Vyberte prvek na stránce, kterého se chyba týká

Bezkontaktní a bezpečný nákup

Doručujeme do 295 AlzaBoxů.

Roušky a ochranné pomůcky

Máme skladem a ihned k odběru.

Nejširší nabídka notebooků skladem

Notebooky na doma, na cesty nebo do školy.
Síť Alzaboxů TV se slevou až 30 %

Bitcoin: Odluka peněz od státu

Zobrazit katalog

Článek

Aktualizováno

Státní peníze jsou posledním velkým nástrojem státu na ovládání společnosti. Historie je vůči státní moci nad institucemi neúprosná: stát v průběhu staletí přichází o církev, média, vzdělání i ekonomiku. Jaké nestátní peníze v budoucnu převládnou a proč právě Bitcoin?

Bitcoin: Odluka peněz od státu – OBSAH

  1. Bitcoin a rakouská škola ekonomie: rekapitulace
  2. Původ a povaha státu
  3. Motivace a zodpovědnost ve státních strukturách
  4. Proč oddělovat instituce od státu
  5. Historické odluky institucí od státu
  6. Dopady peněžního socialismu
  7. Zlato nebo bitcoin?
  8. Bitcoinizace: budoucnost monetární historie

Bitcoin a rakouská škola ekonomie: rekapitulace

Tento článek je závěrečným dílem volného seriálu Bitcoin a rakouská škola ekonomie. Předcházející díly a jejich stručná TLDR shrnutí:

  • Rakouská škola ekonomie: co má společného s Bitcoinem? Člověk jedná vždy v kontextu vzácnosti - vzácné jsou materiální zdroje, čas a prostor. Trh zajišťuje koordinaci lidského jednání a efektivní alokaci zdrojů. Ceny představují sofistikovaný systém pro přenos informací ve společnosti. Socialismus narušuje koordinační mechanismus cen a vede vždy k plýtvání a chudobě. Státní monetární politika je centrálním plánováním na poli peněz, vede k rozhození trhu a cenového mechanismu a ke vzniku hospodářského cyklu. “Ke skutečně volnému trhu jsou zapotřebí i tržně vznikající peníze. Bitcoin je velmi dobrým kandidátem na tento post.”
  • Bitcoin a časové preference. Čas je jeden z nejdůležitějších faktorů vzácnosti (a velmi “demokratický” - každý jej má stejně). Vzhledem k nejistotě budoucnosti preferují lidé uspokojovat své potřeby spíše dříve, než později. Někteří lidé mají silné preference ohledně brzkého uspokojení (“vysoké časové preference”), jiní si naopak rádi počkají na vyšší kvalitu/větší množství dále v budoucnosti (“nízké časové preference”). Státní plánování peněz a s ním spojená inflace výrazně zvyšují časové preference - a tím i snižují civilizovanost společnosti. Peníze s dlouhodobě předvídatelnou monetární politikou - jako je Bitcoin - naopak časové preference snižují, vedou k dlouhodobě civilizovanější společnosti. “Chceme-li žít ve společnosti nízkých časových preferencí, odeberme peníze z rukou státu.”
  • Bitcoin a monetární historie. Historie peněz nám dává jednu lekci: jakmile svěříme moc nad definicí a tvorbou peněz centrální autoritě, bude tato moc zneužita. Od antických stříbrných a zlatých mincí, přes původní stříbrný dolar, po moderní “dluhový dolar” - vladař či stát svou moc vždy využijí ke svému prospěchu. Měnová politika je snahou o vytvoření peněžního perpetuum mobile - stroje, který produkuje větší množství energie, než spotřebovává. Ve skutečnosti však inflace bohatství pouze přerozděluje od producentů k pánům peněz. Fiat peníze bez návaznosti na zlato a stříbro jsou pouze 50 let trvajícím experimentem, který se chýlí ke konci. “Máme možnost vystoupit z dějinného kolotoče peněžních podrazů a vzít peníze do vlastních rukou. Máme možnost zvolit si Bitcoin.”

Původ a povaha státu

V předchozích textech jsme se dívali na problematiku lidského jednání, časových preferencí a peněz z “delší a vyšší” perspektivy. S pomocí analytického aparátu rakouské školy ekonomie (“vyšší” perspektiva) a historie (“delší” perspektiva) začínáme chápat, co Bitcoin skutečně představuje: má potenciál odebrat peníze z rukou státu a navrátit je společnosti. A abychom pochopili důležitost odluky peněz a státu, je zapotřebí se opět z vyšší a delší perspektivy podívat na stát.

S analýzou povahy státu nám pomůže Franz Oppenheimer, německý sociolog, který roku 1908 publikuje útlou knížku The State: Its history and development viewed sociologically (Stát: jeho historie a vývoj pohledem sociologie). Dle Oppenheimera jsou romantické teorie o původu státu coby instituce pro lepší politickou koordinaci v příkrém rozporu s historickou realitou. Prapůvod státu totiž leží v prosté dynamice mezi třemi základními skupinami, které se ustanovily s rozmachem lidstva po neolitické revoluci (~10 000 let před Kristem): lovci, pastevci a zemědělci. Lovci a pastevci byli z povahy věci kočovníky, zemědělci vedli usedlý život. Lovci byli vůči ostatním skupinám převážně neutrální (neměli od ostatních moc co získat a sami nebyli zajímavým terčem); pastevci ale představovali přirozeného predátora vůči zemědělcům. Zatímco pastevci jsou mobilní a zvyklí na častý boj (jak vůči jiným pastevcům, tak vůči přírodním predátorům útočícím na stáda), zemědělci jsou snadným terčem - stále na stejném místě a věnující maximum energie své půdě.

i

“Příčinou vzniku všech států je kontrast mezi rolníky a pastevci, mezi producenty a loupežníky, mezi nížinami a prériemi.”

Franz Oppenheimer

Franz Oppenheimer

Dr. Franz Oppenheimer (1864-1943) byl vzděláním medicínský doktor. Ve 45 letech změnil kariéru, když získal titul PhD a začal se věnovat ekonomické a sociologické dráze. Jeho nejvlivnější knihou je Stát, ve které předkládá teorii vzniku státu coby vynuceného vztahu, vznikajícího na základě násilného podmanění.

Oppenheimer z této počáteční dynamiky odvozuje šest fází vzniku státu:

  1. Rabování: pastevci provádějí nájezdy na usedlé zemědělce a okrádají je o potraviny, kožešiny, ženy a další zajímavé artikly. Nájezdy jsou charakteristické vypalováním vesnic a podobnými kratochvílemi.
  2. Vykořisťování: pastevci si po čase uvědomí, že zemědělci jsou metaforickou husou snášející zlatá vejce. Namísto jednorázového vyplenění je pro pastevce výhodnější odebrat zemědělcům pouze nadprodukci a ponechat je naživu. Aby zde však zemědělci byli i při příští sklizni, je zapotřebí je ochránit před dalšími skupinami nájezdníků. Pastevci tak začínají zemědělce chránit - nikoli z lásky, ale v rámci ochrany svých zájmů.
  3. Desátky: odebírání celé nadprodukce je pro pastevce nákladné, jelikož vyžaduje plné sledování a kontrolu jednotlivých zemědělců. Stanovují tudíž zemědělcům uniformní daň či desátky, zkrátka paušální platbu za ochranu. Pro zemědělce je takové uspořádání rovněž výhodnější, jelikož jim umožní ponechat si větší část produkce, což je motivuje k dalšímu zvyšování produktivity.
  4. Okupace: pro pastevce začíná být výhodné opustit kočovný život a trvale se usadit se zemědělci.
  5. Monopol: lordi (do kterých se usedlí pastevci transformují) si přisvojují monopolní právo na výkon spravedlnosti na “svém” území. Lordi neradi vidí vzájemné rozepře a bojůvky mezi jednotlivými vesnicemi (snižují výnos), proto je rozsuzují sami a nastolují na území relativní mír.
  6. Stát: lordi vytvářejí mytologii svého rodu (typicky: právo vládnout mají od Boha/bohů), ustanovují dědičný titul k území a poddaným, tvoří hierarchické struktury k lepšímu výběru daní.

i

Dobytek a kapitál

Dobytek je prapůvodní kapitál, který byl lidstvu k dispozici. Oproti zvěři (na kterou se zaměřovali lovci) a plodin (zemědělci) byl dobytek dlouhodobě uchovatelný, sebeobnovující a škálovatelný (jedna rodina mohla mít stádo o tisících hlav). Latinský termín capitale je odvozený od “hlavy”, kusu dobytka. Anglický termín cattle původně označoval jakékoli vlastnictví a příjem a má společný etymologický původ s capitale. Dobytek byl také jednou z prvních forem peněz.

Oppenheimerovu tezi o původním vzniku státu můžeme jednoduše shrnout takto: v dávné minulosti si silnější kočovní pastevci podmanili slabší usedlé zemědělce. Vzhledem k tomu, že touha po bezpracném zisku byla mezi kočovníky univerzální, se toto uspořádání nakonec vzájemně vyplatilo (zemědělci potřebovali ochranu před jinými nájezdníky), a tak vznikl stát. Původem státu je násilné podmanění a je tomu tak na všech kontinentech, kam se historici podívají.

Pastevec informuje zemědělce, jak se věci nově mají. Zhruba 10 000 let před Kristem, kolorováno.

Kromě samotného původu státu je velice užitečným poznatkem Oppenheimerovo dělení prostředků obživy do dvou základních množin: ekonomické prostředky a politické prostředky. Ekonomické prostředky jsou pěstování, výroba, obchod - produktivní činnost předpokládající dobrovolnou, vzájemně výhodnou spolupráci lidí. Politické prostředky jsou pak loupež, podmanění, vybírání výpalného či daní. “Stát je organizace politických prostředků,” upozorňuje Oppenheimer.

A je jím po celou historii lidstva: politické prostředky získávání obživy se postupem času transformovaly z prostého vybírání desátků k vytváření výrobních a obchodních monopolů, výběru rozličných daní a cel, a konečně i ovládnutí peněz a využívání “peněžního perpetuum mobile” - centrální banky a fiat peněz.

Nepleťme si však stát s nějakým abstraktním monstrem (či naopak spasitelem). “Stát” je prostě označením privilegované vrstvy, která se živí politickými prostředky a usiluje o udržení svého postavení s pomocí mytologie (od božského mandátu po teorie společenské smlouvy a pseudoekonomické úvahy o veřejných statcích) a v neposlední řadě i násilí (jak praví další sociolog Max Weber, stát lze dobře definovat jako monopol na násilí). Stát jsou konkrétní lidé, kteří mají své vlastní motivace.

i

Stát vs. společnost

Čtenáře může zarážet, že zde používáme termíny “stát” a “společnost” jako protiklady. Státní školství a do značné míry i média v nás vskutku pěstují dlouhodobý dojem, že stát a společnost jsou synonyma. Není tomu tak. Společnost jsou všichni lidé žijící na určitém území a/nebo sdílející určité tradice; společnost má svou kulturu a instituce, které státy často geograficky i časově přesahují (např. česká společnost během 20.století přežila šest různých státních uspořádání). Stát je mocenské uspořádání, při kterém se někteří členové společnosti dostávají do privilegovaného postavení, ve kterém mohou legálně využívat politické prostředky obživy (násilí, zdanění, příkazy a zákazy). S rozvojem státu do podoby demokracie pak začíná platit výstižný citát francouzského ekonoma Frédérica Bastiata: „Stát je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“

Motivace a zodpovědnost ve státních strukturách

Zastavme se na chvilku u zmíněných motivací v rámci státních struktur. Má-li stát pod kontrolou určitý sektor ekonomiky, znamená to hned dvojí problém.

Zaprvé, problém ekonomické kalkulace. Jak jsme zmínili již v článku o rakouské škole ekonomie, státní kontrola znamená absenci tržních cen - které jsou cennými informačními signály. Sektory pod státní kontrolou čelí problému “tápání ve tmě” - politik a byrokrat jednoduše nemá jak zjistit, jaká alokace faktorů vzácnosti je optimální. Proto jsou komunistické země a státem ovládaná odvětví notoricky zaostalá.

To jsou ale ošklivá, nepěkná slova, Time! Zdroj: Twitter 

Zadruhé, problém motivace politiků a byrokratů. Jak upozorňuje Ludwig von Mises v knize Byrokracie, politici a úředníci jsou, nepřekvapivě, lidmi s vlastními motivacemi. A povaha státních struktur a jimi poskytovaných služeb je taková, že politici a úředníci jen málokdy nesou dlouhodobé náklady svých rozhodnutí. Jsou však schopni si přivlastnit krátkodobé výnosy, ať už se jedná o hlasy voličů, dobře placená místa, či zadní vrátka ve formě budoucích pozic v regulovaných odvětvích (neslavné “revolving door”, např. mezi finančními regulátory a velkými bankami).

Skutečnost, že motivace státních představitelů a zaměstnanců nejsou vždy zrovna v souladu s veřejným zájmem, není ani příliš kontroverzní či specifická pro “okrajovou” rakouskou školu ekonomie. Existuje celá specifická odnož mainstreamové ekonomie, která se zkoumáním motivací ve veřejném sektoru zabývá; jedná se o teorii veřejné volby a její představitelé jsou nositeli několika Nobelových cen za ekonomii.

Proč oddělovat instituce od státu

Přejděme k otázce, proč bychom měli usilovat o oddělování různých společenských institucí (mezi něž se řadí i peníze) od státu. Kromě již uvedených důvodů - problém ekonomické kalkulace a specifické motivace vykonavatelů moci - je důležitá i skutečnost, že rozličné instituce jsou v průběhu historie využívány k posilování státní mytologie a snazšímu ovládání obyvatelstva.


i

Co je to vlastně instituce?

Čtenářovi se může zdát zvláštní mluvit o penězích jako o instituci. V běžném jazyce mluvíme o institucích jako o konkrétních organizacích: firmy, úřady, think tanky. Ve společenských vědách (historii, ekonomii, sociologii) je však instituce dlouhodobě zažitým vzorcem chování, sloužícím k naplnění společenských potřeb (wiki). Instituce vznikají evolučními tlaky jako tzv. spontánní řády (do detailu se tomuto tématu věnuje F. A. Hayek). Instituce peněz vznikla z potřeby směňovat a dlouhodobě uchovávat hodnotu. Instituce školy vznikla z potřeby organizovat předávání znalostí a dovedností. Instituce mohou, ale také nemusí být spravovány státem. Již samotná skutečnost, že instituce vznikají ve společnosti spontánně vypovídá dosti o tom, že jsou přirozeně poptávány a budou existovat i bez státního zásahu.

Instituce jako církev, škola či média jsou potenciálně velmi silným nástrojem státní propagandy a není překvapením, že totalitní státy v těchto institucích nepřipustí žádnou konkurenci a soukromou iniciativu. V demokratických zemích nemusí být zneužitelnost těchto institucí pro státní propagandu tak očividná - problém nicméně je už v samotné možnosti je dříve či později zneužít. Státní vliv na instituce je jako nabitá zbraň, která čeká jen na správnou ruku, jejíž nositel se nebude zdráhat zmáčknout spoušť.

Státní moc nad institucí peněz má velmi specifické projevy. Neslouží k propagandě, nýbrž k redistribuci bohatství - jak jsme si ukázali v textu o monetární historii, moc nad definicí a tvorbou peněz umožňuje jednoduše přesouvat bohatství od produktivního sektoru k pánům peněz (státu a finančnímu sektoru), jedná se tak o typickou ukázku Oppenheimerových politických prostředků obživy.

Zkrátka a dobře: státní vliv či přímo ovládání různých společenských institucí oslabuje společnost a posiluje stát. V průběhu historie naštěstí můžeme pozorovat jasný trend postupné odluky institucí od státu.

Historické odluky institucí od státu

I přes to, že státy mají díky novým technologiím lepší přehled nad společností, můžeme být optimističtí: dlouhodobě státy o moc přicházejí. Peníze jsou posledním velkou institucí, která umožňuje kontrolu obyvatelstva a ekonomik - a jak si ukážeme níže, éra státních peněz se vlastní setrvačností chýlí ke konci.

Nejprve si však projděme nejviditelnější příklady odluk institucí a státu. Uvidíme, že lidstvo (zejména pak západní společnost), urazilo obří kus cesty v emancipaci člověka od státu.

Náboženství

Odluka církve a státu je obecně známý termín, málokdy je však doceňován její skutečný význam. Všechny civilizované země podstoupily v rámci osvícenství (17.-18.stol.) oddělení církevních institucí od státu. Důležitost této odluky nelze dostatečně vyzdvihnout. Jak jsme si uvedli na začátku tohoto článku, lordi si postupem času vybudovali mytologii, která jim dlouhodobě napomohla k udržení svého privilegovaného postavení - a tato mytologie se vždy odvíjela od božského mandátu.

Božský mandát můžeme vypozorovat v každé větší říši historie - od egyptských faraónů, přes čínské dynastie, japonské císaře, incké vladaře, až po evropské krále: všichni se zaštiťovali svým právem vládnout, které jim propůjčil bůh (či dokonce sami představovali ztělesnění boha).

Je za mnou? Jasně že je za mnou. Nedají mi pokoj ani při projížďce na Buclíkovi. Zdroj: Twitter

Rozšířenost božského mandátu napříč historií a geografií napovídá, jak silným argumentem byl. Každá lidská kultura v historii měla svou víru v nadpřirozeno a božský element; propojení politické moci s nadpřirozenem bylo očividným řešením dlouhodobé legitimity - s bohem se zkrátka nediskutuje a pokud si bůh vybral faraóna/krále/císaře, kým je poddaný, aby se ptal proč?

Jako každá moc nad institucí byla i tato samozřejmě zneužívána. Nejznámějším příkladem je existence španělské inkvizice, která byla aktivní v letech 1478 - 1834, a fungovala jako jakési náboženské gestapo, likvidující nepohodlné a kritické živly. Samotná inkvizice nicméně neměla příliš velký počet přímých obětí - daleko hrozivější je éra “decentralizovaných” honů na čarodějnice, které si vyžádaly okolo 50 tisíc obětí v krátkém období let 1580 - 1630.

K odluce církve a státu došlo následkem působení ekonomických zákonů. S postupným růstem ekonomické specializace rostla důležitost měst, ve kterých bylo zapotřebí stále více lidí. Ekonomická migrace vytrhla velké množství lidí ze spárů mentálního i materiálního otroctví: ve městech měli svůj nezávislý příjem, komunitu i myšlenky. Nástup osvícenství umocněný technologickou revolucí pak postavil státní mytologii na hlavu: pravým suverénem byl nově poddaný a mandát vládnout pocházel z lidu, nikoli z nebes. Vládci museli na myšlenky osvícenství s nechutí přistoupit, jelikož se stali na městech ekonomicky závislými: tvorba bohatství se přesunula od venkovských rolníků k městským řemeslníkům, podnikatelům a jejich zaměstnancům.

i

“Město je přímým protikladem státu. Zatímco podstatou státu je rozvoj politických prostředků, podstatou města je rozvoj ekonomických prostředků. Od vzniku města tak lze většinu historie vysvětlit střetem mezi městem a státem.”

Franz Oppenheimer

Franz Oppenheimer

Dr. Franz Oppenheimer (1864-1943) byl vzděláním medicínský doktor. Ve 45 letech změnil kariéru, když získal titul PhD a začal se věnovat ekonomické a sociologické dráze. Jeho nejvlivnější knihou je Stát, ve které předkládá teorii vzniku státu coby vynuceného vztahu, vznikajícího na základě násilného podmanění.

Postupné vymizení božského mandátu značně podkopalo legitimitu státu samotného. V průběhu posledních dvou století tak vznikají nové obhajoby státní legitimity: národní identita, sociální spravedlnost, poskytování veřejných statků. Poměrně záhy jsou všechny vyvráceny otřesnou realitou: experimenty s novým smyslem státu plodí světové války, koncentrační tábory, gulagy, mizerné státní služby a systematickou nerovnost před zákonem. Stát prochází po odluce církve zaslouženou krizí identity.

Vzdělání

Ačkoli se může zdát, že vzdělání je stále výsostnou doménu státu, tato domněnka se v posledních letech čím dál více vzdaluje realitě. Je pravda, že ve většině zemí stále platí povinná školní docházka a velká část středních a vysokých škol je součástí státního školského systému. Nicméně kdo si chce po vychození školy skutečně udržet odbornost a konkurenceschopnost, tak se vzdělává s pomocí Youtube, Udemy, Khan Academy atd. Trend dokonce začíná docházet tak daleko, že některé firmy již přestávají trvat na formálním vzdělání - a požadují spíše skutečné dovednosti. A koneckonců: tento seriál o ekonomii a historii peněz si čtete na stránkách prodejce elektroniky :-).

Tři sta dolarů a šest měsíců za ekvivalent bakalářského titulu. Zdroj: Twitter 

Média

Média jsou dobrým příkladem technologické odluky instituce od státu. S rozvojem internetu začalo docházet k velmi rychlé disrupci dosavadních mediálních domů (soukromých i státních), které byly se státem přímo či nepřímo spjaty. I v zemích, kde nebyla média pod přímou státní kontrolou, byl v předinternetové době problém s možností ovlivňování médií. Příliš kritický pohled na establishment mohl znamenat, že novináři z takto zaměřeného mediálního domu nebyli zváni na tiskové konference státních organizací - ve Spojených státech je kupříkladu dlouhodobě problematické udělování přístupů novinářům na tiskové konference Bílého domu. Čím větší moc má stát nad společností a čím větší bariéra “vstupu na trh” v médiích panuje, tím snáze se může stát věnovat propagandě.

Internet a na něm vznikající blogy, sociální sítě a nezávislé servery jako jsou Zerohedge, Wikileaks či The Intercept do značné míry vytrhávají média z mocenského vlivu státu.

Úpadek mediálních domů je patrný ze statistiky tržeb z reklamy. Facebook a Google disruptoval papírová média; kdo disruptuje na oplátku tyto giganty?

Jistě, noví hráči jako Facebook či Twitter se rovněž věnují politické manipulaci. Zásadní rozdíl oproti starým mediálním domům s monopolem na informace je nicméně v tom, že sociální sítě nemají zdaleka tak jisté, monolitické postavení. Dosavadní historie internetových služeb spíše poukazuje na to, že podíl na trhu je velmi pomíjivý - a i přes aktuální obří podíl na trhu nemají monopol na informace. Navíc je velmi pozitivní trend, že se o samotném zneužívání postavení seriózně mluví - v dřívějších dobách byli kritici médií prostě označeni za konspirační teoretiky.

Jakkoli hrozivě mohou vypadat zprávy a leaky o propojení technologických gigantů se státem, uvědomme si jednu věc: tyto firmy a jejich forma příjmu s pomocí internetových reklam je tu pouhých 20 let - a už nyní se jedná o veřejně známý problém, který bude opět řešen další disrupcí. Jednou z možných budoucností nestátních médií jsou zpravodajské a sociální servery financované streamovanými mikroplatbami, které umožní technologický stack LNP/BP.

Obchod a podnikání

Posledních 200 let je úžasných a v lidské historii naprosto bezprecedentních. Po tisíce let žila většina lidí v otřesné chudobě. Poté se zhruba v roce 1820 něco změnilo a lidstvo nastoupilo cestu, která se do té doby zdála nemožná: výrazný růst populace v kombinaci s výrazně klesajícím poměrem lidí žijících v absolutní chudobě. Okolo roku 1800 žila na světě 1 miliarda lidí a přes 90 % čelilo chudobě. Dnes je na světě téměř 8 miliard lidí a chudobě čelí pod 10 %. Dnes tak paradoxně žije menší absolutní počet lidí v chudobě, než před 200 lety - ačkoli je na světě osmkrát tolik lidí!

Propad do prosperity: během posledních dvou set let konečně vystoupila většina lidstva z extrémní chudoby.

Co se stalo po roce 1820? Ocitujme z knihy Pokrok od Johana Norberga: "V té době se v Evropě začala rozbíhat průmyslová revoluce. Nejprve tomu tak bylo v Anglii, zemi, kde se podařilo snížit míru kontroly vlády nad ekonomikou a kde se elity nesnažily bránit novým technologiím, jak tomu bylo v jiných zemích. (...) Do roku 1900 již byla míra extrémní chudoby v Anglii snížena o tři čtvrtiny na přibližně deset procent. Nikdy předtím lidstvo nic takového nezažilo."

Co se tedy stalo po roce 1820? Svoboda: odluka výroby a obchodu od státu. Lidé mají k dispozici jeden úžasný nástroj, který ekonom Julian Simon označuje za ultimate resource; lidé mají k dispozici svou mysl. Svobodná mysl dokáže zázraky: vytvářet technologie, které "nelze odlišit od magie" (A. C. Clarke). Trh za pomocí cenového mechanismu pak dokáže zkoordinovat miliony myslí, díky čemuž jsou lidé schopní během krátkého času vyřešit dříve neřešitelné. Výsledkem je enormní prosperita a z historického pohledu téměř ráj na Zemi.

A skvělé je, že ze vznikajícího bohatství těží všichni - a ti nejchudší nejvíce. Opět Norberg: “Od roku 1950 se indické HDP na osobu zvýšilo pětkrát, japonské jedenáctkrát a čínské téměř dvacetkrát. (...) Téměř devět z deseti Číňanů žilo v roce 1981 v extrémní chudobě. Dnes tak žije pouze jeden z deseti.”

Chudé země mohou díky technologiím a globalizaci využívat efektu dohánění: vymanit z chudoby se mohou během mnohem kratší doby, než trvalo západním zemím. Zdroj: Twitter

Silným příkladem efektu odluky výroby a obchodu od státu je Indie. Roku 1991 byla Indie v silné krizi způsobené dekádami státního plánování. Norberg: “Během této krize se v parlamentu postavil ministr financí Singh a citoval romantika z devatenáctého století Victora Huga: ”Nic není silnější než idea, jejíž čas nastal.“ Zde byla ona idea zbavit se protekcionismu a plánované ekonomiky, která Indii udržovala v chudobě od vyhlášení nezávislosti v roce 1947. Udělování licencí k podnikání bylo zrušeno, celní bariéry odstraněny a Indové získali mnohem více svobody zakládat nové podniky a konkurovat existujícím monopolům. Vývoj, který byl známý jako ”Indická míra růstu“ - míra růstu nižší než růst populace - je minulostí. Od těchto reforem se průměrné příjmy zvyšují o 7,5 procenta ročně - zdvojnásobí se během deseti let.”

V některých zemích můžeme čas od času pozorovat návrat k historickému standardu v podobě mocenské kontroly nad výrobou a obchodem - a výsledkem bývá i historický standard v podobě chudoby, hladu a špíny. Socialismus je barbarská myšlenka. Nefunguje v žádném odvětví, kde je aplikován.

Socialismus nefunguje ani v oblasti peněz. Narušuje cenové signály, přerozděluje pracně vytvářené bohatství, demotivuje od produkce. Centrální bankovnictví a fiat jsou obdobně zhoubné, jako sovětský Gosplan.

Dopady peněžního socialismu

“Dnešní bankovní systém je mnohem blíže socialistickému uspořádání, nežli tržnímu” - takto bez servítek popisuje realitu Jesús Huerta de Soto, autor knihy Peníze, banky a hospodářské krize. Důvody pro takové zhodnocení jsou následující - a jsou platné ve všech zemích světa:

  1. Na vrcholu bankovního systému stojí státní monopol na státem definované peníze
  2. Stát uděluje bankám privilegium tvořit nové peníze na základě dluhu
  3. Celý bankovní systém řídí jedna státní plánovací instituce - centrální banka
  4. Případné ztráty jsou v maximální možné míře socializované, a to s pomocí bailoutů, programů kvantitativních a kvalitativních uvolňování, a v neposlední řadě téměř neomezeným poskytováním likvidity ze strany centrální banky
  5. Intervence v případě krize jsou arbitrární, krátkozraké a zpravidla porušující dlouhodobé principy opatrnosti ve jménu krátkodobé stabilizace

Jinými slovy, peněžní a bankovní socialismus má stejné průvodní znaky, jako socialismus v jakémkoli jiném odvětví: netržní prostředí a snaha o centrální plánování produkují neuspokojivé výsledky, které jsou následně záplatovány dalšími a dalšími zásahy. Avšak zatímco v případě státní výroby automobilů či potravin je mizerná kvalita patrná na první pohled, v případě peněz je ničivý dopad socialistického uspořádání méně viditelný.

Hlavním důsledkem peněžního socialismu je systematický přesun zdrojů od společnosti ke státu a finančnímu sektoru. Stát tak získává více prostředků, než by měl z prostého zdanění, a finanční sektor bohatne na úkor jiných sektorů ekonomiky. Onen systematický přesun zdrojů probíhá dvěma hlavními způsoby.

Zaprvé, fiat peníze tvořené na základě dluhu zajišťují trvalou a neomezenou poptávku po státních dluhopisech. Je přitom poměrně jedno, jestli dluhopisy nakupuje přímo centrální banka či komerční banky. Díky tomu, že tvorba peněz není již desítky let omezena žádným vzácným krytím jako bylo zlato, může si být vláda jistá tím, že po jejím dluhu bude na “trhu” vždy existovat neomezená poptávka.

Velikost jednotlivých kol kvantitativního uvolňování. Zdroj: Unchained Capital


Kvantitativní uvolňování je dobrým příkladem postupné eroze definic a záruk ohledně kvality státních peněz. Stejně jako vladaři v antickém Římě, i dnešní centrální bankéři nejsou schopni dlouhodobě udržet peníze nezlehčené. Kvantitativní uvolňování mělo být v roce 2008 jednorázovým programem ve výši 600 miliard dolarů. Jak vidíme na grafu výše, tento slib byl ihned porušen (výkup dosáhnul 2x větších hodnot) a následován dalšími a dalšími koly přímých nákupů cenných papírů centrální bankou. Momentální vlna kvantitativního uvolňování brzy přesáhne všechna předchozí kola. Hlavním nakupovaným cenným papírem jsou samozřejmě státní dluhopisy - a nenakupuje jen americký Fed, nakupují všechny významné centrální banky světa. V principu se jedná o poskytování neomezených prostředků vládě - prostředků, které jsou nově vytvořeny a jejich kupní síla se odvíjí od adekvátního úbytku kupní síly ostatních držitelů.

Zadruhé, politika inflačního cílování je chytrý způsob, jak přerozdělit dodatečnou kupní sílu tvořenou růstem produktivity. S postupným růstem produktivity je možné vyrábět větší množství kvalitnějších výrobků a v konkurenčním prostředí (bez regulatorních bariér pro vstup do odvětví) je nevyhnutelným důsledkem pokles cen. Dobrým příkladem tohoto procesu je elektronika: v dlouhém období pozorujeme čím dál výkonnější a kvalitnější zařízení, která jsou čím dál dostupnější. A co je nejlepší: trvale klesající ceny nezpůsobují výrobcům problém, jelikož vlivem zefektivňování výrobních postupů klesají náklady ještě rychleji, než prodejní ceny.

Cena za uložení dat o velikosti 1 GB je oproti roku 1980 více než milionkrát nižší. Zdroj: AIimpacts

Tento efekt není ničím specifickým pro elektroniku; k postupnému poklesu cen vlivem vyšší produktivity dochází v každém odvětví, ve kterém se investuje a panuje v něm konkurenční prostředí.

i

Dvojí význam deflace

Deflace je často skloňovaným strašákem, kterým se rádi zaštiťují centrální bankéři a jim naklonění ekonomové. Termín deflace je možné vykládat dvěma způsoby: přirozený, dlouhodobý pokles cen vlivem rostoucí produktivity, a “vyfouknutí” cen převážně finančních instrumentů, které byly předtím nafouknuty. Zatímco první případ deflace je pro společnost přínosný a je nositelem prosperity (lidé disponují větší kupní silou, jejich úspory se zhodnocují bez nutnosti rizikové spekulace), druhý případ deflace je pro ekonomiku vskutku škodlivý a provází jej finanční krize a riziko kaskádovitých krachů. Škodlivá deflace je nicméně přímým důsledkem operací centrální banky a finančního sektoru (který se k novým penězům dostává jako první, či je může s pomocí dluhu rovnou sám vytvářet). Nebezpečnost “boje proti deflaci” spočívá v tom, že v rámci tohoto boje je uměle zastaven přirozený trend poklesu cen a uměle nafouknuté ceny finančních instrumentů jsou dále a dále přifukovány, a to až do jednoho ze tří konečných scénářů: deflačního kolapsu (ve stylu Velké deprese), plíživého znárodnění ekonomiky (probíhající poslední dvě dekády v Japonsku) či hyperinflace (Rakousko 20. let, Rusko 90.let, Venezuela 2016).

Většina světově významných centrálních bank pracuje s inflačním cílem ve výši 2 % - požadavkem je, aby typizovaný spotřební koš vzrostl na ceně v průměru o dvě procenta ročně. Pokud však ve stejném období má dojít k přirozenému poklesu cen ve výši tří procent (pouze ilustrativní příklad), pak jsou spotřebitelé ochuzeni celkem o pět procent kupní síly. Namísto toho, aby zaplatili za určité zboží 97 korun, tak zaplatí 102 korun. Namísto toho, aby mohli lidé 3 koruny ušetřit, musí o 2 koruny více zaplatit. Toto je velmi důležitý aspekt škodlivosti umělé inflace: ačkoli nominální inflace okolo 0 % se může zdát být neškodná, důležitý je rozdíl mezi přirozeným cenovým vývojem a nominální inflací. Společnost přichází daleko o více, než je nominální inflace, jelikož je ochuzena o přirozený růst kupní síly.

Vysvětlili jsme si, jakým způsobem dochází v rámci peněžního socialismu k redistribuci kupní síly. Nyní se podívejme, co takový přesun kupní síly umožňuje.

Předně moc nad penězi umožňuje státu získávat mnohem více prostředků, než jakým by disponoval prostým zdaněním a prodejem dluhopisů na volném trhu (tj. bez kupců, kteří mají privilegium si peníze tvořit; a často i povinnost státní dluhopisy kupovat). To si můžeme jednoduše ilustrovat na příkladu amerického federálního rozpočtu:

Zdroj: Wiki

Na této infografice jsou pro nás podstatné pouze dva údaje: celková výše příjmů a celková výše výdajů. Zatímco příjmy činí 3,5 bilionu dolarů, výdaje činí 4,4 bilionu. Rozdíl, neboli deficit, činí 25 % - vláda si musí na čtvrtinu svých výdajů půjčit, a to každým rokem (za posledních 50 let byl pouze 5 let rozpočet v přebytku). Nenechme se zmást tím, že jsou jak v této infografice, tak i v médiích státní příjmy a výdaje vztahovány k HDP - to je naprosto irelevantní. Relevantní jsou příjmy a výdaje dané entity - v rámci bytového domu také nevztahujete příjmy a výdaje své domácnosti k “produktu” celého domu, nýbrž k produktu své domácnosti.

Peněžní socialismus tak umožňuje krýt výrazné procento výdajů, aniž by vláda musela přikročit k nepopulárnímu zvyšování daní. Tato skutečnost samozřejmě není nic specifického pro Spojené státy - plánovaný český deficit ve výši 500 miliard korun bude obdobně financován s pomocí emise státních dluhopisů, které nakoupí finanční sektor s centrální bankou za zády (pozn: plánované české státní výdaje jsou o 37 % vyšší, než státní příjmy).

Pauza na low-effort meme... OK, pokračujme.

Dalším dopadem je skutečnost, že daňoví poplatníci se postupně dostávají do vyšších nominálních příjmových úrovní. Následkem inflačního cílování se tak člověk může ocitnout v příjmové úrovni s vyšší mírou zdanění, a to aniž by zaznamenal skutečný růst kupní síly. To platí v každé zemi, kde existuje progresivní daň z příjmu (ať už formou vyššího procentuálního zdanění po dosažení určité příjmové hranice, či formou fixní slevy na dani - v ČR platí obojí).

Co ale stát s penězi dělá? Samozřejmě provozuje a financuje mnoho věcí, které jsou přínosné: zdravotnictví, školství, infrastruktura, penze. Ponechme nyní stranou skutečnost, že kvalita služeb v těchto odvětvích je často podprůměrná a postupem času stále více suplovaná soukromými iniciativami - státní zaměstnanci, jak jsme si ukázali v textu výše, bohužel nečelí prostředí, které by je motivovalo k uspokojování zákazníka, jako spíše úředního šimla. Daleko horším důsledkem rozbujelých státních výdajů jsou nicméně spíše “služby”, které by na trhu nevznikly, jelikož by po nich ve svobodné společnosti neexistovala poptávka:

  • Války “za demokracii” - války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku jsou jen tři nejznámější případy z velkého množství nesmyslných válečných výprav, kterých se Spojené státy v posledních 50 letech účastnily a konflikt eskalovaly do téměř úplné destrukce dané země. Obranná válka je jedna věc; válečná výprava s vágním (či přímo vylhaným) zdůvodněním je věc druhá - a do značné míry umožněná politikou téměř neomezených zdrojů, které má americká vláda díky výjimečnému postavení amerického dolaru coby světové rezervní měny k dispozici.
  • Válka proti drogám - program spuštěný ve Spojených státech v roce 1971 je čím dál častěji uznávaný jako naprosté selhání v naplnění původních záměrů. Spojené státy mají světově nejvyšší podíl vězňů na populaci - a většina z nich je zavřena za držení a obchod lehkých drog jako je marihuana, která je v posledních letech postupně legalizována. Obdobně jako alkoholová prohibice, i drogová prohibice produkuje přesně opačný výsledek, než jaký byl záměr: zvýšení kriminality a závislosti.
  • Válka proti chudobě - dle amerického ekonoma Thomase Sowella je válka proti chudobě hlavní příčinou postupného vytvoření ghett v amerických městech; sociální stát je, obdobně jako válka proti drogám, programem vzniklým v 70.letech, po nástupu systému čistých fiat peněz, který umožnil explozi státních výdajů; doporučuji shlédnutí rozhovoru s Thomasem Sowellem na Youtube (zejména po 21.minutě), kde devastující dopady sociálního státu vysvětluje.

Peněžní socialismus narušuje zodpovědnost státních činitelů vůči daňovým poplatníkům, výrazně navyšuje státní rozpočet a umožňuje financování pochybných programů, které slouží spíše k uspokojení ega a získání krátkodobých politických bodů, ačkoli ve společnosti mají dlouhodobě devastující dopady.

A nyní: myslíte, že se v budoucnu něco zásadně změní? Pouze ve smyslu dalšího přitvrzení nastoupeného trendu. Populární začíná totiž být Moderní monetární teorie (MMT) pravící, že stát disponující centrální bankou by měl přestat brát jakékoli ohledy na výši deficitu a zadlužení, jelikož veškeré výdaje může uhradit s pomocí inflace. V principu se jedná o monetární politiku Zimbabwe - s tím rozdílem, že při aplikaci na americký dolar hraje zastáncům teorie do karet skutečnost, že dolar je světovou rezervní měnou, pro kterou až donedávna neexistovala konkurence.

Problém MMT: shitcoin jménem USD má konkurenci v podobě lepších peněz. https://twitter.com/stephanlivera/status/1293765269462986752

Zlato nebo bitcoin?

Libertariáni a rakouští ekonomové zvěstovali konec peněžního socialismu dlouhé desítky let. Většina z nich vždy mluvila o návratu ke “zvučným penězům” (sound money) ve formě zlata. Zlato bylo penězi po většinu lidské historie - a má téměř dokonalé peněžní vlastnosti.

Satoshi nicméně v roce 2009 objevil něco, co nikdo nečekal: potenciální peníze s ještě lepšími vlastnostmi, než má zlato. Oproti zlatu má totiž bitcoin dvě unikátní vlastnosti: je absolutně vzácný a zároveň nehmotný. Obě dvě vlastnosti z něj činí velmi zajímavého kandidáta na budoucí peníze lidstva; zejména mají-li nestátní peníze vskutku zůstat nestátními.

Absolutní vzácnost v praxi znamená, že vyšší poptávka nezvyšuje objem vytěžených peněžních jednotek. U drahých kovů (které absolutní vzácnost nemají) je v historii možné pozorovat následující mechanismus vyrovnávání poptávky a nabídky:

Vyrovnávání poptávky a nabídky u drahých kovů.

V případě Bitcoinu je nicméně mechanismus následující:

Vyrovnávání poptávky a nabídky u bitcoinu.

V případě drahých kovů vede vyšší poptávka k většímu přísunu nového kovu na trh; nabídka zde funguje jako regulátor růstu ceny a zlato a stříbro si tak drží víceméně stabilní kupní sílu (která dlouhodobě mírně roste z titulu přirozeného poklesu cen při růstu produktivity).

Bitcoin má v protokolu zabudováno maximální množství jednotek v oběhu: jedná se o 2,1 biliardy satoshi, neboli 21 milionů celých bitcoinů. Zvýšená poptávka po penězích tak u bitcoinu nevyvolává přísun nových satoshi na trh, nýbrž přizpůsobení bezpečnosti sítě (vyšší celková kupní síla bitcoinu vyžaduje adekvátní zabezpečení transakcí - tzv. security budget).

i

Je bitcoinu málo?

2,1 biliardy satoshi je obrovské množství jednotek - pokud by 1 satoshi odpovídal dnešnímu 1 centu, pak celková tržní kapitalizace bitcoinu činí 21 bilionů dolarů, což je dvakrát více, než tržní kapitalizace zlata. Pokud by měl bitcoin zastat funkci všech peněz světa, pak by 1 satoshi byl roven zhruba 5 centům - “široké peníze” celého světa jsou totiž zhruba 100 bilionů dolarů (dle Visual Capitalist). Bitcoinu - respektive satoshi - je tudíž dostatek na to, aby zastal roli globálních peněz a zároveň jsme neměli problém s příliš hodnotnou nejnižší měnovou jednotkou.

Při postupné odluce peněz od státu lze tudíž očekávat, že cena za satoshi nadále poroste, jelikož to je jediný mechanismus, který v případě Bitcoinu vyrovnává poptávku po penězích a jejich nabídku na trhu (stávající držitelé musí být zlákáni nabídkou dostatečně vysoké kupní síly, jelikož těžaři nemohou na trh dodat více).

Neznamená to ale, že bitcoin jsou obdobně špatné peníze jako fiat, pouze s opačným znaménkem? Nikoli, protože výrazně rostoucí kupní síla satoshi je pouze dočasným jevem. Jedná se o efekt tzv. Greshamova zákona. Tento zákon, původně popisující chování zlata a stříbra v kontextu vládního bimetalismu, lze pro případy bitcoinu a fiatu popsat následovně:

V situaci, kdy má člověk k dispozici příjem ve fiat penězích (jejichž kupní síla dlouhodobě klesá) a možnost spoření v bitcoinu (jehož kupní síla dlouhodobě roste), je racionální stahovat bitcoin z oběhu v rámci dlouhodobých úspor a na běžnou spotřebu používat fiat.

Efekt Greshamova zákona jednoduše praví, že bitcoin se bude vůči fiatu zhodnocovat až do doby, kdy bude příjem v bitcoinu přirozeným jevem. Je pravděpodobné, že v té době již fiat peníze nebudou existovat (či budou okrajovou záležitostí zaostalých zemí) a porovnávání kupní síly s fiatem již nebude mít význam; význam bude mít porovnávání kupní síly vůči statkům běžné spotřeby. Efekt Greshamova zákona tak již pomine a dominantním efektem bude dlouhodobý růst kupní síly z titulu růstu produktivity (v řádu jednotek procent ročně).

Trh s úvěry a dvě fáze odluky

Mezi některými ekonomy občas zaznívá námitka, že bitcoin nedokáže plnit plnohodnotnou funkci peněz, jelikož nad ním není možné vystavět trh s úvěry. Údajný problém spočívá v tom, že ve zhodnocujících se penězích nebude chtít nikdo dlužit, jelikož náklad takového úvěru bude velmi vysoký - vypůjčit si 10 milionů satoshi v případě, že se satoshi zhodnocuje o 20 % ročně, je čirým šílenstvím. Ekonomika s bitcoinovými penězi tudíž bude ekonomikou permanentní recese - žádné úvěry, žádné investice, vysoká nezaměstnanost a privilegovaná vrstva neustále bohatnoucích hodlerů, smějících se ze svých Citadel.

Taková domněnka nicméně vyplývá z nepochopení dvou fází odluky státu a peněz. Skokové a nepředvídatelné zhodnocování satoshi je záležitostí první fáze, ve které platí Greshamův zákon. Stejně jako je v této fázi neracionální satoshi utrácet za statky běžné spotřeby, je neracionální si v satoshi půjčovat a dlužit. První fázi odluky státu a peněz lze charakterizovat jako fázi objevování a rebalance: lidstvo postupně přichází na fakt, že existuje nová forma peněz s lepšími vlastnostmi než fiat peníze a drahé kovy, a následně rebalancuje své úspory do nových peněz. Je pochopitelné, že tato fáze trvá dlouhou dobu - bitcoin byl zpočátku novou, experimentální technologií s nejistými riziky. Teprve s přibývajícími léty dostáváme lepší povědomí o tom, jak s touto technologií zacházet, jaká jsou její skutečná rizika a nakolik je možné dlouhodobě věřit neměnitelnosti monetární politiky.

Teprve až v další fázi - po skončení fáze objevování a rebalance - může bitcoin začít sloužit k plnění dalších peněžních funkcí, jako je zprostředkování trhu s úvěry. A v této fázi nebude chování bitcoinu příliš rozdílné od chování drahých kovů; jediným rozdílem je, že u drahých kovů je růst kupní síly z titulu růstu produktivity částečně zmenšován flexibilní nabídkou, která ovšem může způsobovat i výrazné šoky: příkladem je vysoká stříbrná inflace ve Španělsku 16. století či kalifornská zlatá horečka.

Elon Musk vidí do budoucnosti a ta není pro zlato příznivá.

Je nicméně nutné uznat, že oproti současnosti by byl trh s úvěry pravděpodobně značně umírněný. O co menší roli by hrály úvěry, o to větší by však hrálo financování investičních záměrů s pomocí úspor (které se v prostředí bitcoinových peněz vyplatí budovat, jelikož se dlouhodobě zhodnocují tempem růstu produktivity). Je rovněž pravděpodobné, že namísto půjčování podnikatelům by investoři požadovali za své satoshi podíl - precedentem takového nastavení je koneckonců poměrně rozšířené “islámské bankovnictví”, kde namísto úročených půjček fungují nákupy podílů.

Palčivou otázkou v kontextu trhu s úvěry je: vzniknou bitcoinové banky? Hal Finney jejich vznik předvídal již v roce 2010 a je pravda, že mu vývoj dává do určité míry za pravdu - platformy jako BlockFi či Coinbase jsou de facto bitcoinovými bankami, jelikož transakce v nich probíhají mimo bitcoinový blockchain a nemůžeme si být jistí, že neprovádějí politiku částečných rezerv (tj. že neprodávají či nepůjčují více bitcoinů, než mají skutečně v držení).

Hal Finney předvídá bitcoinové banky. Zdroj: Bitcointalk

Z Finneyho komentáře vyplývá, že očekával problém ve škálovatelnosti transakcí, který měly řešit právě bitcoinové banky. V tomto se naštěstí mýlil, jelikož vývojáři Joseph Poon a Thaddeus Dryja přišli v roce 2016 s řešením Lightning Network, které se v následujících letech notně rozvinulo a v době psaní článku je již dobře využitelné. Bitcoinové banky tudíž nejsou ke škálování plateb zapotřebí - a vzhledem k nehmotné povaze bitcoinu nejsou zapotřebí ani k bezpečné úschově většího množství bitcoinu.

Výhody bitcoinu vůči zlatu spočívají tedy v:

  • Absolutní vzácnost a související silný efekt Greshamova zákona v první fázi odluky. Výsledné zhodnocování bitcoinu vůči fiat měnám jej činí velmi atraktivním, podle některých je právě dlouhodobě rostoucí cena bitcoinu jeho přirozeným marketingem. Občas se o tomto efektu (spíše ironicky) mluví jako o NGU - Number go up.
  • Nehmotná povaha bitcoinu je velmi dobrou ochranou proti snahám o státní ovládnutí. Oproti zlatu můžeme bitcoin využívat k elektronickým převodům po celém světě, bez sebemenší ztráty suverenity.
  • Jednou zásadní nevýhodou bitcoinu vůči zlatu je tzv. Lindy effect - není prozatím dostatečně ověřený historií. Zlato má za sebou tisíce let, bitcoin pouze jednu dekádu. Svět se nicméně v mnoha ohledech zrychluje a je možné, že jedna další dekáda bude dostatečná k potvrzení bitcoinu coby nejlepšího možného pokračovatele monetární historie.

Bitcoinizace: budoucnost monetární historie

Nástup bitcoinu coby nových peněz bývá občas popisován termínem hyperbitcoinizace. Termín je odvozen od hyperinflace: jedné ze závěrečných fází státní monetární politiky. Bitcoinizace však “hyper” být nemusí, obdobně jako úpadek fiatu nemusí být provázen devastujícím růstem spotřebních cen (jak jsme si uvedli, alternativami jsou deflační kolaps či znárodnění ekonomiky).

Podíváme-li se do historie měnových uspořádání dvacátého století, má bitcoinizace svou předlohu v tzv. dolarizaci, kdy země adoptuje jako svou měnu americký dolar. Dolarizace může být oficiální (např. Panama), či neoficiální (Bělorusko, Venezuela, Argentina a další země trpící vysokou inflací, kde běžní lidé začnou spořit a počítat v dolarech). Dolar má nicméně dvojí problém, který je s postupem času čím dál palčivější: je subjektem kapitálových kontrol a ve světě fiatu je pouze jednookým mezi slepými. Je pravděpodobné, že s rozšiřujícím se povědomím o bitcoinu a upadající kvalitou dolaru tak začne dolarizaci nahrazovat bitcoinizace. Kromě ochrany kupní síly má pro lidi v rozvojových zemích výhodu i v tom, že umožňuje bezhotovostní platební styk: neoficiálně dolarizované země jsou totiž zpravidla dolarizované pouze hotovostně, nákupy na internetu jsou pro obyvatelstvo nedostupné.

Bitcoinizace bude v průběhu následující dekády probíhat formou postupného prorůstání bitcoinu do ekonomických aktivit - úspor, mezd, platebního styku. Není vůbec zapotřebí, aby byla bitcoinizace jakkoli oficiálně posvěcená - naopak, odluka instituce od státu přichází vždy odspodu. O bitcoinizaci se rozhodnou samotní lidé a jejich firmy sami, jakmile podstatu bitcoinu coby nových peněz pochopí, naučí se s ním bezpečně pracovat a přijmou, že krátkodobá volatilita je akceptovatelnou cenou za dlouhodobě pozitivní efekt Greshamova zákona a dalších vlastností (necenzurovatelnost, složitá konfiskace, obejití kapitálových kontrol).

Vybrané případy bitcoinizace z poslední doby. Zleva: využívání bitcoinu k obejití kapitálových kontrol v Nigérii. Přesun firemních prostředků společnosti MicroStrategy do bitcoinu (firma skoupila 0,1 % všech bitcoinů). Přesun prostředků restaurační sítě do bitcoinu.

Pro firmy, které se rozhodují se svými volnými prostředky přejít do bitcoinu, bude postupem času dalším logickým krokem využívání bitcoinu ve svém dodavatelském řetězci a při výplatě mezd zaměstnancům. Tento krok nicméně může přijít až za dlouhou dobu, jelikož v první fázi bitcoinizace je stále silný efekt Greshamova zákona, který od využívání bitcoinu v platebních funkcích odrazuje (předpokládané vysoké budoucí zhodnocení představuje vysoký náklad příležitosti).

DCA: renesance úspor

Logickým prvním krokem osobní bitcoinizace jsou úspory. Úspory jsou dnes polozapomenutou funkcí kvalitních peněz: prosté odkládání peněz “pod matraci”, tj. bez rizika krachu protistrany či finanční ztráty, jaké sebou nesou bankovní vklady či investice do akcií, dluhopisů a všemožných fondů. Bankovní vklady dnes ani nepokrývají oficiální inflaci, úspory tak pozbyly smyslu - namísto konzervativního plánování na budoucnost evokují smutný obrázek stařenky, která po desetiletích skrovného života zjišťuje, že její peníze mají sotva desetinovou hodnotu. Bitcoin v rámci strategie DCA navrací úsporám svůj smysl a klade nepříjemnou otázku: proč celý život odvádíme nemalou část příjmu v rámci “sociálního pojištění” - když vlastně nikdo netuší, jakou nakonec budeme mít reálnou starobní penzi?

i

DCA aneb pravidelné spoření v bitcoinu

Dollar cost averaging neboli DCA je jednoduchá a velmi efektivní strategie, jak bitcoinizovat své dlouhodobé úspory. Podstata DCA spočívá v tom, že si do bitcoinu odkládáte pravidelně, v menších částkách a nehledě na aktuální cenu - například každý měsíc po výplatě 1000 Kč. Velkou výhodou DCA je, že člověk vůbec neřeší aktuální výkyvy v ceně a zbavuje se krátkodobého spekulativního mindsetu. Jedná se o ideální strategii pro snížení osobních časových preferencí - při DCA plánujete na roky dopředu. Jelikož nikdo neví, jaké postavení budou mít držitelé bitcoinu v budoucnosti, doporučujeme se v co největší míře vyhnout burzám s KYC praktikami a spořit s pomocí nástrojů, jako je P2P burza Bisq. V podrobném návodu popisujeme, jak s ní pracovat. Decentralizovaná P2P burza Bisq – Jak správně koupit a prodat bitcoin? (NÁVOD).

V rámci bitcoinizace úspor je zapotřebí zbavit se mentálního bloku v podobě “syndromu ujetého vlaku” - je zbytečné být v depresích z toho, že jsme bitcoin nekupovali před lety za pár dolarů. Jakkoli to dnes zní mnohým šíleně, ve zpětném pohledu možná pochopíme, že u bitcoinu vůbec nešlo o to, kolik dolarů na něm který spekulant vydělal v první fázi - jelikož se dolary nakonec ukázaly jako bezcenné. Je možné, že trpělivý “stacker” s nízkými časovými preferencemi tak nakonec ochrání a získá mnohem více kupní síly, než kdejaká chvástavá “velryba” se stovkami levně získaných bitcoinů (které nicméně prodá při “moon” fiatové cenovce). A konečně, stane-li se bitcoin vskutku globálními penězi, pak nebude v pravém slova smyslu “pozdě” pro nikoho, kdo na bitcoin přejde. Efekt zvýšování kupní síly bude sice po vyčerpání Greshamova zákona nižší, stále ale bude v platnosti z titulu rostoucí produktivity.

DCA ve vztahu k bitcoinu doporučoval Hal Finney již v roce 2011. Zdroj: Bitcointalk

Nečekaná odluka

Každá historická odluka instituce od státu musela být pro většinu lidí nepředstavitelná a zcela heretická. V předvečer odluky poukazovali zajisté mnozí na skutečnost, že daná instituce byla se státem spjata po celou dosavadní historii a pouze státní benevolence a expertní vedení umožňuje instituci vůbec existovat a chrání společnost před úpadkem do anarchistického chaosu. Tak je tomu i dnes s penězi. Odluku peněz od státu dnes nikdo nečeká, ačkoli zpětně bude očividná a nevyhnutelná.

Je možné, že z pádu dolaru bude obviňován bitcoin a jeho držitelé budou démonizováni, obdobně jako tomu bylo ve 30. letech s držiteli zlata. Bitcoin nicméně nemůže způsobit pád dolaru - pokud dolar skutečně zkolabuje, bude na vině samotná povaha fiat peněz. Nezapomínejme, že čistý fiat bez návaznosti na zlato je záležitostí pouze posledních padesáti let, během kterých je monetární politika čím dál extrémnější a vymykající se jakýmkoli dosavadním ekonomickým doporučením (naopak musí být narychlo vymýšleny nové ekonomické teorie, jako je MMT). Bitcoin tak v případě pádu dolaru pouze zaplní vzniklé vákuum.

Bitcoin nezabije fiat. Fiat spáchá sebevraždu. Zdroj: Twitter

Odluka státu a peněz bude ve zpětném pohledu vnímána jako projev civilizovanosti srovnatelný s předešlými odlukami církve, médií, vzdělání a obchodu. Bitcoinizace je, slovy Nica Cartera, tou nejsametovější revolucí. Nevyžaduje davy v ulicích, politické kampaně, či ozbrojené konflikty. Pro většinu lidí nevyžaduje ani hluboké chápání ekonomie, historie či technologie - o atraktivnost bitcoinizace se postará čím dál viditelnější efekt Greshamova zákona. Společnost fungující na bitcoinu nebude utopií, učiní však další důležitý krok od primitivního mocenského uspořádání k prosperující civilizaci.

Josef Tětek

Josef Tětek

Josef je ekonom a analytik, vycházející z rakouské školy ekonomie. Pracuje jako analytik v TopMonks a je spolupracovníkem Liberálního institutu. Spoluautor paperu Bitcoin Peer Banking. Autor knihy Bitcoin: Odluka peněz od státu. @SatsJoseph na Twitteru.


TREZOR One Black
Hardware peněženka - podpora 600 kryptoměn (Bitcoin, Litecoin, Ethereum…), Password manager, U2F a další funkce pro správu digitální identity, OLED displej 128x64, snadné použítí na Windows, OS X, Linux, USB

1 590,- bez DPH 1 314,-
Koupit
Akční cena
Skladem > 5 ks
Můžete mít zítra od 8:00
Objednací kód: TREZBIT1
TREZOR Model T
Hardware peněženka šifrovací, podporuje více než 500 měn, USB-C, microSD, Password Manager

4 690,- bez DPH 3 876,-
Koupit
Akční cena
Skladem > 5 ks
Můžete mít ihned na 6 prodejnách
Objednací kód: TREZBIT1d
TREZOR One White
Hardware peněženka - podpora 600 kryptoměn (Bitcoin, Litecoin, Ethereum…), Password manager, U2F a další funkce pro správu digitální identity, OLED displej 128x64, snadné použítí na Windows, OS X, Linux, USB

1 590,- bez DPH 1 314,-
Koupit
Akční cena
Skladem > 5 ks
Můžete mít ihned na 14 prodejnách
Objednací kód: TREZBIT
Ledger Bitcoin Wallet Nano S - Hardware peněženka
-16%
Ledger Bitcoin Wallet Nano S
Hardware peněženka šifrovací, snadné použítí na Windows, OS X, Linux, BIP39/ BIP44, micro USB

-16% 1 899,-
1 590,- bez DPH 1 314,-
Koupit
Akční cena
Skladem > 5 ks
Můžete mít ihned na 8 prodejnách
Objednací kód: TREZBIT6
Google Titan Bluetooth
Bezpečnostní zámek bezpečnostní klíč pro dvoufaktorové ověřování, FIDO

Cena nebyla stanovena
Hlídat
Těšíme se
Objednací kód: GOOGLET2
Google Titan USB-A
Bezpečnostní zámek bezpečnostní klíč pro dvoufaktorové ověřování, FIDO

Cena nebyla stanovena
Hlídat
Těšíme se
Objednací kód: GOOGLET1
Dárkový poukaz na nákup kryptoměn v hodnotě 5000 Kč
Poukaz (přenositelný) k výběru kryptoměny, uplatnit lze na více měn podporovaných HD Crypto s.r.o.

5 000,- bez DPH 5 000,-
Koupit
Skladem > 5 ks
Můžete mít zítra od 8:00
Objednací kód: XXhdc002
Elektronický poukaz na nákup kryptoměn v hodnotě 1000 Kč
Poukaz na nákup kryptoměn podporovaných HD Crypto s.r.o.

1 000,- bez DPH 1 000,-
Koupit
Ihned ke stažení
Objednací kód: XXhdc101c
Elektronický poukaz na nákup kryptoměn v hodnotě 5000 Kč
Poukaz na nákup kryptoměn podporovaných HD Crypto s.r.o.

5 000,- bez DPH 5 000,-
Koupit
Ihned ke stažení
Objednací kód: XXhdc102c
Dárkový poukaz na nákup kryptoměn v hodnotě 1000 Kč
Poukaz (přenositelný) k výběru kryptoměny, uplatnit lze na více měn podporovaných HD Crypto s.r.o.

1 000,- bez DPH 1 000,-
Koupit
Skladem > 5 ks
Můžete mít ihned na 2 prodejnách
Objednací kód: XXhdc001
Elektronický poukaz na nákup kryptoměn v hodnotě 25 000 Kč
Poukaz na nákup kryptoměn podporovaných HD Crypto s.r.o.

25 000,- bez DPH 25 000,-
Koupit
Ihned ke stažení
Objednací kód: XXhdc103c
Bitcoin a ti druzí: Nepostradatelný průvodce světem kryptoměn - Kniha
-24%
Bitcoin a ti druzí: Nepostradatelný průvodce světem kryptoměn
Kniha - autor Boris Kaliský, 136 stran, česky, Pevná s přebalem matná

-24% 299,-
228,- bez DPH 208,-
Koupit
Skladem > 10 ks
Můžete mít ve čtvrtek 1.10.
Objednací kód: FKP0282142
Bitcoin: Peníze budoucnosti
Elektronická kniha - autor Dominik Stroukal a Jan Skalický, 170 stran

99,-
Koupit
Ihned ke čtení
Objednací kód: EK22762
Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti
Elektronická kniha - autor Dominik Stroukal, 200 stran

115,-
Koupit
Ihned ke čtení
Objednací kód: EK25934
Kryptomeny: Bitcoin, Ethereum, Blockchain, ICO&Co. jednoducho a zrozumiteľne - Kniha
-26%
Kryptomeny: Bitcoin, Ethereum, Blockchain, ICO&Co. jednoducho a zrozumiteľne
Kniha - autor Julian Hosp, 172 stran, slovensky, Brožovaná bez přebalu lesklá

-26% 418,-
310,- bez DPH 282,-
Koupit
Skladem > 10 ks
Můžete mít ve čtvrtek 1.10.
Objednací kód: FKP0274319
Kryptoměny
Kniha - autor Jan Lánský, 160 stran, česky

390,- bez DPH 355,-
Koupit
Skladem > 5 ks
Můžete mít ve čtvrtek 1.10.
Objednací kód: FKP0286272
Pokrok bez povolení: Jak sdílená ekonomika, crowfunding a kryptoměny změnily svět - Kniha
-17%
Pokrok bez povolení: Jak sdílená ekonomika, crowfunding a kryptoměny změnily svět
Kniha - autor Róbert Chovanculiak, 272 stran, česky, Pevná bez přebalu lesklá

-17% 389,-
324,- bez DPH 295,-
Koupit
Skladem > 10 ks
Můžete mít ve čtvrtek 1.10.
Objednací kód: FKP0328744
Začínáme na burze - rozšířené vydání
Elektronická kniha - Jak uspět při obchodování na finančních trzích. Akcie, komodity, forex i kryptoměny. - autor Ondřej Hartman, 272 stran

199,-
Koupit
Ihned ke čtení
Objednací kód: EK27937
0
Vytisknout
Zkuste nové Alza Premium Moje Alza Přihlásit Pro organizace Jak nakoupit
P-DC1-WEB29
Zavoláme Vám a odborně poradíme
+420 225 340 111
Dotaz na objednávku
Dotaz na zboží
Prosím zadejte svůj telefon:
Zavolejte mi