V Konstantinopoli Thorgils poznává Varjagy, vikinské válečníky, kteří Byzanci nabízejí pomoc proti Saracénům. V jejich čele stojí Harald, jehož bratr ho lstivě připravil o norský trůn, a Thorgils se mu oddal tělem i duší, neboť v něm vidí posledního možného zachránce víry ve staré bohy, kterou nemilosrdně vyhlazuje vítězné křesťanství. Pomáhá Haraldovi k návratu na norský trůn i získat spojence v dobyvačné bitvě o vládu v Anglii a nakonec jej před rozhodující bitvou o Anglii u Stamfordského mostu roku 1066 marně varuje. Harald prohrává a umírá, jeho vojsko je rozehnáno a Thorgils si uvědomuje, že právě v tomto okamžiku nastal definitivní konec vikinského světa. Kroniku svého života a celé své doby dopisuje jako stařec potulující se v rouše falešného mnicha po křesťanských klášterech s jistotou, že jeho rukopis bude k jejich velkému pobouření jednoho dne objeven.