Cestování časem v knihách a filmech

Princezna ztracená v čase: cestování časem v příbězích – OBSAH

1. Nejznámější film s tématikou cestování v čase
2. Cestování časem je nové
3. Proč jenom dopředu?!
4. Nezvratný osud
5. Manipulace časem boří realitu
6. Replay neboli cesta z bodu B do bodu A

Nejznámější film s tématikou cestování v čase

Asi nejznámějším filmem s tématikou uváznutí v časové smyčce je americká komedie Na Hromnice o den více (1993) s Billem Murrayem. Téma neustálého opakování stejného dne je přesně na pomezí mezi komedií a hororem, což v pozdější době zvládl thriller se sci-fi motivy Všechno nejhorší (2017), ve kterém se vysokoškolačka Trea neustále probouzí do dne, na jehož konci je zavražděna.

Vcelku zábavný film se dočkal pokračování Všechno nejhorší 2 (2019), ve kterém se dozvíme, jak se podivná událost z prvního dílu stala – a vylepšíme ji cestováním mezi paralelními vesmíry. Asi nejepochálnější variací na toto téma je film Na hraně zítřka (2014) s Tomem Cruisem, který kombinuje námět epické války s mimozemšťany s neustálým vracením se na počátek dne po smrti hlavního hrdiny.

Časové smyčky mají onu zvláštní vlastnost, že nabízí prostor pro smích, ale zároveň jsou děsivé, zvláště pokud nevíte, proč se dějí. A přesně tohoto tématu se týkal námět Princezny ztracené v čase, kde je nejdůležitější nikoliv samo opakování posledního dne života princezny, ale objevování, proč se to děje, kdo to způsobil, a zda se dá ze smyčky dostat.

Cestování časem je nové

Výrok „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ je přikládán filozofovi Hérakleitovi z Efezu, který žil v pátém století před naším letopočtem, a v podstatě udává starověkou představu času jako neustále a nezadržitelně se pohybujícího jevu, který nelze ovlivnit. Už ve starověku se lidé zabývali otázkami minulosti a budoucnosti, ale obvykle jen ve formě vyprávění, které směrem do minulosti ukotvovalo jejich představy o vlastní existenci – a do budoucnosti se dívali ve formě věšteb, kterou se zabývali věštci nebo vykladači snů (oneiromanté).

Občas se jako jeden z příběhů o cestování v čase udává Vánoční koleda od Charlese Dickense (1843), ale tam hlavní hrdina necestuje časem, Duch minulých Vánoc mu ukazuje minulost a Duch budoucích Vánoc zase budoucnost. Minulost ale nelze změnit, zatímco vizi budoucnosti ano, protože ta ještě nenastala. Nejde tedy o cestování, ale spíš o varování tajemnými bytostmi. Často se také uvádí příběh Hodiny, které šly pozpátku (1881) od Edwarda Mitchella, ale to je spíše variace na námět Fontány mládí, která vrací lidem zpět jejich mladost – a to je pro změnu velice starý motiv, který se datuje přinejmenším od pátého století před naším letopočtem, kdy byl zmíněn Hérodotem z Halikarnassu. Fontána mládí nedovoluje cestování časem, jenom omlazuje tělo, a odvrací tak stáří a smrt.

Skutečné cestování časem se pak objevuje v přelomovém díle Stroj času (1895) od H. G. Wellse, který přináší myšlenku, že časem je možné opravdu fyzicky cestovat. Wells se zabýval i dalšími otázkami manipulace časem, jako je například extrémní akcelerace metabolismu, která zpomaluje svět kolem hlavních hrdinů, ale Stroj času přináší otázky o povaze možnosti cestování v čase pomocí technických vynálezů, přičemž cestuje do daleké budoucnosti, ale také zpět. Einsteinova speciální teorie relativity přináší určité možnosti cestování časem, ale jenom směrem dopředu.

Proč jenom dopředu?!

Otázkou, proč čas plyne možná na různých místech vesmíru různě, ale stále jenom dopředu, se zabývala spousta fyziků a filozofů. Nejjednodušší řešení této otázky je tak zvaná šipka času, která je odvozena od konceptu termodynamické entropie a druhého termodynamického zákona popsaného německým fyzikem Rudolfem Clausiem (1854). Ten vysvětluje, že v uzavřeném systému míra termodynamické entropie neklesá, to znamená, že přinejlepším zůstane stejná. Vesmír, pokud je uzavřený, se musí nutně propadat do stavu maximální entropie, ve kterém klesá míra využitelné energie, tudíž definuje i směr toku času směrem k tomuto stavu maximální entropie. Vesmír se nemůže pohybovat proti druhému termodynamickému zákonu, pouze v jeho směru.

Cestování do minulosti by žádalo tento princip zvrátit – a to, pokud víme, nejde. To nejlepší, co nám termodynamické zákony říkají, je to, že můžeme věčně zůstat ve stavu adiabatické rovnováhy, kdy jsou všechny procesy plně zvratné, tedy mohou probíhat všemi směry bez zvyšování entropie. To do jisté míry říká, že vesmír skutečně může skončit v nekonečné časové smyčce, ale není to smyčka, ze které by se mohl dostat kamkoliv dál, vše se v ní může jenom dokonale opakovat.

Většina starých filozofů chápala tok času jako nezvratný intuitivně – a náboženství s časem pracovala buď tak, že má charakter polopřímky, tedy ubíhá od okamžiku stvoření stále vpřed, nebo dokonce charakter úsečky, ve které má existence nejen jasně definovaný začátek, ale také jasně definovaný konec. Představa, že se po této ose dá cestovat, a dokonce se z ní odvětvovat někam stranou a vytvářet alternativy vývoje dějin, je opravdu docela nová.

Nezvratný osud

Přestože Stroj času (1895) popisuje „čas prostě jako čtvrtou dimenzi“, a tím do značné míry předchází Einsteinovu vizi, v originálním příběhu cestovatel cestuje jenom do budoucnosti, aby sledoval vývoj lidstva do dvou odlišných živočišných druhů – elegantních aristokratických Eloi a v podzemí žijících Morloků. Wellsův cestovatel nahlíží do ještě vzdálenější budoucnosti – 30 milionů let od současnosti, aby sledoval finální degeneraci lidstva a konec světa. Vyznění příběhu je podstatně bližší epizodě Futuramy „Pozdní Filip J. Fry“ (2010, sedmý díl šesté sezóny), kdy „stále do budoucnosti cestující“ výprava doslova přetočí čas existence zase na začátek a projíždí ji znovu. Velmi se svým vyzněním také podobá o rok starší knize Omega: Poslední dny světa (1894) od francouzského astronoma a spisovatele C. Flammariona.

Nic jako efekt motýlích křídel nebo paradox předků nebyl v té době studován, tyhle věci se objevily až s pozdějšími sci-fi příběhy. V nové verzi Stroje času (2002) Poutník zjišťuje, že minulost nemůže změnit, že i když do ní zasahuje, tak se sama opravuje tak, aby podobně jako v Nezvratném osudu (2000) byl konec příběhu vždy stejný. Smrt, respektive minulost, změnit nelze – v podstatě je to mechanismus, který se brání časovým paradoxům.

Příkladem je paradox předků – pokud by bylo možné cestovat do minulosti a minulost opravdu změnit tím, že například zabijete svoje předky, nemůžete se narodit, a tudíž nemůžete cestovat do minulosti, abyste zabili svoje předky. Další představy říkají, že minulost změnit můžete, ale bude to nebezpečné – jako například film Lovci dinosaurů (2005) založený na povídce Raye Bradburyho, ve kterém se řeší efekt motýlích křídel, tedy teze, že i zdánlivě malá změna může vést k dramatickým důsledkům. V případě tohoto filmu se chyba při lovu na dinosaury v minulosti „v kraji stejně odsouzeném ke zkáze“ projeví jako vlny změn, které cestují časem dopředu a mění realitu. Ani v tomto případě není manipulace časem nijak pozitivní.

Manipulace časem boří realitu

Většina příběhů, které se dívají na manipulaci s časem jako na něco pozitivního, mají charakter fantasy. Ta se typicky zabývá jenom velmi malým zorným polem a manipulací v omezeném rozsahu, takže si autoři mohou dovolit luxus ignorovat, co se stane se zbytkem světa. Tento případ vidění reality najdeme například v americké verzi Královské nemocnice (2004) od Stephena Kinga, který nechá své hrdiny v seanci cestovat do sto padesát let staré minulosti, aby napravil současnost – a zatímco u něj vše pohádkově dobře dopadne, hlavních hrdinů se manipulace časem nedotkne, takže vůbec nedomýšlí, jakou lavinu změn jeho zásah spustí.

Ještě zásadnější efekt má zavedení obraceče času do světa Harryho Pottera. Artefakt, který se poprvé objevil v Harry Potter a vězeň z Azkabanu (2004), dovoluje cestovat do minulosti, ale je použitý zvláštním způsobem – a nabízí se otázka: Proč ho nepoužít do větší hloubky a nezachránit Harryho rodiče? Co v principu brání komukoliv jinému, aby získal jiný podobný artefakt a nezvrátil to, co chce Harry změnit? Opět se nabízí bizarní pohled na realitu, ve které lze cestovat do minulosti běžně, kterou vidíme například v pátém díle čtvrté sezóny Ricka a Mortyho (2019), kdy se Rick rozhodne spravit Mortyho chybu tím, že dá hadí civilizaci schopnost cestovat časem, což vyvolá celou sekvenci následných katastrof.

Cestování časem přináší spoustu paradoxů, takže mnoho příběhů přináší limitování takového cestování – například cestu jenom velmi krátký úsek do minulosti, takový časově cestovatelský analog funkce „Zpět“, kdy lze opravit jenom jednu chybu. Podobné zařízení zvané „Omega 13“ se objevuje ve sci-fi komedii Galaxy Quest (1999) – a dává přesně třináctisekundové cestování do minulosti, kde je možné opravit chybu. Není to žádné velké cestování – a třináct sekund není vážně moc, takže je opravdu třeba dobře zvážit, kdy ho hrdinové použijí.

Replay neboli cesta z bodu B do bodu A

Jedna z teorií o cestování časem navrhuje stavbu stroje, který se skládá z kotvy, tedy zařízení umístěného v čase, do kterého se chcete vrátit – a zařízení, které cestuje časem dopředu, ale je trvale provázané s kotvou a dovolí se vrátit přesně do zakotveného okamžiku a nikam jinam. Tohle je už hodně omezená verze cestování časem, ale dává podstatně větší fyzikální smysl než zcela volné cestování po časové ose.

Přesně takový typ magického zařízení má princezna z pohádky Princezna zakletá v čase. Jak zjistíme během vyprávění, její vracení se na začátek posledního dne není prokletí, ale záchranný mechanismus, který ji vrací do přesně definovaného okamžiku času. Tvůrci pohádky si tedy vybrali magicky vysvětlený, ale jinak docela pravděpodobný mechanismus, který funguje jako „reload“ po neúspěšném pokusu o boj s temnou čarodějnicí.

Specifikem takového mechanismu je to, že se princezna sice vrací zpět, ale podobně jako jiné oběti časové smyčky si pamatuje, co se jí stalo, takže se může znovu a znovu snažit zlomit kletbu v opakovaných pokusech smrt – reload, smrt – reload. Je to dnes hodně módní styl o představě cestování časem, protože se hodně podobá počítačovým hrám. Není to fyzikálně obhajitelný model, protože ten by vyžadoval kompletní reverz všeho včetně paměti – takže byste se možná vrátili, ale rozhodně byste si nic nepamatovali, protože návrat do minulosti i se změněnou pamětí není kompletní reverz stavu.

Ani takový záchranný mechanismus však není bez vady. Tak za prvé nevíme, jestli mimo náš už natažený stroj času pro naši záchranu neexistují ještě nějaké jiné, které budou anulovat naši snahu o záchranu – a navíc je otázka, kde přesně je umístěný časoprostorový bod, ke kterému se chceme vrátit. To zpracovává například Rick a Morty v osmé epizodě čtvrté sezóny (2020), kde Morty získá zařízení na ukládání pozice v životě jen proto, aby získal přítelkyni, zachránil ji – a pak se omylem vrátil do bodu, kdy ji ještě neměl, přišel o ni a omylem si uložil pozici ve chvíli, kdy to právě podělal. Nakonec navíc zjistí, že jeho zařízení ve skutečnosti necestuje časem, ale přenáší ho mezi paralelními vesmíry do těch, kde je výchozí situace identická, takže všechno, co podělal, podělal doopravdy v jiných vesmírech.

Ve čtrnáctém dílu v japonském animovaném seriálu Kaidan Restaurant (2010) se setkáváme s příběhem Replay, ve kterém kluk dostane zařízení, které mu dovolí „uložit si život“, a vybudovat tak výchozí bod stroje času k návratu – ale když jednoho dne omylem spadne z vysokého domu, splete si tlačítka a místo návratu si uloží pozici ve chvíli, kdy už padá – pak už má jen na výběr, jestli dopadne a zemře, nebo stiskne Replay jen proto, aby začal padat znova a zase znova ...

S cestováním časem není sranda. I když existují spekulace o tom, že čas vlastně neexistuje a jakékoliv rozhodnutí nás vlastně jenom posunuje mezi různými verzemi multiverza, může cestování časem přinést více škody než užitku. Většina představ o cestování v čase je založená na tom, že jen hlavní hrdina má tuto možnost a nikdo jiný – a i tak dokáže napáchat řadu škod. Klasická termodynamika nám říká, že dost možná naši snahu o cestu zpět vyučuje sám chaos, který tvoří naši existenci – a i kdybychom se o to za nezměrnou cenu pokusili, vybere si to nakonec nějak jinak – a dost možná zcela nepředvídatelně, takže je možné, jak říkal už Hérakleitos z Efezu, že se opravdu do stejné řeky vrátit nelze.

Michal Rybka

Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.