Sedm zákonů: Kniha Miroslava Bárty o zrodu a úpadku civilizací

Často dostávám dotaz typu: proč jsou ty vaše/tvoje (podle toho, jak moc se s kým znám) knihy tak tlusté a složité, kdo to má číst: nejde to říci stručně a bez cizích slov? Trvá to poměrně dlouho a někteří tazatelé byli a jsou tak urputní, že jsem se donutil zpytovat své vědecké ego. Výsledkem je tato – a věřím, že i dostupněji než obvykle psaná – knížka. Vznikala postupně, v průběhu několika let a zčásti používá i texty, které k dílčím tématům vycházely. Obsahuje to, k čemu se se jako archeolog a egyptolog dobírám většinu svého života, tedy jaký smysl má studium naší minulosti. Je to vůbec k něčemu? A proč vlastně potřebujeme archeology, historiky, antropology a podobné odborníky či společenské vědy jako takové? Nebo dokonce mají pravdu ti, kteří účelově hlásají, že je nás moc (vždycky vlastně bylo…) a že tato země potřebuje zejména střední odborné školy, řemeslníky a dělníky? Pokusím se ukázat, že opak je pravdou. Z mnoha důvodů, které naleznete na stránkách knihy.

Svým způsobem jsou následující texty i důsledkem hledání smyslu v často nepřehledných zákoutích historie, ve zdánlivě bezbřehém toku informací, které zdaleka ne tak často, jak bychom si přáli, dávají smysl. Leč přece. Které jiné vědní odvětví zkoumající chování člověka a civilizace na této planetě je schopno snést na jednu hromadu informace, jež dokumentují historii tohoto konání v perspektivě dlouhých časových řad? Každou civilizaci můžeme popsat od jejího počátku, přes její růst a dosažení vrcholu až po úpadek, tzv. kolaps (který neznamená nic jiného než náhlou ztrátu složitosti systému v důsledku vnitřní krize, vývoje přírodního prostředí a nedostatku zdrojů), následnou transformaci a opětovný vzestup? A ano, každý nový historický dokument nebo archeologický objev často významným způsobem mění poznání civilizací, které na této planetě byly nebo (stále ještě) jsou. Neumím si představit, že bych dělal cokoliv jiného než archeologii.

Se společnostmi a civilizacemi, o nichž je tato knížka, se to má, hrubě zjednodušeno, takto. Každá z nich v sobě zahrnuje vnitřní subsystémy: ekonomiku fungující na základě dostupných zdrojů a představ o uspořádání společnosti, sociální mobilitu, symbolický a hodnotový systém, postoje ke vzdělání a poznání, vztah k okolnímu světu, existenci různých vlivových a zájmových skupin a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat. Pro všechny platí, že je utváříme jako jedinci i jako celek, a tedy je můžeme ovlivňovat. Společnost je pak obklopena vnějším prostředím, které již ovlivňovat tolik nedokážeme, pakliže se vyvíjí přirozeně, a jediný nástroj, který jako společnost máme, je přizpůsobit se jeho vývoji na základě našeho vědeckého poznání. Toto prostředí dokážeme ale ničit, pakliže se chováme nezodpovědně. Všichni známe povodně, zemětřesení, výbuchy sopek, ale i růst emisí CO2 a enormní znečišťování planety nebo ničení unikátních ekosystémů. A to je v kostce i úloha archeologie – ve spolupráci s technickými a přírodními vědami odhalovat, jak tyto procesy fungují, na základě dlouhých časových řad, které měly svůj jasně popsatelný průběh v minulosti. Proběhly. Od začátku do konce a jsou jasně popsatelné. Opakovaně. Stále znovu. A na základě toho je možné kriticky uvažovat i o současné společnosti a civilizaci. Nic lepšího, myslím, k dispozici nemáme.

Co z toho jasně vyplývá, je zásadní role jednotlivého člověka i společnosti, mikropříběhy a makroprocesy, které se setkávají a jsou vzájemně pevně svázány. Jeden bez druhého pozbývají smyslu i významu. Když bych to měl připodobnit, tak možná ke slavným vitrážovým oknům Marca Chagalla v katedrále v Remeši. Ta se skládají z mnoha jednotlivých sklíček. Ale nezapomenutelný zážitek tyto geniální výjevy ze Starého zákona a životů francouzských králů dávají pouze díky tomu, že vytvářejí úžasné celky. Stejně tak naše jednotlivé životy a skutky skládají příběh naší společnosti a civilizace.

Přitom nechybělo moc a egyptologem a archeologem bych se nikdy nestal. Po pravdě řečeno, tento příběh jsem vyprávěl v různých rozhovorech nespočetněkrát. Chodil jsem do páté třídy, často zlobil a třídní paní učitelka Mája Vajtová se uchýlila ke krajní možnosti, jak mé aktivity otupit, a uložila mi trest. Ten spočíval v tom, že jsem se z učebnice dějepisu, která měla na deskách kresbu slavného býka z Altamiry, musel naučit dlouhý text o pyramidách v Gíze. Tehdy mi došlo, že něco tak na první pohled vzdáleného, starého a cizího může mít svůj půvab. Hory kamení. Ale jen na první pohled.

Začal jsem objevovat kouzlo starých civilizací, vzniku člověka v Africe. V osmdesátých letech minulého století šlo spolehlivě o země, kam nebylo pravděpodobné, že bych se podíval. Pro mě to vše neslo ještě jeden velký bonus. Byl to svět ticha, bez lidí, bez komplikací. Stačilo otevřít knížku… Už tehdy jsem se chtěl stát archeologem, který v ústraní objevuje zmizelé světy a příběhy a nemusí se moc zabývat tím, v čem (tehdy) žije. Po roce 1989 se svět náhle otevřel a já v roce 1991 jako mladý student egyptologie vyjel poprvé na pravou archeologickou expedici do Egypta. Stále však platilo, že šlo o práci na hony vzdálenou běžnému životu. Až časem, když jsem začal i díky privilegiu spolupráce s mnoha skvělými vědci ze společenskovědních, přírodovědných a technických oborů poznávat, že studium těchto pradávných civilizací je paradoxně aktuální, jsem se, aniž by to byl můj původní úmysl, začal vyslovovat k současnému světu. Nevím proč, ale dodnes žasnu nad tím, co všechno nás, lidi a civilizaci 21. století spojuje s dávno zmizelými světy. Můj původní záměr mít klid v ústraní na bádání nad civilizacemi již dávno přišel vniveč, ale v životě je vždycky něco za něco. Mými souputníky se tak v posledních letech stala témata prezentovaná v této knížce. Je pravda, že od čisté archeologie jsou někdy značně vzdálená, bez archeologie by však nevznikla.

Naše minulost, myslím tím minulost člověka na této planetě, historie, archeologie dlouhých časových řad a srovnávací studium civilizací, má skutečný význam. Vyprávějí ji především právě ony dlouhé časové řady. Co znamenají? Především to, že všechny civilizace, které jsme doposud mohli zachytit, které studujeme a zkoumáme, včetně té naší, západní, můžeme studovat v rámci celých procesů od jejich začátku do konce. Právě ty ukazují, že civilizace se nevyvíjejí náhodně. Samozřejmě, nelze na ně aplikovat striktní algoritmy, nelze je používat k tomu, abychom odhalili budoucnost, ale… Jejich síla a význam spočívá v tzv. sedmi zákonech vývoje civilizací, jimž se na následujících stránkách knihy věnuji. Vyplývají z předpokladů, o kterých jsem právě psal. Tato knížka je totiž zejména o tom, co na základě vědy může udělat každý z nás pro to, aby byl náš svět lepší.

Miroslav Bárta