Rebelky z Oxfordu: Odvážné čtení pro výjimečné ženy!

Přijímací salon viděla jako v mlze a potom už kakofonie hlasů i hudba utichly a její rozpálenou tvář ochladil studený vzduch. Montgomery šel dál a stále zíral přímo před sebe, nespokojenost kolem něj vířila jako pára.

„Radím vám, abyste se od Ballentina držela dál,“ prohlásil.

„Nemám v úmyslu držet se u něj blízko, Vaše Milosti.“

„Tančila jste s ním.“

„Protože on a lady –“

Kousla se do rtu. Nemusela mu nic vysvětlovat. Byla svou vlastní paní.

„Až vás příště přijde požádat o tanec, odmítněte ho,“ řekl. „Jeho společnost je pro vás nebezpečná.“

Spustila ruku z jeho paže, hrdlo sevřené pocitem marnosti. „Pak byste si možná měl celou záležitost vyřídit s lordem Ballentinem.“

Zastavil se a slušné chování – k čertu s ním – ji donutilo postavit se mu tváří v tvář.

Oči mu hněvivě žhnuly. „To jsem právě udělal,“ oznámil jí. „Vyřídil jsem si to s ním, ačkoli vzhledem k tomu, jak dneska večer vypadáte, možná zapomněl na pud sebezáchovy.“

Vystrčila bradu. „Co je špatného na tom, jak vypadám?“

Pohledem sjel na její obnažené hrdlo a v očích se mu zablesklo něco temného. „Špatného?“ zopakoval.

Zamračila se na něj. Skoro si přála, aby řekl něco ošklivého.

„Sakra,“ zasyčel, „nehrajete si na stydlivku, že ne?“

„Já –“

„Dnes večer jste ta nejpřitažlivější žena v celém tanečním sále,“ přerušil ji, „a očividně nechráněná flirtujete s tím nejhorším londýnským prostopášníkem, takže si každý přítomný muž myslí, že jste lehce k mání.“

Ona že flirtuje?

Nikdy ho neměla ráda méně než v tuhle chvíli. „Kvůli mně si nedělejte starosti, prosím,“ odpověděla. „Dokážu se o sebe postarat sama.“

Zamračil se. „Tak v tom se neshodneme.“

Vedl ji pozpátku a světlo najednou zesláblo a stěny jako by ji obklíčily.

Vmžiku vystřízlivěla.

Stála ve výklenku a nad ní se tyčil muž. Z tanečního sálu k nim doléhaly slabé tóny hudby, jako by byl vzdálený sto mil.

Zatraceně.

Tolik se soustředila na to jejich malicherné hašteření, že ho důvěřivě následovala jako tele na trh. Protože to byl Montgomery. Byl poctivý a upřímný…

Ale pořád to byl jenom muž.

A byl blízko. Tak blízko, že z jeho krku cítila čistou mýdlovou vůni.

Instinktivně od něj o krok ustoupila.

Holými rameny narazila na chladnou omítku.

Bylo takové ticho, že bylo slyšet, jak polkla.

Neviděla v něm dravce. Až doteď. Teď téměř vycítila jeho úmysl…

Stačil mu jeden krok, aby překonal vzdálenost mezi nimi.

Zvedla ruce.

Dopadly na jeho pevnou hruď.

„Vaše Milosti –“

Zapřel se předloktím o zeď po obou stranách její hlavy.

„Stačí,“ zamumlal, „to stačí.“

Sklonil hlavu a ona ucítila jeho rty, hladké a hedvábné, na svém krku.

Políbil ji?

Nepřítomně mu hleděla přes rameno, když se jeho horká kůže dotkla jejího hrdla.

Ten muž mě jednou políbí.

Ona to přece věděla.

Vnímala ho všemi smysly od chvíle, kdy ho poprvé uviděla na Parlamentním náměstí, odměřeného a autoritativního, a tohle… tohle bylo jen přirozené vyústění.

Zdálo se jí, že se zastavil čas. Tváří se dotýkala té jeho, v nose cítila jeho vůni a on bez hnutí stál a čekal, na něco čekal…

Chytila ho za klopy saka.

Odtáhl se, tvrdě se na ni podíval a pak už ucítila jeho ústa na svých. Prsty zabořil do hebkých vlasů na jejím zátylku, horký tlak jeho rtů ji přiměl otevřít ty své a jeho jazyk začal obratně a žádostivě pátrat v jejích ústech.

Tělem jí proudilo tekuté teplo.

Líbala se s Montgomerym.

A tiskla se k němu blíž, ochutnávala ho, pustila ho dovnitř.

Teď už se nechoval odměřeně. Zvrátil jí hlavu dozadu, aby polibek prohloubil. Jemně, ale naléhavě ji laskal jazykem, jeho pevné zkušené rty vedly ty její… Klesla mu do náruče a on ji pevně objal. Síla, která v něm dřímala, probudila k životu všechna její citlivá místečka. Tiše zasténala do jeho úst a uslyšela, jak se mu zadrhl dech. Rukama jí začal přejíždět po holých pažích, něžných oblinách ňader, prohlubni pasu, položil jí dlaně na boky, sevřel je a hnětl… a najednou ztuhl. Konečky prstů se jí pátravě zaryl do stehen. Panebože. Žádný korzet ani spodní kalhotky.