Literární žánry (PŘEHLED)

• Článek: 14. dubna 2021 • Autor: Redakce

Literární žánry jsou labyrintem, v němž dokáže zabloudit každý milovník knih. Náš slovník by mohl fungovat jako rozcestník pro každého amatérského i profesionálního knihomola, který hledá nové příležitosti ke čtení. Třeba se nadchnete novým žánrem, poznáte dosud neznámé autory nebo se jen obohatíte o svěží tipy. Náš literární slovník berte jako odrazový můstek do širého moře popsaných stránek, v němž je radost se topit.

Literární žánry – OBSAH

1. Dětské knihy (pohádky, leporela) – Kouzelné a dobrodružné světy pro nejmenší
2. Detektivky – Vrahem nemusí být jenom zahradník
3. Thrillery – Každá stránka srší adrenalinem
4. Fantasy – Tam, kde je elf a trpaslík jako doma
5. Science-fiction – Zářné či temné zítřky lidstva?
6. Horor – Strach je čtenáři v patách
7. Historický román – Zábavné nahlédnutí do minulosti
8. Young adult – Ve víru lásky a hrdinství
9. Klasická literatura – Kvalita zraje jako víno
10. Poezie – Pobavte se rytmickou literaturou
11. Komiks (a Manga) – Dobrodružství plné barev
12. Literatura faktu – Informace bez zkreslení
13. Osobní rozvoj – Jak se dopracovat k prvnímu miliónu?
14. Cestopis – Do zahraničí z pohodlí domova
15. Biografie – Nahlédnutí do života slavných osobností

Dětské knihy (pohádky, leporela) – Kouzelné a dobrodružné světy pro nejmenší

---

Dětské knihy a jejich význam pro malé čtenáře

Vést děti k četbě je vhodné již od brzkého věku, jelikož čtení knih prokazatelně přispívá k rozvoji osobnosti dítěte, podněcuje jeho obrazotvornost i jazykové cítění a přirozeně rozšiřuje slovní zásobu dítěte. Knihy pro děti se tak stávají prvními vzdělávacími prostředky, pomocí kterých se dítě nenásilně učí vnímat okolní svět, chápat hlavní morální zásady a hodnoty i rozlišovat dobré a zlé. Nejprve poslechem, kdy nejčastěji prostřednictvím rodičů či sourozenců zaznamenává první říkadla a rýmovačky, později vlastní četbou, kdy si již vybírá konkrétní literární žánr podle svých zájmů.

Dětské knihy aneb literatura pro děti

Knihy nás doprovází a formují od útlého dětství, a není proto divu, že dětské knihy patří k nejvyhledávanějším literárním dílům. Nalezneme v nich rozličné literární žánry, kterým vévodí klasické pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena či lehce hororové Pohádky bratří Grimmů, ale i moderní pohádky, mezi kterými v současné době vynikají příběhy čarodějnického učně Harryho Pottera. Pod pojmem literatura pro děti si lze dále představit bajky a příběhy se zvířecími hrdiny či povídky ze života dětí, patří sem však také literární díla určená nejmenším dětem, jako jsou leporela, omalovánky, říkadla či rytmické verše. Pro starší děti jsou pak určeny naučné knihy mající podobu encyklopedií, vyhledávané mezi chlapci bývají tradiční dobrodružné příběhy Karla Maye, Jaroslava Foglara či Jacka Londona, dívky naopak tíhnou k romanticky laděným dívčím románům oblíbené autorky Lenky Lanczové.

Detektivky – Vrahem nemusí být jenom zahradník

---

Detektivka v literatuře

Detektivní romány jsou s námi od počátku písemnictví, ovšem v jiné podobě, než jak je známe nyní. Dříve se zabývaly především rozplétáním záhad a předávaly poselství, např. pomocí bajek či Bible samotné. Literaturu zabývající se trestnou činností, nejčastěji násilným zabitím jiné osoby, objevíme až v 18. století, kdy se začínají objevovat ikoničtí detektivové, jejichž pátrání po zločincích sledujeme a společně s nimi objevujeme stopy vedoucí k dopadení vraha či zloděje. Detektivní témata jsou velmi univerzální, protože mohou být zasazeny do historie, současnosti, stát se součástí thrillerové či hororové zápletky, záleží na naturelu každého autora.

Drsný detektiv, nebo chytrolín?

Ústřední postavou většiny detektivek je vyšetřovatel snažící se přijít na kloub trestným činům. Na základě jejich postupů a osobnostních charakteristik můžeme rozlišovat několik základních žánrů. Pro 19. a přelom 20. století jsou typičtí uhlazení elegáni jako Sherlock Holmes (Arthur Conan Doyle) nebo Hercule Poirot (Agatha Christie), kteří do popředí tlačí především svůj důvtip a intelekt. Předválečná americká detektivka drsné školy pak představila noirové hrdiny jako Philip Marlow (Raymond Chandler), kteří nejdou pro ránu a ironickou hlášku daleko.

Dnešní doba ukazuje v hlavní roli komplexní vyšetřovatele s moderními technologiemi jako Lincoln Rhymes (Jeffery Deaver), kteří přechytračí nepřítele (často masové vrahy) svým intelektem. Aktuálně jsou v kurzu severské detektivky, které své čtenáře šokují nadmírou mrazivé atmosféry a brutality. V popředí stojí série s Harry Holem (Jo Nesbø), nesourodá dvojice Carl Mørck a Asad (Jussi Adler-Olsen) nebo Joona Linna (Lars Kepler). Pozadu nezůstávají ani čeští autoři, aktuálně Michaela Klevisová a její hrdina Josef Bergman nebo Vlastimil Vondruška s historickými detektivkami s Oldřichem z Chlumu.

Thrillery – Každá stránka srší adrenalinem

---

Thriller v literatuře

Znáte ten pocit, kdy hltáte stránky knížky raketovou rychlostí, ani nedýcháte a s napětím čekáte, jak se příběh vyvine? Možná se řadíte mezi čtenáře thrillerů, kteří si libují v dynamickém vývoji zápletky a v nečekaných zvratech. Žánrově patří thriller mezi nejmladší odvětví a zasahuje do téměř všech směrů literatury, takže jeho prvky najdeme např. v hororech, sci-fi, fantasy či detektivkách. Thriller se tak spíše než s žánrem samotným pojí s konkrétním autorem, který dokáže strhnout čtenáře zběsilým tempem vyprávění příběhu. Díky svému náboji se thrillery často stávají náměty úspěšných filmů.

Thriller, kam se podíváš

V rámci světové produkce můžeme zmínit tvorbu Dana Browna (historicko-politické thrillery), Fredericka Forsytha (politické thrillery), Lee Childa (detektivně špionážní thrillery), Gillian Flynn (psychologické thrillery), Thomase Harrise (psychologicko-detektivní thrillery) či Deana Koontze (hororové thrillery). Základem jejich úspěchu je mimo ústřední zápletky také svižný spád děje, který čtenáře zcela pohltí. Česká scéna v thrillerech poněkud zaostává (jmenovat můžeme třeba Štěpána Kopřivu či Václava Křivance), takže se musíme spolehnout spíše na zahraniční produkci a tradičně kvalitní překlady světových bestsellerů.

Fantasy – Tam, kde je elf a trpaslík jako doma

---

Fantasy v literatuře

Fantasy je umělecký žánr vyskytující se napříč všemožnými médii, ať už se jedná o literaturu, film, komiks, videohry nebo výtvarné umění. Podstatou tohoto žánru je využívání magie a nadpřirozených prvků, ať už se jedná o bájné bytosti, bohy, či všemožná monstra. Svět, ve kterém se fantasy díla odehrávají, je buď zcela oddělený od naší reality, je s ní částečně propojený, anebo se jedná o pozměněnou verzi té naší (takzvaná alternativní historie).

Žánr fantasy pramení z lidské představivosti

Prapůvod žánru fantasy lze bez větších potíží odhalit v dílech lidské tvořivosti, ale také v pohádkách, středověkých legendách, mýtech a bájích nebo v rytířských eposech. Hranice tohoto žánru jsou nicméně poměrně volné, v anglosaském světě termín „fantasy” označuje prakticky vše, co nespadá do žánru vědeckofantastické fikce. Technicky vzato jsou tak fantasy díla v mnoha ohledech definována rekvizitami, dobou a prostředím, ve kterých se odehrávají.

Klasické moderní fantasy vzniklo v druhé polovině 19. století, přičemž za jednoho z průkopníků je považován skotský spisovatel George MacDonald (Princezna a skřítci), jehož tvorba v mnoha ohledech ovlivnila další zásadní tvůrce a jejich díla. K dalším stěžejním představitelům žánru fantasy patří bezesporu anglický spisovatel J. R. R. Tolkien (Pán Prstenů), rovněž Brit C. S. Lewis (Letopisy Narnie) nebo Američan Robert E. Howard (Barbar Conan). O stále rostoucí popularitu fantasy i ve 21. století se pak postarali především britská spisovatelka J. K. Rowling (Harry Potter), Polák Andrzeje Sapkowski (Zaklínač) nebo Američan George R. R. Martin (Píseň ledu a ohně).

Science-fiction – Zářné či temné zítřky lidstva?

---

Sci-fi v literatuře

Science fiction, běžně zkracováno jako sci-fi, je žánr často nakládající s futuristickými koncepty, jako je pokročilá věda a technologie, průzkum vesmíru, cestování časem, paralelní dimenze a mimozemský život. Díla tohoto žánru s oblibou prozkoumávají rizika používání a následky vědeckých, technických a sociálních inovací. Kořeny tohoto žánru sahají už do starověku a je příbuzný hororu, fantasy a superhrdinské fikci, v průběhu let ovšem sci-fi dalo vzniknout celé řadě podžánrů, jako je například kyberpunk či steampunk (a mnoho dalších).

Žánr sci-fi prozkoumává možnosti a následky budoucnosti

Ačkoli prvky sci-fi můžeme pozorovat už v literárních dílech z počátku našeho letopočtu (Lúkianos ze Samosaty – Pravdivý příběh), jako první stavební kameny žánru sci-fi lze považovat novely Frankenstein a Poslední člověk od Mary Shelley, Bezpříkladné dobrodružství Hanse Pfalla od Edgara Allana Poea, nebo 20 tisíc mil pod mořem Julese Verna. Jedním z nejzásadnějších autorů moderního sci-fi byl zcela určitě britský spisovatel H. G. Wells (Stroj času, Ostrov doktora Moreaua, Válka světů, Neviditelný muž). Za zlatou éru žánru je považována už první polovina 20. století, kdy Isaac Asimov začal psát svoji slavnou trilogii Nadace, vědecko-fantastická literatura se ale opravdu proslavila až s nástupem poloviny druhé, především díky tvorbě Franka Herberta (Duna), Raye Bradburyho (Marťanská kronika), Philipa K. Dicka (Sní androidi o elektrických ovečkách?), Williama Gibsona (Neuromancer) či Orsona Scotta Carda (Enderova hra).

Mezi současné autory patří například Andy Weir (Marťan), Liu Cixin (Problém tří těles) nebo Ernest Cline (Ready Player One). Mezi hlavní představitele tohoto žánru v našich luzích a hájích patří například Karel Čapek (R.U. R.), Ondřej Neff (Tma 2.0), Jiří Kulhánek (Vyhlídka na věčnost) nebo Jan Kotouč (Odkaz Protektorů).

Horor – Strach je čtenáři v patách

---

Horor v literatuře

Pojem horor je mezi literárními žánry relativně nový. Samotný výraz „horor“ vychází z latinského „horror“, což znamená hrůzu či zděšení, ale přeneseně se v rámci hororové tvorby mluví také o všem, co přináší nepříjemné pocity (např. naturalistické až hnusné popsání některých nechutných detailů). Prvky hororu můžeme najít ve všech literárních odvětvích, od pohádek bratří Grimmů po dívčí romány jako Jana Eyrová. Nejčastěji se s nimi ovšem setkáváme v nadpřirozených (vědecko) fantaskních příbězích, realistických thrillerech či v detektivkách s mystickou tématikou.

Vnímání strachu se v průběhu historie měnilo

V průběhu historie se měnily strašidelné vize společnosti, což se projevovalo také v literární tvorbě. O ryzích hororech můžeme skutečně mluvit až na přelomu 18. a 19. století v rámci gotických románů z pera Brama Stokera (Drákula), Mary Shelley (Frankenstein), společenského románu Oscara Wilda Obraz Doriana Graye či v případě některých povídek od Edgara Allana Poea (Jáma a kyvadlo, Démon zvrácenosti). Ve své době byl horor vnímán spíše jako úpadková literatura, což se přeneslo také do počátku 20. století, kdy děsivé příběhy vycházely především v pulpových časopisech. Nejslavnějším tvůrcem této éry je dnes opěvovaný H. P. Lovecraft, který mimo jiné stojí za mystériem Cthulhu.

Širšího prostoru se hororové literatuře dostává po druhé světové válce, především ve spojení s filmovou tvorbou. Díky popularitě strašidelných příběhů na stříbrném plátně si více pozornosti získali také spisovatelé. Králem hororu 20. století je bezesporu Stephen King, který umí napínat své čtenáře z různých směrů (upíři, zombie, mimozemšťané, prokletí, lidské stvůry) a jeho práce je často předlohou děsuplných filmů (To, Osvícení, Řbitov zvířátek či Prokletí Salemu). Na něj v současnosti navazuje jeho syn Joe Hill (Vánoční říše, komiks Zámek a klíč) a zdatně mu sekundují třeba Clive Barker (Hellraiser) či Justin Cronin (série Přechod). V současné době ovšem najdeme hororové prvky v tvorbě velkého počtu autorů.

Historický román – Zábavné nahlédnutí do minulosti

---

Co je to „historický román“?

Romány z minulosti se těší velké popularitě od nepaměti. Čtenáři se nechávají rádi brát do historických etap, které poznají v atraktivnější podobě než z učebnic dějepisu, a navíc jsou zaujati (obvykle) napínavým dějem. Jako historická literatura bývají zpravidla označována díla z období, jež sám autor nezažil. Spisovatelé se tak vyjadřují o dějinných etapách, které znají buď z vyprávění, nebo díky vlastnímu studiu a čtenáři tak předávají pouze svůj dojem o minulosti. Velký boom zažily historické romány v období národního obrození, potažmo romantismu, kdy byly dějiny oblíbeným tématem.

Výklad dějin ustupuje romantizovanému pojetí

Interpretace dějin v rámci románu může být ústředním motivem děje, což znamená, že příběhy hlavních postav jsou jen prostředkem, jak zatraktivnit popis dějin. Jedním z předních světových autorů takového postupu je Walter Scott a jeho román Ivanhoe z období anglického středověku. Na věrohodnosti si zakládal také český spisovatel Alois Jirásek, který se snažil přiblížit v období boje za sebeuvědomění velké historické okamžiky českého národa. V současné době se mezi největší domácí historické románové série řadí Přemyslovská epopej a Husitská epopej od Vlastimila Vondrušky, zatímco ze světové literatury můžeme vzpomenout třeba Kena Folletta (Pilíře země, Na věky věků).

Druhý literární postup využívá dějinné zasazení spíše jako atraktivní prostředí pro ústřední dějovou zápletku. Často se jedná o důležité historické milníky, jež se projeví do osudů hlavních postav. Jedním z čelných představitelů tohoto směru se stal Alexander Dumas starší, který do kritických období francouzských dějin situoval příběhy o Třech mušketýrech či cestu pomsty Hraběte Monte Christa. Ve velkém stylu se žánr historického románu rozmohl v období romantismu, pod jehož vlivem měli autoři tendenci dějiny „zkrášlovat“, což se projevilo např. v heroizaci husitů historikem Františkem Palackým. V pozdější době se z historických románů vyvinula mnohem striktnější a přesnější literatura faktu.

Young adult – Ve víru lásky a hrdinství

---

Co je literatura Young Adult?

Názvem young adult jsou označována literární díla pro náctileté, kteří se nachází v situaci hledání sebe sama, tedy v období, kdy začíná jejich přerod z dětského bezproblémového období do světa dospělých. Knihy pro mladé dospělé bývají zaměřeny na příběh, dominuje jim silná dějová linka se snadno zapamatovatelnými postavami. Častá je snaha o identifikaci s hlavním hrdinou, který bývá věkově i typově podobný svým čtenářům. Autoři literatury young adult se snaží psát čtivě, efektivně a jazykem, kterému čtenáři rozumí. Dopomáhají si autentickými dialogy a vtipy, které jsou pro současnou mladou generaci aktuální, a mluvou, kterou sami náctiletí používají.

Literatura young adult odkrývá životní styl i problémy náctiletých Dle názvu by se mohlo zdát, že jde o moderní záležitost posledních let, kořeny tohoto žánru však sahají hluboko do literární historie. Z literatury 19. století bychom mohli do young adult zařadit klasická Dickensova díla Oliver Twist i Nadějné vyhlídky či Twainovo Dobrodružství Huckleberryho Finna i Dobrodružství Toma Sawyera. Ve 20. století se pak literatura pro mladé přímo orientuje na problémy související s dospíváním, ve kterých nechybí ani závažná témata drog, zneužívání, šikany či problémy s vlastní identitou, jak to například popisuje Colleen Hooverová ve svých knihách Bez naděje nebo Život jedna báseň.

V současné době nalezneme v young adult literatuře rozmanité žánry, od sci-fi a fantasy hojně zastoupenými upířími ságami a postapokalyptickými tématy přes romantické povídky a romány v podobě klasické, deníkové, dopisové či memoárové. Zvláštní kapitolou jsou pak tzv. dystopické romány popisující život nesvobodných lidí trpících pod nadvládou krutého diktátora. Jde o témata dominující ve čtenářsky úspěšných knihách Divergence od Veroniky Rothové nebo Hunger Games od Suzanne Collinsové.

Klasická literatura – Kvalita zraje jako víno

---

Co je to „klasická literatura“?

Definovat tzv. klasickou literaturu je v dnešní době složitá věc, protože si pod tímto označením každý představuje něco jiného. Pro mnohé jsou to knihy doporučené odbornými kapacitami, někteří si je spojí s povinnou literaturou ve škole a jiní raději sází na vlastní vkus a odhad. Obecně můžeme říci, že do klasické literatury řadíme nejčastěji autory, kteří chtěli předat svým čtenářům umělecký zážitek. Tím však odpadnou velikáni řecké a latinské literatury, na něž později navazovalo středověké písemnictví zaměřené spíše na náboženskou tvorbu a zaznamenávání historie (samozřejmě existují výjimky). Z dnešního pohledu tak do klasické literatury dají zařadit novověcí autoři a jejich díla od 18. století.

Velikáni zdobící každou knihovnu

Rozvoj klasické literatury můžeme sledovat především s hnutím národních obrození, na něž poté navazoval romantismus. V tomto období tvořili takoví velikáni jako Johann Wolfgang Goethe (Utrpení mladého Werthera, Faust), Alexandre Dumas (Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo), Viktor Hugo (Chrám Matky Boží v Paříži) či Charles Dickens (Oliver Twist, Vánoční koleda). Ani čeští autoři by se mezi těmito klasiky neztratili – Božena Němcová (Babička, V zámku a podzámčí), Karel Jaromír Erben (Kytice), Jan Neruda (Povídky malostranské) či Karel Hynek Mácha (Máj) a mnoho dalších svou činností zanechali stopu v historii. Problém je v tom, že onou „klasikou“ se může pro čtenáře z různých společenských vrstev stát téměř cokoliv.

Ještě větší chaos nastane, kdybychom do našeho přehledu zařadili tvorbu také ze století dvacátého. V rámci žánru klasické literatury tam totiž můžeme zařadit poválečná díla, z nichž nejvíce vyniká tzv. ztracená generace (Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald či John Steinbeck) a u nás generace tzv. první republiky s Karlem Čapkem, Karlem Poláčkem a Eduardem Bassem v pomyslném čele. V pozdějších érách se již literatura štěpí ještě více díky experimentování a o klasické tvorbě již nelze příliš mluvit, ačkoliv se mnohé z těch děl staly vzory pro jednotlivé literární směry.

Poezie – Pobavte se rytmickou literaturou

---

Co je to poezie?

Poezie neboli básnictví je podobně jako próza samostatným druhem literatury. Autoři poezie – básníci – využívají při tvorbě specifické umělecké prostředky (básnické figury, symboliku, rýmy aj.). Původně slovo poezie označovalo veškerou vytvořenou literaturu, během klasicismu byl výraz směřován pouze k dobrým literárním kusům a postupem času se vyvinulo pojetí poezie, jak je známe dnes. Základními znaky, které básnická tvorba nese, jsou verše, sloky a rýmy. V moderní literatuře ovšem existují i básnická díla s volnými verši a bez rýmů, stále je však můžeme považovat za poezii.

Typy básnické tvorby – dělení poezie

Básnická tvorba se samozřejmě odlišuje zejména pojetím, které je v rukou samotného autora. Přesto dokážeme poetická díla rozdělit do čtyř základních skupin. Při určování typu poezie zohledňujeme zejména přítomnost děje.

• epická poezie – obsahuje děj
• lyrická poezie – orientuje se na prožitky, pocity, nálady a dojmy
• lyricko-epická poezie – děj je obvykle výrazně potlačen
• poezie volného verše – postrádá verše a rýmy, vyzdvihuje důležitost vlastního sdělení

S poezií se obvykle setkáváme již v dětském věku, kdy se učíme či posloucháme nejrůznější dětské básničky a rytmizované texty. Kdo by neznal sbírku veselých básní Jiřího Žáčka Aprílová škola nebo veršovanou klasiku Františka Hrubína a Josefa Lady Dětem? Starší děti, mládež nebo dospělí už sáhnou spíše po Erbenově básnické sbírce Kytice, Máchově Máji či modernějším pojetí poezie v podobě díla Lukáše Pavláska Racek a moře.

Komiks (a Manga) – Dobrodružství plné barev

---

Co je to komiks?

Komiks je termín pro poměrně mladé umělecké médium, jež k vyprávění děje používá na sebe navazující kresby, ať už doprovázené textem (typicky v „bublinách”), či nikoli. Obrázku, který v komiksu zachycuje jeden okamžik, se říká „panel” a je obyčejně ohraničený rámečkem. Literárně či výtvarně není komiks nijak limitován a záleží výhradně na tvůrcích, jaký žánr a výtvarnou techniku pro vyprávění svého příběhu zvolí.

Principy komiksu lze najít už ve starověkém Egyptu

Komiks jako samostatné médium se mezi čtenáře rozšířil až v průběhu 20. století, ačkoli způsoby vyprávění pomocí obrázků sahají hluboko do historie, jen si vzpomeňte na Starý Egypt a jeho hieroglyfy. Už od raně křesťanských dob se ale objevují iluminované rukopisy, které mají k charakteru komiksu velmi blízko, ze středověku pak stojí za zmínku i tapisérie z Bayeux – rozsáhlé dílo zobrazující pomocí kontinuální ilustrace dobytí Británie Normany. Toto dílo velmi kreativně pracovalo i s textem a mluvícími páskami, tedy svitky s přímou řečí vycházejících z hovořících postav, a předznamenalo komiksové bubliny. Za první moderní komiks je mnohými znalci považován strip Yellow Kid Richarda Outcaulta z roku 1897.

Od té doby komiks prošel mnoha změnami a od zpočátku poněkud přehlíženého média se kreslené příběhy staly nedílnou součástí globální popkultury. Americkému komiksu dominují především vydavatelství DC (Batman, Superman, Wonder Woman) a Marvel (Spider-Man, Iron Man, Captain America), v Evropě se obří popularitě těší například Asterix a Obelix (René Goscinny, Albert Uderzo) nebo Tintinova dobrodružství (Hergé). Z české tvorby nesmíme zapomenout na Čtyřlístek Jaroslava Němečka, uznávaného kreslíře Káju Saudka (Muriel a andělé, Arnal) nebo současného výtvarníka Jiřího Gruse (Voleman). Za pozornost stojí i japonská odnož komiksu zvaná manga, která má svou vlastní estetiku a pravidla (například se čte zprava doleva). Mezi stěžejní díla mangy patří například sága Dragon Ball (Akira Toriyama) nebo kyberpunková Akira (Katsuhiro Otomo).

Literatura faktu – Informace bez zkreslení

---

Co je to literatura faktu?

Literatura faktu je specifický žánr, anglicky označovaný jako non-fiction, jehož ústřední motivy se zakládají na ověřitelných informacích, v nichž se objevují dějinné události či vědecké materiály. Do tzv. „nefikce“ se řadí cestopisné, reportážní, biografické či memoárové knihy, u nichž se autoři snaží co nejvíce pracovat s fakty a omezit svou představivost. Uvnitř těchto publikací tedy najdeme spíše novinářské postupy jako reportáž či dokument, které mají nahradit tradiční beletristické vyprávěcí techniky. Literatura faktu se stala populární v období po druhé světové válce a patří k vyhledávaným žánrům dodnes.

Literatura faktu má opravdu široký záběr, a proto mezi nejvýznamnější autory můžeme zařadit i tvůrce životopisů slavných osobností, třeba historika Andrého Mauroise, který sepsal biografie Fryderyka Chopina, George Gordon Byrona, Voltaira a mnoha dalších. V tomto ohledu jsou populární také autobiografie (první pokusy najdeme již ve středověku, např. Vita Caroli Karla IV.). V rámci non-fiction se těší velké oblibě také deníky. K těm nejčtenějším můžeme zařadit Deník Anny Frankové, deník Franze Kafky a dalších slavných osobností. Blízko k nim má také memoárová vzpomínková literatura, v níž slavné osobnosti vzpomínají na svůj profesní život. V tomto ohledu vyniká např. dílo Winstona Churchilla. Do literatury faktu patří také cestopisy.

V českém prostředí se literatuře faktu také velmi daří. Úspěch sklízí memoárové či biografické knihy o slavných osobnostech z prostředí filmu, sportu či politiky (Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Emil Zátopek, Miloš Zeman a mnoho dalších). O slavných osobnostech české historie psal mimo jiné František Kožík. Velké oblibě se těší také korespondence velikánů naší kultury, příkladem můžeme uvést dopisy Boženy Němcové s manželem (základ seriálu Božena), korespondenci bratří Čapků či dopisy Jana Nerudy. Překvapivě se u nás čtou také deníky, např. Jiřího Ortena či Karla Hynka Máchy, a také memoáry, např. Jakuba Demla (Šlépěje) či Pavla Kohouta (Kde je zakopán pes). O českých cestopisech najdete zmínku v samostatné kapitole.

Osobní rozvoj - Jak se dopracovat k prvnímu miliónu?

---

Co znamená žánr „osobní rozvoj“ v literatuře?

Člověk toužící po sebezdokonalení hledá motivaci a rady všude kolem sebe, není tedy divu, že se na osobní rozvoj zaměřuje celá odnož literatury. Rádci, motivátoři a inspirativní osobnosti pomohou zájemcům najít cestu k úspěchu, duševní rovnováze či jiným vlastnostem, po nichž čtenáři mnohdy touží. Záleží pouze na vás, nakolik se budete těmito manuály řídit, ale mohou vás nasměrovat k prospěšným změnám v životě a vést k jeho zlepšení. Koučování života a jeho částí je v zahraničí velmi populární, ale v posledních letech se prosazuje také v České republice.

V USA se návody na „lepší život“ vydávají již od první poloviny 20. století. Mezi jedny z průkopníků patřil Dale Carnegie a jeho kniha Jak získávat přátele a působit na lidi, v níž vysvětluje, jak pozitivně působit na své okolí a být všude vítán. V kombinaci s titulem Emoční inteligence od Daniela Golemana by se z vás mohl stát komunikační génius. Samozřejmě se můžete zaměřit také na vydělávání peněz svým zdokonalením a pochopením základních mechanik úspěšného jednání. Pomoci by vám mohla kniha Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla, Skok k výšinám od Ricka Smithe nebo Bohatý táta, Chudý táta od dvojice autorů Robert Kiyosaki a Sharon Lechterová.

Pokud od motivačních knih očekáváte mimo poučení také zábavu, mohla by vás nadchnout sarkastičtěji laděná publikace Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le spisovatele Marka Mansona, který tak chce představit sílu upřímnosti. Zaměřit se můžete také na „příběhovější“ publikace jako Mnich, který prodal své ferrari od Robina S. Sharmy či titul George S. Clasona jménem Nejbohatší muž v Babylóně. Na našem trhu najdeme také tituly českých autorů jako 100 způsobů, kterými si zbytečně komplikujeme život či publikace Jaroslava Duška, který vychází ze Čtyř dohod od Miguela Ángela Ruize.

Cestopis – Do zahraničí z pohodlí domova

---

Co je to cestopis?

Poznávání cizích zemí přes stránky knih je oblíbené už od počátků literatury. Již v antice se autoři svých spisů snažili popsat svým čtenářům exotická místa (Herodotos), podobně jako cestovatelé ve středověku (Marco Polo, Václav Šašek z Bířkova) či novověcí dobrodruzi popisující nové kontinenty Evropanům (Amerigo Vespucci dal dokonce Americe své jméno). Dnes vnímáme cestopis jako jednu z populárních odnoží literatury faktu popisující krajiny celého světa a jejich specifika zábavným, ale zároveň dokumentárním pohledem.

Češi mají cestopisnou literaturu rádi především z pohledu svých krajanů, takže se u nás do popisování svých zážitků pouští sále více autorů, kteří si literaturou zároveň vydělávají na své další expedice. Putování do exotických krajin zpopularizoval v 19. století Emil Holub, a svým čtenářům tak odhaloval krásy Afriky. Na něj navázali mnozí další autoři ve 20. století jako Karel Čapek, populární dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund či velký oblíbenec dnešní doby Ladislav Zibura. Na rozdíl od starších děl se současní autoři místo strohého popisu snaží zaujmout spíše svými postřehy, netradičními zážitky a radami pro další cestovatele. Někteří autoři se také konkrétně zaměřují na různé aspekty života (např. cestování za jídlem).

Biografie – Nahlédnutí do života slavných osobností

---

Co je to biografie?

Biografie neboli životopis je literární žánr, který využívá prvky beletrie a literatury faktu. Obvykle pojednává o životě známých či významných osobností, jejich osobních zkušenostech, díle, proměnách, úspěších i pádech. Čerpají ze vzpomínek samotné osobnosti, případně ze zprostředkovaného vyprávění, záznamů, deníků apod. Je-li sama dotčená osoba autorem svého životopisu, jedná se o autobiografii. Ta se také prolíná s jiným podobným literárním žánrem, jímž jsou paměti. Pokud se v biografii vyskytují prvky fikce, ovšem vždy na reálném pozadí, tento typ uměleckých literárních počinů nazýváme biografickým románem.

Počátky biografie najdeme ve starém Řecku

Již během prvního století našeho letopočtu vznikala první životopisná díla, přibližně z roku 80 pochází Plútarchova kniha Životopisy slavných Řeků a Římanů. V průběhu staletí vznikala další biografická díla popisující životy vojevůdců, filosofů, státníků či rétorů, v 17. století se dostává ke slovu deníková tvorba a během 18. a 19. století se hojně rozšiřují také autobiografie.

Zabrousíme-li do našich končin, slavné autobiografické dílo náleží Karlu IV., jenž sepsal vlastní životopis Vita Caroli. Z pera prvního českého moderního historika Františka Palackého pak v 19. st. vzešla biografie Život Jana Amose Komenského. Ani v současnosti neztrácí žánr literární biografie na oblibě – žádané jsou zejména životopisy umělců, politiků, sportovců a jiných významných osobností.