Proč se podle skvělých videoher netočí skvělé filmy (TÉMA)

Proč se podle videoher netočí skvělé filmy? – Obsah článku

1. Znáte opravdu dobrý film podle videohry? A mohl bych ho vidět?
2. Proč hry fungují dobře na monitoru, ale už ne na plátně?
3. Desítky hodin za monitorem versus dvě hodiny v kině
4. Film nebo seriál?

Znáte opravdu dobrý film podle videohry? A mohl bych ho vidět?

Filmové adaptace slavných videoher jsou takovým zvláštním fenoménem. Ve většině případů nefungují moc jako samostatné filmy a u kritiků si vysluhují spíše průměrná hodnocení, dost často ale neuspějí ani u skalních fanoušků dané hry. A i přesto, že se filmaři snaží dostat videohry do kinosálů už několik dekád, ty opravdu dobré snímky založené na videoherní předloze jsou vzácnější než koření v Duně.

Jen považte, jaké videoherní série už se dočkaly zfilmování. Alone in the Dark, Super Mario, Mortal Kombat, Street Fighter, Hitman, Max Payne, Assassin’s Creed, Doom, Resident Evil, Need For Speed, Prince of Persia, Tomb Raider… To je jen pár příkladů, ve skutečnosti je těch filmů ještě mnohem více, ale v drtivé většině se jedná přinejhorším o totální filmové odpady, přinejlepším o průměrné, lehce zapomenutelné snímky, které slávě své předlohy nesahají ani po kotníky. 

Samozřejmě nejde rezolutně prohlásit, že všechny filmy podle videoher jsou špatné. Některé se objektivně vzato povedly, z poslední doby třeba čerstvá novinka Sonic, Tomb Raider (ne ten s Angelinou Jolie), nebo už pár let starý Warcraft. To všechno jsou poměrně vydařené snímky, i přesto se ale nejedná o vynikající filmová díla.

Pokusy o převedení herních pecek do filmové podoby začaly přibližně v polovině 90. let, tedy velmi podobně jako první seriózní pokusy o zfilmování komiksů. Co si budeme povídat, filmové začátky byly krušné pro obě tato média, komiksové adaptace si ale časem vydobyly určitý respekt a kvalitativní standard nastolený především impozantním filmovým univerzem od Marvelu (MCU).

Videoherní filmy ale začínaly s hrůzami typu Super Mario Bros., kde režisér vzal poměrně jednoduchou 2D skákačku a pokusil se ji přetavit ve výpravný dobrodružný film s pochybným castingem, slabými hereckými výkony, mizernými triky (i na svou dobu) a scénářem, za který by se většina dnešních profesionálů přinejmenším zastyděla. Toto rozhodně nebyla ta správná cesta. Proč je ale zpracování videohry do filmové podoby takovou výzvou?

Proč hry fungují dobře na monitoru, ale už ne na plátně?

Faktorů je podle mého názoru hned několik. Největším problémem je zcela určitě „zfilmování” klíčových herních mechanismů. Ty samé principy, které tvoří drtivou většinu vašeho zážitku ze hry, totiž jednoduše ve filmu nebudou fungovat, alespoň ne v takové míře. Vezměme si jako příklad třeba již zmíněného Maria – jakkoli je ve hře ohromně zábavné celé hodiny skákat s kníratým instalatérem z plošinky na plošinku a sem tam zadupnout do země želvu, dvouhodinový film složený pouze z podobných scén by své diváky stihnul unudit už v první třetině.

Ve filmových adaptacích se základní prvky hratelnosti často nutně smrsknou na pouhých pár scén, což je ze scénáristického hlediska  sice v pořádku, ale tak trochu se tím vytrácí onen autentický zážitek, který mají fanoušci videoherní předlohy vrytý do paměti. Vezměte si třeba film Mortal Kombat z roku 1995 (režie Paul W. S. Anderson). Z frenetické bojovky, kde krev (ve své době spíše červené pixely) stříká proudem, zůstalo v samotném filmu relativně málo bojových scén, navíc nepříliš kvalitně natočených. Ano, já vím, taky jsem se zhrozil, když jsem to napsal, ale sundejme si na chvíli ty nostalgické brýle. Ten film vážně není moc dobrý, i když jsme si tenkrát všichni mysleli, že nic lepšího neexistuje.

Ale ruku na srdce (pouze metaforicky, nebo v rukavicích), menší počet bojových scén v Mortal Kombatu dává smysl, protože sledovat v kině dvě hodiny nepřetržitých soubojů, navíc zakončených brutálním znetvořením poraženého bojovníka, je prostě hloupost. I černohumorné násilí začne být po určité chvíli stereotypní, je tedy potřeba ho nějak naředit, nejlépe příběhem. K tomu je Mortal Kombat paradoxně ideální, jelikož disponuje opravdu propracovanou a zábavnou mytologií, jak koneckonců ukazují poslední díly této videoherní série.

Žel bohu Paulu W. S. Andersonovi ani bohatá předloha k záchraně filmu nestačila, možná proto, že většinu (ve hrách zajímavých) charakterů ztvárnil jako jednorozměrné postavičky pronášející repliky šustící papírem. Což znamená jediné – výběr toho správného režiséra, který dostatečně chápe předlohu a přistupuje k ní s respektem, je klíčové.

Paul W. S. Anderson ovšem bohužel neskončil pouze u Mortal Kombatu, poté ještě stihnul zprznit legendární hororovou sérii Resident Evil, ze které na stříbrném plátně udělal tupý akčňák se špatně sestříhanými akčními scénami. Což vyvolává značné obavy, jelikož se Andersonovi do jeho nenechavých pařátů nedávno podařilo ukořistit mou další oblíbenou videoherní sérii - a sice kultovní Monster Hunter. A z toho opravdu nemám radost. Abych ale byl fér, první plakáty vypadají více než slibně, co ale náš milý Paul W. S. provede se scénářem, toho se bojím už teď.

Desítky hodin za monitorem versus dvě hodiny v kině

Dalším aspektem, který tvůrcům filmových adaptací videoher zrovna nehraje do karet, je jejich délka. Dohrání většiny moderních her standardně zabere alespoň 10 hodin, poměrně běžně ale narazíte na tituly, které vám ze života ukrojí 30, 50, klidně ale i 70 hodin, ani nemrknete. Respektive ano, mrknete hodněkrát, a než vůbec uvidíte závěrečné titulky, nalijete si do těch rudých unavených očí nejednu lahvičku zvlhčujících kapek.

Teď se ale bavíme převážně o příběhově založených hrách, ve FIFA kdekdo utopí tisíce hodin, ale ani to by jako námět na kloudný film nestačilo. Podstatné je, že do těch X desítek hodin se vecpe opravdu hodně příběhových linií, zvratů, postav, misí a úkolů, ale také repetitivních aktivit, které prostě musíte „odehrát”, abyste se dostali z místa.

Tohle všechno pak tvoří jeden ucelený zážitek, ze kterého si hráč na konci odnese nějakou emoci. A tohle všechno pak nějak rozumně narvat do dvouhodinového filmu, aby ho ocenili fanoušci předlohy, ale i nezúčastněný divák, který o existenci nějaké herní předlohy nemá ani tušení, to je zkrátka oříšek.

S délkou je úzce spojený i osobní prožitek z dané hry. Za ten nespočet hodin strávených ve virtuálním světě exponenciálně roste pravděpodobnost, že si k postavám vybudujete o poznání silnější vztah, než za dvě hodiny v kině, i kdyby se režisér přetrhnul. Hra má zároveň prostor poctivě budovat zápletku a vývoji hlavních charakterů se náležitě věnovat. A to už vůbec nemluvím o tom, že mnoho titulů svým hráčům nabízí pomocí jejich vlastních rozhodnutí v určité míře korigovat vývoj celého příběhu a docílit tak klidně i několika různých zakončení. Tohle filmy svým divákům prostě nabídnout nedokážou, jelikož pouze pasivně vypráví scénářem daný děj.

Abychom ale byli fér, každá příběhově založená hra není automaticky uměleckým dílem hodným Shakespeara, jehož genialitu pouze neschopní filmaři nedokážou převést na plátno. Spousta her je po příběhové stránce banálních, předvídatelných a zkrátka a dobře nezajímavých, takže pokud se někdo takový materiál rozhodne zfilmovat, neúspěch si téměř zaslouží. 

Film nebo seriál?

Jádro „prokletí” videoher na stříbrném plátně ale možná nakonec leží úplně jinde, než by se na první pohled mohlo zdát. Třeba se celovečerní filmy limitované určitou stopáží (2–3 hodiny max.) na videoherní adaptace prostě a jednoduše nehodí a příběhům z virtuálních světů by ve své podstatě možná mnohem více sedělo epizodní vyprávění formou seriálu. Vysokorozpočtové seriály navíc nyní prožívají nebývalý boom díky stále populárnějším streamovacím službám typu Netflix, HBO GO či Disney+, které se nebojí do svých vlastních produkcí investovat nemalé peníze výměnou za prvotřídní kvalitu obsahu. A to je přesně ten směr, kterým by se měly videoherní adaptace vydat.

Moji odvážnou teorii doufejme brzy potvrdí pomalu se rýsující adaptace herní pecky The Last of Us, jež vzniká v produkci HBO právě jako seriál. Ten by měl zaručit, že se emotivní příběh této PlayStation exkluzivity a jeho uvěřitelné charaktery dočkají péče, jakou si zaslouží. Tím ale neříkám, že by se filmy čerpající z videoherních předloh měly přestat točit, to vůbec ne. Naopak. 

Třeba na Uncharted s Tomem Hollandem v roli Nathana Drakea se vyloženě těším a upřímně si přeji, aby se film povedl. Poslední díly této série navíc působí hodně filmově samy o sobě, tvůrci by tedy měli mít po ruce dostatek inspirace (ne-li přímo názornou ukázku), jak to nezvorat. Když budou s daným materiálem pracovat s respektem a zamyslí se, co je opravdu podstatou série Uncharted, mohli bychom se konečně dočkat skvělého filmu věrného své videoherní předloze.

 A když to nevyjde teď, určitě se to podaří někdy v budoucnosti. Hollywood videohry na pokoji určitě nenechá, protože šance na vznik obřího kasovního trháku zde není zrovna malá. Jestli ale dosavadní snahy o zfilmování videoherních příběhů na něco poukazují, pak je to neuvěřitelná komplexita her samotných.

I obyčejná skákačka v sobě často ukrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát, ať už se jedná o příběh, herní mechanismy, postavy, nebo unikátní světy, které nikde jinde nenajdete. Čím dříve si to uvědomí filmová studia a režiséři, tím dříve v kinosálech budeme zažívat ta dobrodružství, která známe z disků našich herních mašin. Jenom u toho už nebudeme držet myš či gamepad, ale pořádný kýbl popcornu.

• Zdroje: IMDB, YouTube, vlastní