Koza, která žere hady

     Podvakrát jsme se vydali až do srdce džungle, abychom alespoň na chvíli přiložili prst na jeho slábnoucí tep. Poprvé to byly dipterokarpové pralesy severní Kambodže a příslušníci jejich horských kmenů – Kavetové, Braové, Tampuanové..., kteří zakládají svá malá políčka na plochách vykácené a vymýcené džungle.  Podruhé se naším cílem staly deštné pralesy na Kalimantanu – indonéské části ostrova Borneo a původně lovecké skupiny kmenů Punanů a Merapů. Jednalo se o návštěvu dvou základních ekosystémů deštného pralesa a také dvou základních kultur obyvatel džungle.

      První expedice do Kambodže pro nás představovala určité formování názorů. Ta druhá na Kalimantan byla vyzrálejší v pohledech na problém i technickém zabezpečení, ale ne v akci. Končila bojem o přežití a únikem z jednoho z „hrobů bílého muže“. Naše sebevědomí terénních badatelů při ní dostalo řádně na frak. Filmy, které jsme v průběhu obou expedic natočili, vzbudily překvapivou pozornost veřejnosti.

     Při realizaci expedic se sešli biologové, etnologové, filmaři. Jejich prostřednictvím jsem objevil nový svět. Jako etnolog, člověk humanitně zaměřený, cestuji do Asie především za lidmi. Mé názory jsou tímto zaměřením značně ovlivněny – a omezeny. Pohled přírodovědců je naproti tomu jiný. Věci, které mě fascinují, vnímají mnohdy jenom jako nepříjemné zlo, které je odděluje od předmětu jejich hlavního zájmu – od zvířat, rostlin, kamení… prostě přírody.

     Během nekonečných diskusí a zavilých hádek nad interpretací jevů mi předkládali zcela nové přístupy k problémům. Ty se mnohdy zásadně lišily od mých dosavadních názorů. Zejména v tomto ohledu byl pro mě kontakt s nimi velmi obohacující. Nečekaně se mi tak odkryl zcela nový a neotřelý pohled na lidi a krajinu, ve které žijí, pomáhající mi zbavit se zažitých klišé. V životě by mě nenapadlo napínat sítě na odchyt ptáků a netopýrů nad páchnoucími stokami v centru Bangkoku, studovat ptáky hnízdící na římsách domů v těsné blízkosti lidí, identifikovat dávno vyhynulá zvířata na angkorských reliéfech či sledovat mýcení džungle při řekách očima zvířat násilně odříznutých od zdrojů vody. Krok za krokem jsem začal chápat vztah lidí, zvířat a rostlin v krajině jako jediný celistvý a neobyčejně křehký systém.

     Tropické deštné pralesy patří k největším bohatstvím naší planety. Přestože dnes pokrývají už jen pouhých šest procent zemského povrchu, nachází se zde asi polovina veškeré organické hmoty světa. Žije zde devadesát procent z jednoho a půl milionu doposud známých živočišných druhů. Odhaduje se, že dalších třicet milionů druhů věda doposud nezná.

     Do tohoto prostředí dnes razantně proniká moderní civilizace. Stále větší plochy pralesa zanikají pod náporem dřevařských společností a zemědělské výroby. Životní prostor, zejména velkých zvířat, se neustále zmenšuje a jejich počty klesají. Biologové odhalili i další významný fakt – areál rozšíření většiny pralesních druhů je velmi malý. Jejich složení se tu mění doslova na každém kroku. Řada druhů žije jen na nepatrném území pralesa – a už nikde jinde na světě. Není možné se proto utěšovat tím, že dostatečnou náhradou za vykácené pralesy mohou být rezervace či národní parky, v nichž zůstane jejich bohatství zachováno i pro příští generace. Každý úsek tropického pralesa je nenapodobitelným unikátem – a řadu rostlin a živočichů, kteří zmizeli spolu s pralesem, už nikdy nepoznáme. Můžeme jen planě spekulovat, kolik ze zaniklých druhů mohlo rozšířit naše znalosti v oblastech biologie, fyziologie či medicíny, posloužit k výrobě nových účinných léků.

     Podobně jako živočišné druhy pod náporem okolního světa zanikají i kultury lidí, kteří svůj osud spojili s tropickým pralesem. S divokými zvířaty ustupují stále hlouběji do džungle kmeny amazonských indiánů, afrických Pygmejů, obyvatel Nové Guineje, Indočíny, Bornea. Na světě už dnes