Aby nemuseli nakonec žebrati

Rozlehlá budova karlínské Invalidovny se stane v nejhorším případě ruinou, chátrajícím skvostem barokní architektury, v té lepší variantě luxusním hotelem či se promění v kampus Filosofické fakulty UK. Ať tak či onak, Invalidovnu čeká v nejbližší době nejistá budoucnost a život z ní může nadobro vyprchat.

Autor se svou souhrnnou publikací pokouší poukázat na tento objekt a přitáhnout k němu pozornost. O dějinách Invalidovny a samotných válečných invalidů zatím existuje jen pár článků, zmínek a útlých brožur. Oproti nim kniha vychází hlavně z bohatých archivních materiálů, které dosud zůstávaly skryty a nezpracovány v útrobách Vojenského historického archivu, jenž Invalidovnu dlouhá léta užíval. Invalidovna představovala především místo, kam lidé přicházeli, aby nemuseli žebrat či živořit, kde se i rodili, umírali, léčili, učili, modlili, bydleli a pracovali, prostě prožívali v ní svůj příběh či jeho část.

Kniha nepomíjí důležitá témata, jako například příběh Strozziho nadace, který trval úctyhodných 294 let, nebo vlastní stavbu budovy a specifické podmínky života v ní. Snaží se ale zejména proniknout ke konkrétním lidem, kteří v Invalidovně dlouhá léta žili a třeba i zemřeli. Z dějin 18. a 19. století se dochovaly spíše střípky, ve 20. století se již daří skládat ucelenější příběhy a rekonstruovat detailnější průběh událostí. Přiblížen je tak třeba převrat v Invalidovně na konci října 1918, postavy jednotlivých velitelů tohoto ústavu, spor o areál počátkem dvacátých let mezi Ministerstvem národní obrany a Ministerstvem sociální péče, postupná marginalizace ústavu, ubývání invalidů a jejich přestěhování do nového azylu v Hořicích. Text se rovněž pokouší o systematičtější popis vrstvy invalidních důstojníků, soustřeďuje se na zajímavé, podivné i kuriózní životy některých z nich či se zabývá životem tamní staré trafikantky...

Spousta otázek je nadále otevřena a nezodpovězena. Zůstávají příběhy z dějin této zvláštní karlínské budovy, odehrávající se na pozadí určitého dějinného rámce, příběhy, které nás neponechají lhostejnými…

***

Mgr. Pavel Heřmánek, Th.D. (1980)

Je absolventem historie na Filozofické fakultě UK v Praze a Institutu ekumenických studií na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, kde dokončil i doktorát v rámci oboru historická teologie (disertační práce: Kristina Poniatowská a Jan Amos Komenský. Vizionářka a vzdělanec v čase třicetileté války). V rámci studia se zaměřil především na dobu raného novověku a neprobádanou tématiku vztahu Jana Amose Komenského k soudobým proroctvím a vizionářům (připravovaná publikace, tři studie již vyšly v různých odborných periodicích). V současnosti se systematicky zabývá dějinami karlínské Invalidovny a vojenských invalidů. Pracoval v Oddělení turistického ruchu na Pražském hradě, kde vedl i přednáškový cyklus ke stálé výstavě Příběh Pražského hradu, působil jako externí lektor Národní galerie (expozice manýrismu a baroka ve Schwarzenberském paláci). Od května 2009 pracuje jako archivář a historik ve Vojenském historickém archivu v karlínské Invalidovně. Je sportovně aktivní a výtvarně činný, vede loutkové divadlo Baribal.