Porovnání zboží

V paměti se ukládají informace nutné pro grafické výpočty. Vyšší číslo na konci označuje novější technologii. Dnešním standardem je GDDR6/GDDR7.

Počet výstupů obrazu označuje množství fyzických video konektorů (HDMI, DisplayPort, DVI, VGA, USB-C Alt-Mode…) přítomných na grafické kartě. Parametr se vztahuje pouze k hardwarovým portům a neříká nic o tom, kolik monitorů je možné současně provozovat; tyto dvě veličiny se mohou lišit (např. karta se dvěma DisplayPorty a jedním HDMI může podporovat až čtyři monitory díky MST hubu).

Udává, kolik samostatných monitorů lze ke kartě současně připojit. Limit určují interní zobrazovací jednotky čipu a datová propustnost výstupů. Některé konektory DisplayPort s MST či vybrané USB-C umějí signál rozvětvit, takže obslouží více panelů, než je fyzických portů. Naopak náročná konfigurace – třeba 4K při 144 Hz – vyčerpá téměř celou dostupnou kapacitu, takže karta aktivuje například jen dva monitory místo deklarovaných tří.

OpenGL (Open Graphics Library) je multiplatformní grafické API – soubor specifikací, které tvoří společný „jazyk“ mezi aplikacemi (hrami, 3D programy) a grafickou kartou (GPU). Jeho hlavní výhodou je multiplatformnost: stejný kód lze provozovat na Windows, macOS i Linuxu. Přestože je v moderních hrách stále častěji nahrazováno novějšími API, jako je Vulkan – nízkoúrovňové, multiplatformní rozhraní vyvinuté konsorciem Khronos Group, které dává vývojářům podstatně přímější a efektivnější přístup k hardwaru – nebo proprietární Direct3D 12 (Windows) či Metal (macOS / iOS), zůstává OpenGL klíčové v řadě profesionálních aplikací (CAD, DCC, vědecká vizualizace).

Oproti přenosovým rozhraním (HDMI, DisplayPort), která už jen posílají hotový obraz, OpenGL popisuje, jak GPU obraz vytvoří – od geometrie přes stínování až po finální rasterizaci – tedy kompletní grafickou pipeline, sekvenci kroků, jimiž data procházejí: nejprve se připraví vrcholy (vertex processing), poté se určují viditelné polygony (clipping), při rasterizaci se mění v pixely a nakonec se na ně aplikují fragmentové shadery a post-procesy, než se výsledný signál vůbec vydá kabelem na monitor.

Od verze 4.4 (2013) se OpenGL soustředí na párování s velkými daty – zavádí řídké textury, které umějí streamovat obří detaily bez obsazení veškeré paměti, a „neměnné“ buffery, jež snižují režii alokací. Verze 4.5 (2014) přidává Direct State Access, takže objekty můžete nastavovat přímo bez neustálého přepínání kontextu, což výrazně usnadňuje vícevláknové vykreslování. Nejnovější 4.6 (2017) se sbližuje s Vulkanem: podporuje univerzální binární formát shaderů SPIR-V, dovoluje volitelně vypnout kontroly chyb pro ještě nižší latenci a nabízí detailnější statistiky průchodu pipeline.

DirectX představuje komplexní ekosystém multimediálních rozhraní od Microsoftu. Ačkoliv je jeho nejznámější součástí Direct3D pro 3D grafiku, zahrnuje také specializované komponenty jako Direct2D (2D vektorová grafika), DirectWrite (typografie), XAudio2 (prostorový zvuk) či XInput (ovládání gamepadů). Tento ekosystém, který vznikl v éře Windows 95 pro sjednocení přístupu k hardwaru na PC, se později stal také základním kamenem pro herní konzole Xbox.

Zlatý věk „vysokoúrovňových“ verzí symbolizuje legendární DirectX 9 (dominantní na Windows XP), přelomové DirectX 10 s novým ovladačovým modelem WDDM ve Windows Vista a DirectX 11, které se stalo faktickým grafickým standardem pro celou minulou dekádu. Nástup „nízkoúrovňového“ DirectX 12 posunul správu paměti, synchronizaci i tvorbu příkazových front přímo do rukou vývojářů, čímž umožnil lépe škálovat na vícejádrových procesorech a minimalizovat režii (overhead) ovladače.

Vrchol současné nabídky reprezentuje značka DirectX 12 Ultimate, která sdružuje nejpokročilejší hardwarové funkce – Ray Tracing 1.1 pro realistické světelné efekty, Mesh Shaders pro flexibilní zpracování geometrie, Variable Rate Shading pro chytré šetření výkonu a Sampler Feedback pro optimalizaci streamování textur.