Koupíte si nějakou elektronickou hračku, dva roky ji používáte a po skončení záruky si koupíte novou, protože ta stará už ztratila podporu výrobce. Plánované zastarávání je kontroverzní strategie, kterou využívají výrobci elektroniky a kterou dnes považujeme za fakt. Tato strategie spočívá v úmyslném navrhování výrobků s omezenou životností, takže po určitém čase se stanou zastaralými. I když mnozí lidé plánované zastarávání kritizují, existují i argumenty, které poukazují na potenciální pozitiva této strategie. V tomto článku se podíváme na obě strany mince a zvážíme, proč plánované zastarávání není vždy špatné.
Plánované zastarávání (planned obsolescence) je fenomén, o kterém mnozí tvrdí, že vůbec neexistuje – ale ne, ono opravdu existuje. Jeho nejtypičtějším příkladem jsou pevně zabudované (lepené) baterie, které mají omezený počet cyklů nabití a vybití. Tyto baterie nelze s běžnou domácí výbavou vůbec vyměnit; výměna vyžaduje speciální nástroje pro nahřátí lepidla, otevírání zařízení, a také nemalou dávku zručnosti, aby při výměně nedošlo k poškození jiné citlivé komponenty telefonu, například displeje nebo konektorů.
Základním argumentem pro nevýměnnost baterií je, že tato technika umožňuje vyrábět kompaktnější mobily, používat baterie s vyšší energetickou hustotou (které jsou citlivější na manipulaci) a zároveň zajistit voděodolnost, protože lepení zabraňuje průniku vody dovnitř. Uživatelsky výměnné baterie, které byly standardem na přelomu tisíciletí, v podstatě neumožňovaly vytvoření zcela voděodolné konstrukce, nebo vyžadovaly komplikované mechanismy krytů, které bylo snadné neopatrnou manipulací poškodit a ztratit tak voděodolnost.
Dalším argumentem pro nevýměnné baterie je to, že moderní lithium-polymerové baterie mají efektivní životnost 1 200 až 1 500 cyklů, což při každodenním nabíjení pohodlně stačí na 4 až 5 let provozu. Idea výrobců je taková, že po této době bude telefon stejně zastaralý, a proto raději sáhnete po modernějším modelu, který nabídne podstatně lepší vlastnosti.
Výrobci nechtějí podporovat všechny své produkty neomezeně. V současnosti asi nejdéle podporuje své výrobky Apple, který pro své telefony nabízí aktualizace po dobu 6 let a více, ale i tam má podpora své meze. S novými verzemi operačního systému se totiž dříve nebo později stane, že hardware bude příliš starý na to, aby podporoval moderní operační systém. Dnes se například setkáváme s tím, že řada počítačů není schopna upgradu na Windows 11, protože nesplňuje minimální požadavky na bezpečný provoz.
Když se zařízení dostane mimo cyklus bezpečnostních updatů, jeho používání se stává riskantním – a pak je lepší přejít na novější zařízení. Většina výpočetní techniky je dnes napojena na internet, což znamená, že doba, kdy staré zařízení stačilo odpojit od internetu, je pryč. Používání oddělených (airgapovaných) zařízení je dnes velice nepraktické.
i
Oddělené zařízení?
Oddělené, nebo také airgapované zařízení, představuje záměrné odpojení od jakékoliv sítě, zejména od internetu. Termín „airgap“ pochází z anglického výrazu „air gap“, což doslova znamená „vzduchová mezera“. Hlavním cílem airgapování je minimalizovat riziko kybernetických útoků tím, že se fyzicky zabrání jakémukoli přímému přístupu z vnějšího prostředí.
Čím rychlejší je vývojový cyklus, tím větší je motivace výrobců sáhnout po plánovaném zastarávání. To je vlastně připomínka, že už uplynulo dost času a měli byste si pořídit novější produkt. V některých případech se setkáváme s kontinuální službou, někdy jako výměna pronajatého hardware za novější, ale častěji ve formě software (SaaS, Software as a Service), kdy si například předplácíte službu Microsoft 365 – a neustále máte nejnovější software k dispozici. Systém předplatného vám odemyká přístup k nejnovějšímu softwaru a vývojářům zase poskytuje prostředky na vývoj s tím, že díky udržování pouze nejnovější verze softwaru pro ně odpadá nutnost podporovat celou paletu starších verzí a vydávat pro ně bezpečnostní záplaty.
I když je idea kontinuální údržby všech starších verzí pěkná, není realistická. Často dochází k zásadnímu vývojovému skoku, jako byl přechod z 16bitových aplikací na 32bitové a později ze 32bitových na 64bitové. Podporovat úplně vše nejde, takže výrobci čas od času vytyčí hranici – a vy se musíte rozhodnout, zda zůstanete bez podpory, nebo přejdete na novou verzi. Plánované zastarávání, které vás přirozeně vede k výměně zařízení, je pro výrobce výhodné, protože je zbavuje nutnosti podporovat starší platformy donekonečna.
Závěrem je třeba přiznat, že plánované zastarávání není jednoznačně špatné. Nicméně je důležité, aby výrobci při prosazování této strategie zachovali transparentnost a férový přístup ke spotřebitelům. Plánované zastarávání by nemělo být využíváno jako prostředek k vykořisťování spotřebitelů, ale spíše jako nástroj k neustálému zdokonalování a inovaci elektronických zařízení, která nám denně usnadňují život.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.