranding 2: On the Beach: závěrečné hodnocení

Spokojený život je jen iluze

O zvláštním titulu Death Stranding se toho napsalo mnohé. Jedni ho přijali jako inovaci hratelnosti a nádhernou vizi temné budoucnosti Hidea Kojimy, jiní ji odsoudili jako postapo walking PPL simulátor. Obě strany ve své podstatě chápu, tedy lépe, snažím se pochopit tu druhou. Já jsem totiž absolutně Team Kojima. Proč to píšu? Abych zkrátka vysvětlil, že na Death Stranding 2: On the Beach jsem se těšil od jeho ohlášení. A zároveň se stranil jakýchkoliv informací o dvojce, aby mě mohl japonský inovátor překvapovat a vodit si mě za ručičku jako malé dítě.

Death Stranding ve mně totiž zanechal hlubokou stopu, což se projevuje třeba tak, že se cítím neuvěřitelně heroicky jen při balení krosny na výlet do přírody. A pamatujete ty nájezdnické výpravy během covidu do obchodu na týdenní nákup s rouškou přes pusu? To jsem si broukal I'll Keep Coming od Low Roar a následoval stopy Sama Portera Bridgese do supermarketu. Jestli vám tohle jméno nic neříká, tak upalujte instalovat první Death Stranding. Ne že by bez něj dvojka nefungovala, ale sporé shrnutí na několik minut nemůže ani náznakem přiblížit všechny ústřední postavy a jejich osudy tak, jako když je sami prožijete.

Dlouhý úvod do recenze, co? No zvykejte si, Kojima dávkuje vyprávění úplně stejně. Dvě hodiny bloudíte v pustině, nesete důležitou zásilku na stanici Jižního uzlu a pak čumíte na dvacetiminutový film. Prostě Kojima má svůj styl a buď jej přijmete, nebo ne. Všechno funguje podobně jako v jedničce. Během hraní Death Stranding 2: On the Beach se dozvíte spoustu věcí o místním pokřiveném světě, kde pošťáci nosí na hrudi inkubátor s miminkem, ale otevřete více otázek, než dostanete odpovědí. A ten pocit pronikavého neznáma, s nímž se donekonečna pasujete, je hodně fajn.

Víc vám o ději neřeknu ani čárku. Nechci vám kazit zážitek. Příběh je totiž na druhém Death Strandingu asi to nejlepší, co můžete dostat. Budete plakat (častěji, než si chcete představit), občas se zasmějete a několikrát budete hledat obočí pod vlasy z další šílenosti, co Hideo vymyslel. Ale budete chtít víc, jako herní otesánek. Škoda, že některé zásadní dějové pasáže se schovávají za grindem v řádu několika desítek minut s často banálními úkoly. Vždy je to až na hranici snesitelnosti, ale s novým střípkem příběhu jsem si řekl: „Ještě jednu zakázku a jdu spát.“ A v tom venku cvrlikají ptáčci, žena na vás křičí, jestli jste se nezbláznili, že jdete do práce, ale vy máte přitroublý úsměv, ukážete ji zvednutý palec a čekáte lajk zpátky. 

Jak je to s tou řekou?

Kdo zažil jedničku, tak asi chápe, o čem píšu. Hejtři budou mít taky vodu na svůj mlýn, takže se vlastně nic moc neděje. A to je z mého pohledu fanouška vlastně největší chyba, kterou jsem často u Death Stranding 2: On the Beach zažíval. Nekonečný pocit, že tohle už jsem hrál. Jasně, přišla hromada inovací, o kterých se zmíním později, ale nic tak zásadního, že by mi to vystřelilo gumu u tepláků. To znamená, že jednička byla buď tak dokonalá, že nic nešlo měnit, nebo se autorům nechtělo zasahovat do fungujícího konceptu. Vyberte si.

Stále putujete krajinou, snažíte se nezakopnout s nákladem, který svou váhou přirovnává Sama Bridgese k mravenci (sice neunese dvacetinásobek své hmotnosti, ale daleko k tomu nemá), občas vás přepadnou místní nájezdníci, jindy se musíte vypořádat s přílivem mrtvých, kteří vás chtějí vtáhnout na svůj břeh (umřete, uděláte kráter jako hovado, ale vrátíte se zpátky – vlastnost hlavního hrdiny). V téhle recenzi asi není prostor úplně vysvětlovat základní mechanismy, protože bez jedničky to hrát nechcete (druhé varování, fakt si kupte jedničku dřív než dvojku).

Postupem času začnete propojovat chirální sítí jednotlivé stanice, čímž se vám otevřou nové plánky výbavy (třeba úplně boží krevní bumerang), stavby, dopravní prostředky a taky možnost opravit staré dálnice a nově také kolejnice. Tím se zrychlí a vlastně zautomatizuje doprava a doslova cítíte, jak se kontinent propojuje (po americké jedničce se dvojka vydala do Austrálie). To pro někoho může znamenat znak úspěchu, pro jiného onen zmíněný grind. Taky se zde propisuje dávkování hraní samotného – rychlíci, kteří potřebují titul dohrát co nejdříve, pocítí grindování s mnohem větším dopadem.

Do samotné hratelnosti se zásadně propsaly dvě novinky – mnohem větší důraz na akční složku a živelné katastrofy. Jejich intenzita se odráží od zvolené obtížnosti. Na nejlehčí se nepřátelé chovají jako jelita vedené na porážku, zatímco na nejtěžší vám pořádně zatopí a využijí každé chyby v rozhodování. To samé platí i o sesuvech půdy, záplavách či pouštních bouřích. V tom nejsnazším podání jde o hezké podívání, které vyřešíte s prstem v nose, na nejvyšší náročnost se i více rozvodněná řeka stává problémem na hranici přežití. Ale pocitově dostáváte vlastně větší herní update v novém prostředí. Pokud u pokračování trváte na zásadních inovacích hratelnosti, tak vás Death Stranding 2: On the Beach v tomto ohledu zklame. 

Když jeden dělá to a ten zas tohle

Pořád se ovšem bavíme o tom, že Death Stranding je o prožitku samotném, kde cesta je cílem. Kojima směřuje na lidskost samotnou, kdy se přeživší musí spojit proti hrozbě, ať už pomocí chirální sítě, sdílením či vzájemným oceňováním, tak přímou spoluprací. Inovativní multiplayerový zážitek z jedničky totiž zůstal zachován a pořád šlape jako dobře namazaný stroj. Jakmile propojíte nějaký region do chirální sítě, propíše se do „vašeho“ světa několik staveb od jiných hráčů, čímž vám dost ulehčí putování. Stejně tak se můžete společně podílet na obnově cest a udržování jednotlivých staveb.

Ani nevíte, jak přijde vhod ochrana před deštěm mezi démonickými vyvrženci VV pomocí deštníku, který vám dá aspoň minutu oddechu. Množství poslaných lajků nemůže ani náznakem vyjádřit mou skutečnou vděčnost. A co taková lezecká kotva u srázu, když vám už všechny došly? Stejná písnička. Zkrátka lidská sounáležitost se zcela přirozeně dostává do popředí a vás oblaží radost, že pracujete na společném cíli.

Stejně tak můžete sbírat roztroušené zásilky ostatních hráčů (po jejich smrti, odhození či jiné nehodě) a doručit je za ně. Lidi by si totiž měli pomáhat, doručovatelé zásilek v postapo světě obzvlášť. Vy můžete některé nechtěné zásilky přenechat ostatním na stanovištích či poštovních schránkách v pustině nebo jen tak přenechat nepotřebné vybavení, které může jiným vytrhnout trn z paty. A co takové zanechávání prosebných vzkazů přímo v terénu, které můžete řešit nebo ignorovat? Záleží na míře vašeho altruismu a času, který chcete Death Strandingu 2 a plnění jeho platiny věnovat. 

Živoucí mrtvý svět

On totiž čas v Death Stranding 2: On the Beach ubíhá úplně jinak a ne jen kvůli časodešti urychlující stárnutí. Titul Hidea Kojimy totiž vypadá tak skvěle, že v něm chcete pobýt, třeba jen na jednu zásilku (což se zvrtne v dodavatelský maraton, to mi věřte), abyste si prohlédli nový kousek krajiny, která vypráví příběhy beze slov. Původní reálie inspirované islandskou krajinou se mírně obohatily o unikátnosti australské buše, horstva a pouští, ale nic se nezměnilo na celkovém ponurém pojetí. Když začne pršet, tak na vás padne depka, leda by se v okolí pohybovala postava Rainy působící jako nekonečná instantní zásoba pozitivní nálady.

Tím se dostáváme k dalšímu trumfu Kojimy – pracování s emocemi. Samotná krajina by byla poloviční, kdyby v pečlivě plánovaných momentech nezačala do uší proudit melodie posunující emoční úroveň do hvězdných prostor. Skupina Low Roar byla po úmrtí frontmana Ryana Karaziji nahrazena Woodkidem (francouzský multiinstrumentalista a grafik), který ještě více šlápl na pedál. Ve spolupráci s Ludvigem Forsellem, který byl u soundtracku prvního dílu, vytvořili monumentální hudební mix doplněný o další skladby. Takhle má prosím vypadat práce s hudbou, dámy a pánové.

V neposlední řadě musím také zmínit animaci postav a tím také herecké výkony hlavních postav. V době, kdy hollywoodské trháky skomírají v kinech, dostanete takovou nálož talentu, že si na filmy ani nevzpomenete. Norman Reedus (Sam Bridges) a Léa Seydoux (Fragile) si drží vysoce položenou laťku z jedničky, ale zdatně jim sekundují George Miller (jo, ten režisér, kterého dabuje Marty Rhone), Elle Fanning (záhadná Tomorrow), Troy Baker (Higgs, který je tady už fakt šílený) nebo má oblíbenkyně Shioli Kutsana (Rainy). Kvůli dějovým sekvencím prostě budete putovat napříč Austrálií, abyste věděli, kam se příběh posune. Jen mi chybí tak démonický záporák, jako byl Mads Mikkelsen v jedničce, kterého jsem obdivoval v každé scéně. 

Death Stranding 2 přitáhne nejen fanoušky jedničky

Jak už jsem psal na začátku, tak Death Stranding 2: On the Beach bude mít své nekritické příznivce i zaryté odpůrce. Na rozdíl od jedničky se tady více „hraje“ díky akčním pasážím, ale velká část hratelnosti se stále zakládá na putování krajinou a spolupráci s ostatními hráči. Mně osobně to nevadí a hltám Kojimovu vizi ponuré budoucnosti plnými doušky. Jen tam někde vzadu v hlavě klíčí zklamání, že jsem přišel o wow efekt jedničky, kdy jsem byl překvapován doslova na každém kroku. Učil jsem se chybami. To jsem ve dvojce totiž nezažil. Naskočil jsem do dobře vychozených trekových bot a jako zkušený doručovatel předpokládal většinu problémů, které se z 90 % opravdu staly.

Žádné stresy jako v prvním díle, kdy dodnes nezapomenu na první výstup zasněženým údolím k Heartmanovi, které bylo doslova zataraseno přízraky VV. V Death Stranding 2: On the Beach jsem pragmaticky a bez emocí eliminoval většinu hrozeb. Jenže je tady příběh a ten je dech beroucí, plný emocí a prostě koncert herectví a zajímavých myšlenek. Kvůli tomu vám dvojku bez skrupulí doporučím, ačkoliv ještě neznám jeho vyvrcholení. Právě kvůli tomu nevidíte pod naší recenzí číslo, které by se dotýkalo téměř příčky nejvyšší, ale pouze doporučení (devíti prsty, na všech deset to zkrátka není).

• Zdroje: Vlastní

Death Stranding 2: On the Beach (RECENZE)

Závěrečné hodnocení: DOPORUČUJEME

Tato recenze byla napsaná pro PS5 verzi hry. Kopii pro recenzi poskytla česká pobočka společnosti Sony.

Verdikt:

---

Death Stranding 2: On the Beach bude opět rozdělovat herní komunitu. Pro někoho půjde o melancholičtější akční adventuru s pomalým tempem, jiní jej odsoudí jako walking simulator, i když akčnější než minule. Jedni budou blahořečit Hidea Kojimu jako inovátora a božského vypravěče, jiní vytknou málo inovací posouvajících hranice. Z mého pohledu jde o příběhový skvost s mouchami, které mi zážitek nemohou nijak pokazit.

Klady

• Příběh
• Herecké výkony
• Pocit sounáležitosti
• Promyšlený svět
• Akčnější pojetí pro mudrlanty
• Melancholické putování
• Grafika
• Hudba
• Dech beroucí umělecký zážitek

Zápory

• Pro někoho stále walking simulator
• Relativně málo zásadních inovací

Jakub Němec

Hraní her, ať už počítačových či deskových, se stalo součástí mého života už s prvním úspěšným umístěním plastové čepičky v Kloboučku, hop! a s archaickým počítačem, na kterém téměř neustále běžela trojice Rayman, Pharaoh a FIFA 2000. Od té doby se rád nechávám překvapovat unikátními zážitky, silnými příběhy a originální hratelností, kterou dokáží vývojáři vykouzlit. Jsem v redakci Alza Magazínu a GEMu sice vedený jako sporťák a deskovkář, ale rád se ponořím do akčních adventur, RPG, závodů nebo plošinovek, ale vlastně nepohrdnu ničím zajímavým a netradičním.

Death Stranding 2 se v zahraničních recenzích daří velmi dobře, dokonce lépe, než jeho předchůdci z roku 2019, přesto se novinka od Kojima Productions nevyhnula kritice. Ta směřuje zejména k repetitivním momentům v příběhu nápadně připomínajícím DS 1, neoriginálním boss fightům a až příliš zjednodušenému soubojovému systému. Mnoho recenzentů by si také podle vlastních slov přálo, aby se DS2 ještě více odlišovalo od prvního dílu.

Po přečtení předchozích řádků je zřejmé, že Death Stranding 2 má své slabé stránky, seznam jeho kvalit je však naštěstí mnohem delší. Vydávání se na cesty s cílem doručování balíčků a spojování lidí je prý stále vzrušující a odměňující, o což se zasluhuje i rozlehlý, pestrý, mnohem živější a dynamičtější svět inspirovaný Austrálií a Mexikem. Většina kritiků si také pochvaluje vylepšení soubojového systému, který je nově přístupnější a nabízí mnohem více možností, jak ke střetům s nepřáteli přistupovat, což zahrnuje i nové zbraně a gadgety.

Nelze nezmínit ani fantasticky hodnocenou audiovizuální stránku hry. Fotorealistická grafika, kterou se lze kochat v cutscenách i při průzkumu světa prý navíc vypadá skvěle i na základním PS5. Chváleny byly i herecké výkony herců, kteří vdechli život nezapomenutelným postavám a jejich prostřednictvím i silnému příběhu, jenž mnoho recenzentů označilo za Kodžimův dosud nejlepší.

Death Stranding 2: Hodnocení a metacritic

A jak hodnotí svět?

• Death Stranding 2: 90 % opencritic
• Death Stranding 2 PlayStation 5: 90 % metacritic

Tato hodnocení jsou platná k 1. 7. 2025.