Historie koruny: od zlaťáků k fiatu

Historie koruny: od zlaťáků k fiatu

1. Před korunou: stříbrné tolary, zlaté floriny (1754-1892)
2. Zlatá koruna (1892-1918)
3. Koruna československá: stříbrné pětikoruny a standard zlaté devizy (1919-1939)
4. Protektorátní koruna (1939-1945)
5. Poválečný chaos: přídělový systém a zestátnění (1945 - 1953)
6. Koruna socialistická: státní bankrot, vyvlastnění úspor (1953 - 1993)
7. Koruna česká: fixování kurzu, inflační cílování (1993 - ?)

Před korunou: stříbrné tolary, zlaté floriny (1754-1892)

Než se dostaneme ke koruně samotné, je vhodné si popsat, jaká byla podoba peněz bezprostředně před vznikem rakouské, později české koruny. Okolo roku 1750 vznikl pokus o měnovou unii - vznikla tzv. konvenční měna, tj. dohoda, že země střední Evropy (německé státy, české země, Rakousko, Uhry) budou používat stejnou konvenci při ražbě mincí. Konvence měla být taková, že z jedné kolínské marky (váhová jednotka odpovídající 233,8g) se bude razit 10 tolarů či 20 florinů. Tato konvence se ujala, a od roku 1754 obíhaly ve střední Evropě tolary s obsahem stříbra zhruba 23,3g a floriny s obsahem zlata zhruba 11,7g. Floriny v papírové podobě nesly název "guldeny", v českých zemích se jim říkalo zlaté či zlatky, v Uhrách forinty. Takže popěvek "sekera je za dva zlaté a topůrko za tolar" představuje pomůcku pro váhový poměr mezi tolary a floriny.

Jeden tolar (23,3g stříbra) by odpovídal dnešním 430 korunám, jeden florin (11,7g zlata) pak 14 500 korunám. To jsou samozřejmě vysoké hodnoty a běžní lidé tak s floriny nepřicházeli příliš do styku - daleko spíše měli v peněženkách stříbrné tolary a stříbrné krejcary (1 tolar = 60 krejcarů).

Důležité na této éře je skutečnost, že marky, tolary (předchůdce dolarů), forinty byly váhové jednotky, respektive peněžní jednotky od konkrétního váhového poměru odvozené. Deviace směnného kurzu mezi měnami různých zemí byla tudíž možná pouze tehdy, když panovník dané země zlehčoval mince či jinak devalvoval (např. vydáváním papírových státovek, u kterých panovala pochybnost o směnitelnosti za podkladové zlato/stříbro). Pokud by do definic a obsahu mincí nezasahovali panovníci, pak by se jednalo o velmi stabilní období bez jakýchkoli peněžních problémů. Tak tomu samozřejmě ale nikdy nebylo, a to ze dvou důvodů: z inherentních problémů bimetalismu (současného oběhu zlata a stříbra se zákonem daným poměrem, který se liší od tržního poměru mezi kovy) a z důvodu pokušení peněžního perpetuum mobile - tvorby peněz z ničeho.

Rakouské císařství (1804-1867) se zmítalo ve válkách s Napoleonem a dalšími zeměmi, což řešilo zadlužováním, bankrotem (1811) a vydáváním částečně krytých či nekrytých papírových peněz a státních dluhopisů, později došlo i k redefinici váhových jednotek a devalvaci. Zajímavostí je, že dekadické dělení (dělení měny na 100 menších jednotek) přišlo až po roce 1857.

Zlatá koruna (1892-1918)

Rakousko-Uhersko (existující mezi lety 1867-1918) reformovalo roku 1892 peněžní systém a založilo novou měnu na zlatu. V té době však již byly populární a rozšířené papírové peníze, a krytí bankovek nebylo 100%: banky měly povinnost držet pouze 40% krytí bankovek zlatem. Bankovky navíc nebyly plně směnitelné pro běžné občany - jednalo se o tzv. devizovou zlatou měnu - banky nemusely bankovky vyplatit zlatem, nýbrž zahraniční měnou, která již přímo směnitelná za zlato byla (např. libry či franky).

Poměr koruny vůči zlatu byl stanoven takto: z 1 kilogramu ryzího zlata se razilo 3276 korun, tj. jedna koruna měla obsah 0,3g zlata o dnešní hodnotě 370 Kč.

V oběhu byly i zlaté mince, kterými byla podporována důvěra ve zlaté krytí bankovek. Jak uvádí historik Jiří Hána ve velmi kvalitním seriálu o historii českých měn:

Pro oběh byly od r. 1892 z čistě demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, později od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že rakouská koruna je zlatá měna (v tomtéž roce byl ukončen oběh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl téměř nulový, v oněch idylických dobách lidé neměli důvod nedůvěřovat papírovým penězům či schovávat zlato na "horší časy". Základem tohoto posílení rakousko-uherské měny byla aktivní obchodní bilance se zeměmi se zlatou měnou a odstranění dříve chronických schodků státního rozpočtu.

A ze stejného zdroje ocitujme ještě informaci o mincích nižších nominálních hodnot:

Ze stříbra byly raženy mince v hodnotě 5, 2 a 1 K, z obecných kovů haléře (20, 10, 2 a 1). Stříbrná koruna vážila 5 gramů o ryzosti 0,835, zlatá dvacetikoruna vážila 6,775067 g o ryzosti 0,900 (tj. obsahovala 6,09756 g zlata) a desetikoruna o stejné ryzosti měla poloviční váhu.

Rakousko-uherská "dvacka" tudíž měla kupní sílu v ekvivalentu dnešních 7 400 Kč.

Po začátku války v roce 1914 bylo zlaté krytí okamžitě zrušeno, v oběhu byly hlavně nekryté bankovky, které rychle ztrácely hodnotu vůči zahraničním měnám, které krytí měly.

Koruna československá: stříbrné pětikoruny a standard zlaté devizy (1919-1939)

Skutečně "česká" (respektive československá) koruna vznikla až roku 1919. V období mezi rozpadem monarchie a vznikem československé koruny obíhaly předchozí rakousko-uherské korunové bankovky, které byly vládou okolkované, aby v zemi neobíhalo velké množství bankovek z rozpadlé monarchie - přijímány byly pouze takové bankovky, které měly kolek nové československé vlády (tím dokázala vláda zamezit hrozící vysoké inflaci - německá Výmarská republika zažila hyperinflaci, Rakousko mělo rovněž vysokou inflaci a v oběhu byly bankovky s nominálem 500 000 korun).

Prvním ministrem financí Československa byl Alois Rašín, který byl seznámen s rakouskou ekonomickou školou (skrze svého učitele Albína Bráfa), a jenž představuje čestnou výjimku mezi politiky a vladaři historie, jelikož nechtěl peněžní monopol zneužít ke prospěchu státu, nýbrž k zajištění ekonomické prosperity celé společnosti (což jsou vskutku dvě rozdílné, ba protikladné věci). Rašín si velmi dobře uvědomoval, v čem tkví nebezpečí papírových peněz, a že produktivitu a funkční trh nelze nahradit papírovým bohatstvím. V roce 1922 přednesl pro Českou národohospodářskou společnost přednášku "Inflace a deflace", ze které ocitujeme několik zásadních myšlenek, jež dávají najevo jeho nekompromisní postoj vůči státem způsobené inflaci:

i

Alois Rašín: Inflace a deflace

"Všechno toto národní jmění nahražováno bylo papírovými penězi a válečnými půjčkami. Výrobnost klesala a byla čím dále ve větším nepoměru ke spotřebě. Přes velikou záplavu peněz, věcného jmění, výrobních prostředků ubývalo. To, co generace nastřádaly prací, úsporami, podnikavostí, vynalézavostí a organisací výroby, bylo ničeno a sněděno. Národní hospodářství chudlo ve stejném poměru, jak přibývalo válečných dluhů a papírových peněz."

(...)

"Podceněná koruna v zahraničí je svrchovaně nebezpečná pro vývoj hospodářský. Znamená sice usnadnění vývozu, ale současně zvýšení cen z dovozu a pozvolný vzestup cen, mezd a výrobních nákladů."

(...)

"Není pochyby, že bude deflace probíhati daleko tíže než inflace, avšak pro dosažení normálních poměrů je nevyhnutelnou."

Alois Rašín

Alois Rašín (1867-1923) byl československý politik a ekonom, první ministr financí Československa. Ve své funkci zavedl měnovou reformu, která se vyznačovala krátkou silnou deflací. Oproti ostatním zemím (Německo, Rakousko) tak Československo nezažilo silnou inflaci a ve dvacátých letech země prosperovala.

A deflace pod Rašínovým vedením vskutku přišla - a to taková, která by dnes byla naprosto nemyslitelná. V roce 1922 se cenová úroveň snížila zhruba o 40 %, soukromé mzdy klesly až o 30 %, platy státních zaměstnanců o 10 %. Rašín za svou odvážnou politiku později zaplatil životem, když byl v roce 1923 zastřelen anarchokomunistou Josefem Šoupalem, jenž považoval deflaci za výpomoc kapitálu.

Nyní se pojďme podívat, jakými penězi tedy naši předci v poválečné době platili a spořili.

Jak již bylo uvedeno, nejprve se jednalo o kolkované rakouské koruny, které byly postupně vyměňovány za československé koruny. Československá koruna byla nejprve prostým fiatem - v oběhu byly mince z mědi a niklu a nesměnitelné bankovky. V roce 1926 vzniká Národní banka Československá, neboli centrální banka. Ta vznikla až po tolika letech proto, že panovaly čilé debaty ohledně zlatého krytí československé koruny.

Koruna československá měla následující nastavení:

• v roce 1926 bylo stanoveno krytí zlatem a směnitelnými cizími měnami v objemu 20 % všech vydaných bankovek;
• každý další rok se zlaté krytí mělo zvyšovat o 1 procentní bod, a to až do úrovně krytí ve výši 35 %;
• v roce 1929 odpovídala jedna koruna 0,04458 gramům ryzího zlata;
• jednalo se o standard zlaté devizy - požádat o směnu koruny za zlato mohly pouze velké instituce jako centrální banky, a minimální výše směny byla v hodnotě 12kg zlata (dnešních 15 milionů Kč);
• v roce 1938 Československo drželo pro měnové krytí celkem 96,6 tun zlata.

Běžní lidé se mohli od roku 1928 setkat se stříbrem, a to v podobě stříbrné pětikoruny dle návrhu Otty Gutfreunda. Tato mince byla ražena ze stříbra a niklu (50% obsah stříbra) v letech 1928-1932 a v oběhu byla až do roku 1947. Po roce 1932 byly pětikoruny raženy již jen z niklu.

V roce 1929 začala ve Spojených státech Velká deprese, a v následujících letech se krize rozšířila i do Evropy. V roce 1934 tak dochází k první prvorepublikové devalvaci, kdy je koruna redefinována jako 0,03715 gramů zlata (devalvace o 17 %). Zajímavostí je, že kurz koruny vůči dolaru výrazně zpevnil: z předchozích 33,75 korun za dolar na 23,92 korun za dolar. Důvodem byly dvě americké události: konfiskace zlata americkým občanům v roce 1933 a následná devalvace dolaru o 41 %. S odstupem národních měn od zlata si tak mnozí národohospodáři začali uvědomovat jeden dopad fiat měn: je celkem jedno jak mizerná je naše měna, když jsou na světě mizernější - jelikož pak naše měna vůči těm ostatním posiluje (obdobně to platí pro oslabování měny, které někteří v rámci poblouznění exportním fetišismem preferují).

V roce 1936 dochází k další devalvaci, kdy je koruna redefinována jako 0,03121 gramů zlata (devalvace o dalších 16 %). K odstupu od zlatého krytí by pravděpodobně dříve či později došlo přirozenou cestou (tj. vlivem nepohodlnosti zlata při úvěrových expanzích a vládním zadlužování), nicméně v československém případě ji nárazově utnula německá okupace.

Protektorátní koruna (1939-1945)

Mezi lety 1939-1945 nastává skutečná doba temna, a to i v peněžních záležitostech. Československé bankovky jsou nejprve pouze přetištěny protektorátním označením, později jsou vytištěny nové (poměrně ošklivé) státovky a bankovky, kde je nejprve nápis v němčině a až poté v češtině. Mince jsou raženy ze zinku v továrně na nábytek.

Protektorátní koruna měla stanovený umělý kurz ve výši 10 korun za 1 marku. Reálný kurz byl okolo 6:1, tj. oficiální kurz korunu značně podhodnotil. To mělo za následek, že Němci vykupovali české obchody, jelikož jejich marky měly na území Protektorátu uměle vysokou kupní sílu. Následkem byla vysoká cenová inflace, mezi lety 1939 - 1945 vzrostla cenová úroveň o 60 % (inflace 7 % ročně), a to i přes silnou regulaci cen. Na černém trhu rostly ceny ještě rychleji.

Přijaté německé marky byly odváděny do říšské centrální banky k vypořádání. To se však nedělo, na konci války držela česká centrální banka pohledávky vůči říšské centrální bance ve výši 15,3 miliardy korun. Velká část zboží se tak v podstatě prodala zadarmo, jelikož česká ekonomika obdržela výměnou za zboží dluh, jenž nebyl nikdy splacen. Ještě horší situace pak byla v dodávkách českého průmyslu a zemědělství do říše - celkový dluh na konci války za tyto dodávky činil 57,9 miliard korun, rovněž se tak jednalo o práci zadarmo. "Matrikulární příspěvek" (příspěvek na válečné výdaje) činil poslední rok Protektorátu 270 % ročního rozpočtu.

Jak jsme si již uvedli, před válkou disponovalo Československo 96,6 tunami zlata. Většina tohoto zlata byla uložena v zahraničí, i tak na něj však německá vláda dosáhla s pomocí nátlaku. Celkem bylo během války uloupeno 45,5 tuny československého zlata. V rámci repatriací se mělo do Československa navrátit 24,5 tuny. Tak se i stalo, ale trvalo to dalších 30 let (viz box).

Poválečný chaos: přídělový systém a zestátnění (1945 - 1953)

Poválečný stav byl chaotický nejen v oblasti peněz. Česko a Slovensko se opět sjednotilo, nicméně v obou zemích ještě obíhaly separátní měny tištěné za války. Silný byl stále přídělový systém, kdy lidé získávali zboží nikoli za měnu, nýbrž za přídělové lístky. Přídělový systém trval ještě osm let po válce, a to až do roku 1953. Tento systém existoval proto, že poválečná socialistická ekonomika se začala orientovat na těžký průmysl a zbrojení dle státního programu - nikoli na spotřební zboží dle skutečné poptávky. Lidé tak měli nominálně spoustu peněz, nicméně neměli co si za ně pořídit. Bujel černý trh, na kterém ceny rostly na násobky oficiálních socialistických cen. Toto následně "vyřešila" reforma roku 1953, v rámci níž vláda peníze lidem prostě uloupila.

Poválečné ekonomické situaci rozhodně nepomohly Benešovy dekrety, zvláště pak zestátnění bank, pojišťoven, průmyslových podniků a potravinářství. Zestátnění bylo přípravou na ovládnutí země Sovětským svazem - prosadili ho totiž komunisté dle instrukcí z Moskvy (konkrétně se jednalo o tzv. Košický vládní program).

V roce 1945 byla koruna definována jako 0,01777343 gramů zlata (devalvace o 43 % oproti předválečné koruně). Mince byly raženy jen v hodnotě 20 a 50 haléřů, 1 a 2 koruny (materiál tombak a mědinikl).

Koruna socialistická: státní bankrot, vyvlastnění úspor (1953 - 1993)

"Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé." Tak pravil socialistický prezident Antonín Zápotocký v rozhlasu v pátek 29. května 1953. O den později byla oznámena měnová reforma: dosavadní bankovky byly platné pouze do nedělní půlnoci, od pondělí byly staré bankovky neplatné a musely být měněny za nové. Jak se později ukázalo, měnová reforma byla chystána již měsíce dopředu, nové bankovky a mince byly tajně zhotoveny v Sovětském svazu.

Měnová reforma roku 1953 měla tyto základní rysy:

• od 1.6. probíhala výměna bankovek, a to dle různých poměrů (právě na různých poměrech bylo obyvatelstvo nejvíce oloupeno);
• hotovost do 300 Kčs se měnila v poměru 5:1, tj. za 300 Kčs starých jste dostali 60 Kčs nových - to neplatilo, byl-li člověk ze státem perzekuované skupiny (např. bývalý majitel podniku, akcionář atd.);
• hotovost nad 300 Kčs a hotovost perzekuovaných skupin a právnických osob v poměru 50:1 (za 50 Kčs starých 1 Kčs nová);
• vklady fyzických osob do 5000 Kčs v poměru 5:1;
• vklady 5000 - 10000 Kčs v poměru 6,25:1;
• vklady 10000-20000 Kčs v poměru 10:1;
• vklady 20000-50000 Kčs v poměru 25:1 a vyšší vklady v poměru 30:1;
• zůstatky na účtech státních organizací a JZD v poměru 5:1;
• zůstatky na účtech soukromých podniků v poměru 50:1;
• zrušeny bez náhrady byly některé typy vkladů, závazky z tuzemských cenných papírů a především tuzemský státní dluh = stát de facto vyhlásil bankrot.

Objem oběživa byl snížen z 52 miliard starých korun na 1,4 miliardy nových korun (poměr 37:1). Došlo k ochuzení velké části obyvatelstva, zejména té nepohodlné (členové komunistické strany dostali nové koruny v lepším poměru a s vyššími limity). Zbývající soukromé podniky zkrachovaly.

Obyvatelé Československé socialistické republiky se nemohli měnové reformě nijak bránit - zlato a stříbro již nedrželi (jelikož prvorepubliková koruna nebyla pro obyvatele směnitelná) a staré koruny byly ze dne na den neplatné. Taková je síla fiat peněz, jejichž hodnota (či absence hodnoty) se odvíjí od státního nařízení.

V době socialismu byly tištěny bankovky s budovatelskými motivy a podivnými nominály (nařízenými ze Sovětského svazu) ve výši 3 Kčs či 25 Kčs. Mince byly raženy z levného hliníku.

S nemalým závanem ironie byla socialistická československá koruna nominálně kryta zlatem, a to v poměru 1 koruna = 0,123426 gramů zlata. Tento kurz nicméně neměl žádný reálný dopad a oporu v realitě - takový kurz by implikoval dolar za 7,20 Kčs, realita však byla výrazně jiná, kurz byl při výměně upravován koeficientem, "příspěvkem na turistický ruch" a lidé mohli nakupovat jen na základě tzv. devizového příslibu, tj. oficiálního svolení k nákupu určitého objemu zahraničních měn.

Oficiální inflace byla v období socialismu nízká, jelikož ceny byly centrálně stanovované a regulované. To znamenalo, že zboží byl notorický nedostatek a bujel černý trh (kde byly ceny několikanásobné).

Koruna česká: fixování kurzu, inflační cílování (1993 - ?)

Po sametové revoluci v roce 1989 byla stále v oběhu socialistická koruna československá, a to až do roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa a vzniku dvou nových měn: české a slovenské koruny.

Česká národní banka (ČNB) do roku 1997 udržovala fixní kurz koruny a cílovala růst peněžní zásoby v podobě agregátu M2 (oběživo + běžné vklady + termínované vklady). Koruna však byla podhodnocená (do liberalizované země proudily zahraniční investice tlačící na růst kurzu oproti oficiálnímu) a ČNB od poloviny roku 1997 kurz uvolňuje. Od té doby nastává éra inflačního cílování; od roku 2010 stanovuje ČNB cíl 2 % s pásmem 1 procentního bodu oběma směry. Zlato již nehraje žádnou měnovou roli, tu hrají devizové rezervy (zejména dolar a euro). V letech 2013-2017 se ČNB de facto vrátila k fixnímu kurzu, kdy cíleně oslabovala korunu na úroveň 27 Kč za 1 euro. Důvodem byl pokles úrokových sazeb na nulovou úroveň a snaha odvrátit případnou deflaci a zlevnit vývozy (jedním z dopadů však bylo zdražení dovozů - jak upozorňoval ve dvacátých letech Rašín).

Cílená devalvace koruny před pár lety ukazuje, že dnešní situace se od padesátých let bohužel až tak neliší. Pro současné centrální plánovače v centrální bance je největším strašákem tzv. deflační spirála a pokud jsou sazby na nulové úrovni a hrozí pokles cen a vyfouknutí dříve nafouknutých bublin, pak udělají plánovači cokoli proto, aby tomu zabránili. Devalvaci koruny či nové politiky jako kvantitativní uvolňování (nákupy státního dluhu centrální bankou - za nové peníze) tak můžeme klidně očekávat i do budoucna. Jeden z hlavních rozdílů oproti minulosti je ten, že máme k dispozici nástroje, jak se státní peněžní politice bránit. Máme k dispozici jak zahraniční měny - u kterých však funguje naprosto totožná politika centrálního plánování - tak i nestátní peníze. Máme k dispozici bitcoin, u nějž je měnová politika jasně daná: 6,25 bitcoinů za blok, a to až do příštího halvingu, kdy opět dojde ke "kvantitativnímu zpevňování".

Historie koruny ukazuje, že státním penězům se nedá věřit. Ten, kdo se v minulosti snažil jednat zodpovědně a spořit, o své peníze každých pár desítek let přišel. Budovat generační úspory bylo nemožné. Stát zkrátka mívá jiné zájmy, než jeho občané. Můžeme si namlouvat, že v současnosti žijeme v civilizovanější době, nicméně povaha státních peněz je stále stejná. O kupní sílu přichází každý, kdo státní peníze dlouhodobě drží - už jen z toho důvodu, že úrokové sazby jsou dnes v podstatě nulové, zatímco inflace nulová není.* *Existence nestátních peněz v podobě Bitcoinu by v minulosti zachránila celé generace od svévole centrálních plánovačů, kteří se neštítili systematicky olupovat své vlastní občany. Minulost již nezměníme, můžeme však změnit svou budoucnost. Můžeme ignorovat centrální plánovače a zvolit si Bitcoin.

Josef Tětek

Josef je ekonom vycházející z rakouské školy ekonomie. Věnuje se Stackuj Podcastu a vede edukativní projekt Trezor Academy se zaměřením na posílení finanční a bitcoinové gramotnosti primárně v Africe. Autor knih Nepřátelé státu, přátelé svobody, Bitcoin: Odluka peněz od státu a Bitcoin: Návrat zdravých peněz. @JosefTetek na Twitteru.

Osobní stránky: Stackuj.cz