Vyberte prvek na stránce, kterého se chyba týká

Sedm deka zlata

Zobrazit katalog
Sedm deka zlata - <a href='Ota Pavel-cat18854400.htm?p=807-3605'>Ota Pavel</a>
Poslechněte si ukázku

Sedm deka zlata Audiokniha

1x
0
Audiokniha ke stažení
Autor: Ota Pavel
česky, 1 hod. 4 min.
Čte: Vlastimil Brodský
Ihned ke stažení a poslechu
Dostupné pro elektronické čtečky Dostupné na webu Dostupné na iOS Dostupné na Androidu Dostupné na Windows Phone
Cena s DPH 99,-
Koupit Nakupujte jedním klikem bez nutnosti opakovaně vybírat dopravu a platbu
Přidat do seznamu
Doporuč a získej 5 Alzáků
Kód:  AKA646
Garantujeme doručení pod stromeček Přidat do seznamu Vánoční dárky Přidat do seznamu Chci od Ježíška
Helpdesk Vytisknout
Sedm deka zlata 99,- Ihned ke stažení a poslechu
Koupit
4,0
Hodnotil 1 uživatel
5 0x
4 1x
3 0x
2 0x
1 0x
100 % zákazníků doporučuje
Komentář k původnímu LP 1218 0446 z roku 1980:

Já jsem Otík, řekl prostě, když jsme se poprvé potkali na půdě sportovní redakce rozhlasu někdy v padesátých létech, a podíval se na mne zvědavýma očima, pohledem, který prozrazoval člověka bezelstného, pevného. Jaký vlastně je, jaký doopravdy bude, ptal jsem se sám sebe, protože jsem vždycky spokojenější, když lidi ze svého blízkého okolí dobře znám.
Měli jsme tehdy v rozhlase fotbalovou jedenáctku a Otík toužil stát se jejím hráčem. Po prvním utkání, ve kterém nastoupil, mu někdo v kabině řekl, že by nebylo na škodu, kdyby také občas do míče trkl hlavou. V příštím zápase dal Otík sedm gólů, z toho pět hlavou. Když jsme se vraceli z utkání, postěžoval si, jak ho hlava bolí, ale zářil štěstím, že to dokázal.
Jednoho krásného dne mi povídá: ožením se. Bylo to poněkud překvapující. Nikde žádný náznak a najednou svatba. Vezmu si Věru. Další překvapení. Všechno jsem promyslel. Lidé kolem to nebrali vážně. Ale Otík nemluvil nikdy do větru. Později se přiznával častokrát k tomu, že nikdy nedokáže dost docenit význam toho rodinného zázemí. Bylo to šťastné manželství.
Na soustředění před spartakiádou na Roztěži jsme hráli po večerech turnaj ve stolním tenisu. Narazili jsme na sebe s Otíkem už ve druhém kole. Hrál, i když zrovna často pálku v ruce nemíval. Zdálo se mi, že ho snadno porazím, protože v prvním setu udělal sotva deset míčků. Druhý jsem "pustil", ale ve třetím jsem se už nechytil a Otík svou houževnatostí vydřel vítězství. Neumím to jako ty, řekl mi po zápase, ale nemám rád, když mě někdo podceňuje.
Být členem rozhlasové sportovní redakce znamená mluvit na mikrofon. Chtěli to i po Otíkovi. Pilně jezdil s magnetofonem na starou Štvanici a zkoušel při hokejových utkáních reportérské řemeslo. Jak byl vytrvalý a cílevědomý, tak byl i kritický a sebekritický. Jednou povídá: tohle není pro mne, já budu raději psát. Třeba jednou něco dokážu.
Při přípravě na spartakiádu na dobříšském zámku psal Otík ve volných chvílích bajku o našich a sovětských hokejistech. Psal ji den ze dne, vždy se s námi večer dělil o to, co vymyslel, dal si říct, upravoval a opravoval, škrtal a přepisoval. Bajku psal celý týden, na konci měla pouhých dvacet řádek, ale co slovo, to perlička, co věta, to hluboká myšlenka.
Potom odešel z rozhlasu a začal psát. Jako prostý, zásadový, přímý a bezelstný kluk, jehož myšlenky přežily příliš krátký životní běh, který naplnil pilnou a houževnatou prací.
A protože to dokázal, je stále mezi námi.
Vít Holubec

Ota Pavel byl uhranut atletikou, hokejem a fotbalem, a také rybami a tatínkem. První knížka o tatínkovi a rybách vyšla roku 1971, takřka na sklonku autorova života - a znamenala literární objev let sedmdesátých. Mimo, vlastně na okraji hlavního proudu české literatury vzniklo dílko srovnatelné a leckdy převyšující jeho vrcholy. Čím Smrt krásných srnců a následující Jak jsem potkal ryby (1947) tolik zaujaly? Svým poláčkovskos-hrabalovským, lidově inspirovaným humorem, který má u nás tradici, ale nemnohé představitele? Svou bizarností, určitou výlučností námětů? Jistě tím i oním; čteme-li však tyto křehké příběhy pozorně, zjistíme, že Pavel nepíše ani tak o kaprech, štikách a úhořích či výjimečném, sympatickém jedinci, jakým jeho tatínek beze sporu byl, ale o nás všech, nebo lépe - téměř všech. O našich nadějích a zklamáních, malých radostech a velkých smutcích a naopak, o našich vítězstvích i našich prohrách. A poznáme, že tak činí s lehkostí, s jakou talentovaný a všestranně připravený skokan zdolává tu nejvyšší laťku či útočník střílí rozhodující gól. Tyhle věty by asi Otu Pavla zaskočily, protože by mu připadaly moc vznešené a on tvořil souvětí obyčejná, neefektní a také proto vždycky autenticky klidná. A všimněme si - Pavlova vyprávění nikdy nejsou mimo kontexty společenské. Tak třeba druhá povídka na této desce, příběh o největším zápase kladenského "fotbalového bombardéra" Kloce, totiž zápase o vlastní život, se odvíjí v atmosféře zbývajících válečných a prvních mírových dnů. Nebo povídka úvodní - velikost osudu Aloise Hudce roste na pozadí pohnutých událostí našich novodobých dějin. A koneckonců i z povídání "jen" o nočním lovu úhořů vycítíte v jakém čase se ta báječná rybářská noc s tatínkem odehrála...
Vlastimil Brodský (uhranut divadlem i filmem) umí navodit důvěrnou atmosféru; máte pocit, jako by vám vyprávěl u vás doma, ve vašem pokoji. Jeho projev je přirozený, cudný a pokorný. Je to první setkání Brodského-interpreta s jeho milým autorem na tak velké ploše. Myslím, že je to setkání šťastné. A nejen proto, že spisovatelův svět je herci tolik blízký; že Brodský dobře zná jeho reálie, že provozoval (a dosud má rád) sport, že prožil válku, zkrátka, že tento svět je příbuzný jeho uměleckému vidění a cítění. Je tu však cosi důležitějšího, co spojuje herce se spisovatelem. Totiž: podobně jako Pavlovy povídky i Brodského herectví vyzařuje hluboké člověčenství. Takové herectví pak má tu moc vtisknout velikost i věcem na první pohled běžným a všedním a věcí veliké sdělit tou cestou pravdy. Vždyť si poslechněme, jak Brodský vypráví příběh Aloise Hudce. Jak i jeho tragické pasáže dovece "přečíst" obyčejně. Zcela mu věříte, ani jediné slovo, ani to nejcitovější, které by jiného interpreta možná svedlo k sentimentu, nezní falešně. Neobyčejná obyčejnost, nesentimentální citovost. Ostatně, co jiného prosvětluje příběhy Oty Pavla?
Jan Kolář

Nejvroucnější touhy a sny otců obvykle přecházejí z generace na generaci. Náš otec, Ota Pavel, se nestal světovým hráčem jak si přál - a jak si to přál hlavně jeho tatínek. Asi měl smůlu. A tak i já a moji dva starší bratří jsme byli předurčeni k dosažení nejvyšších sportovních vavřínů. Co se nepodařilo otci, určitě se podaří nám. Už proto, že jsme na to byli tři. Jan, Petr, Jirka.
V tátovi jsme měli obětavého trenéra. Naučil nás plavat, hrát hokej, fotbal. Cyklistiku miloval a obdivoval. Chtěl nám jít příkladem a tak se vydal na kole z Vinohrad do Radotína. Oblékl si bílé pumpky, žluté tričko, přes záda přehodil taštičku s nápisem "Puma". Nasadil si velké tmavé brýle proti oslnění - sluncem a vlastním sportovním výkonem. Před startem ho máma fotografovala ze všech stran - na kole, vedle kola - jako se fotografují velké hvězdy před velkým zápasem. Pak táta vyrazil na trasu Vinohrady - Radotím u Prahy - Vinohrady. Tam to šlo z kopce, to bylo fajn. Ale zpátky už na kole nedojel. Kopec od Jiráskova mostu na Vinohrady byl v opačném sklonu a tak to došel raději pěšky. A bez krásných tmavých brýlí, protože pršelo. I tak to byl nádherný sportovní výkon.
Pro cyklistické vavříny b yl určen nejstarší z nás - Jan. Že z něj nebude světový hráč ledního hokeje, to bylo našemu tátovi jasné. Nebyl to ten správný typ. Spíš atlet. Začal tedy s atletikou. A trénoval v Riegrových sadech. A tvrdě - domníval se táta. Kolikrát byl Jan na tréninku, to dnes už nikdo neví. Pokud tam vůbec byl, schovával se přikrčený za křovím, lemujícím škvárový ovál, aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel běhat a aby nemusel prohrávat. A pak se stal cyklistou. Táta koupil kolo a Jana přihlásil do toho nejslavnějšího pražského klubu, který zářil úspěchy a slavnými jmény. Mezi ně se mělo zařadit i jméno Janovo. Ale nedošlo k tomu, protože kolo nebylo patrně to nejlepší a trenér taky ne. Táta tedy koupil kolo nové, to nejlepší, jaké byl schopen sehnat. Trenér (když teď měl Jan tak krásné kolo) byl najednou úplně zbytečný. A tak bratr Jan trénoval sám, bez rádců. Dost pravidelně rozbíjel sebe i své závodní kolo na svých tréninkových trasách a neustálé montáže, demontáže, centrování a mazání mu zabraly mnohem více času než sportovní výkon. Když mu kolo jezdilo, soupeřil s ním na silnicích s projíždějícími motorovými vozidly a dost často vyhrával. Pak mu to kolo někdo ukradl a to byla velká škoda pro naši cyklistiku a velká rána pro našeho tátu. Jan pak vyměnil řidítka závodního kola za volant sanitky.

Parametry a specifikace

Porovnat
Délka
01:04:37 Hotovo!
Autor
Ota Pavel Hotovo!
Interpret
Vlastimil Brodský Hotovo!
Délka
65 min Hotovo!
Kategorie
Audioknihy, Povídky Hotovo!
Jazyk
česky Hotovo!
Více parametrů

Kapitoly:
  • Sedm deka zlata
  • Poslední zápas Františka Kloze
  • Povídka o Sargasovém moři
  • Proč jsem se nestal světovým hráčem

Online chat

Vážený zákazníku, pokud máte dotazy ke službe, můžete je s námi vyřešit online. V případě že chcete chat využít přihlaste se prosím.
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky.

Mohlo by se vám líbit

Pomozte ostatním při výběru
Napsat recenzi

Odkaz k produktu na stránkách výrobce: Zadejte odkaz recenze produktu

Poznámka (odkaz, PartNumber apod.):

Zkuste nové Alza Premium Moje Alza Přihlásit Jak nakoupit
WEB4