Při výběru nové televize či monitoru bychom vedle řady jiných parametrů měli sledovat také nabízenou frekvenci zpracování obrazu neboli obnovovací frekvenci. Jedná se o počet snímků za vteřinu, které obrazovka dokáže zobrazit. Udává se v hertzích (Hz) a 1 Hz znamená schopnost zobrazit maximálně 1 snímek za sekundu. Zjednodušeně řečeno vyšší číslo nabízí plynulejší a ostřejší obraz, zejména u rychlejších scén.
V našich podmínkách televizní obrazovky nabízí v podstatě jen tři možné frekvence – 50 Hz, 100 Hz a spíše výjimečně 200 Hz (v USA je to 60 Hz, 120 Hz a 240 Hz). Ačkoliv 50 Hz není vysloveně špatná hodnota a běžnému divákovi mnohdy dostačuje, pro plnohodnotný zážitek z akčních filmů či sportovních událostí se přece jen doporučuje sáhnout po alespoň 100 Hz.
V široké nabídce televizorů dnes snadno najdeme označení jako Motionflow XR 800 Hz nebo PQI 1300 Hz, a tak se zdá, že získat 100 Hz nebude žádný problém. Ve skutečnosti se však nejedná o reálnou obnovovací frekvenci, ale o rozmanitými metodami navýšenou hodnotu. K tomu různí výrobci využívají odlišné technologie, které označují právě zmíněné zkratky. A jsou to právě názvy těchto technologií (či jejich zkratky), které ihned odhalí softwarově navýšenou obnovovací frekvenci. Vzhledem k odlišně fungujících technologiím frekvence zároveň nelze porovnávat mezi sebou a zákazník se tak musí spoléhat, že výrobce/prodejce u výrobku reálnou frekvenci uvede. Na Alza.cz to naštěstí není žádný problém a televize dle frekvence můžete dokonce i filtrovat.
Televizní signál obvykle disponuje 50 Hz, takže jej televizory s totožnou frekvencí mohou jednoduše zobrazit. Modely s obnovovací frekvencí 100 Hz pak obvykle vytváří určité mezi-snímky, kdy vezmou dva původní snímky a dopočítají obraz, který je mezi nimi na „polovině cesty“. Vstupní signál však zároveň každý snímek zobrazuje na 1/50 vteřiny, což dohromady dává celou vteřinu. Aby tedy bylo mezi-snímky kam vměstnat, zkracuje 100Hz televizor zobrazovací dobu všech snímků na 1/100 vteřiny. U 200 Hz je pak situace samozřejmě analogická.
V případě monitorů je situace trochu odlišná. Základní hodnotou je zde totiž 60 Hz, což stačí pro běžnou práci, prohlížení internetu, filmy a některé hry. Pokud to však s filmy i hrami myslíme vážně a nepohrdneme ani pořádnou akcí, uvažovat bychom měli o monitoru s vyšší frekvencí. Nejlepší herní monitory dnes dosahují obnovovací frekvence až 240 Hz, a nabízí tak zcela nekompromisní vizuální prožitek. Nutno však dodat, že ani monitor s 240 Hz nezaručí, že takovou hodnotu skutečně uvidíme. 240 Hz je totiž pouze maximální možný počet zobrazených snímků, avšak záleží teprve na našem počítači, zda tolik snímků zvládne zpracovat a do monitoru zaslat. Pokud tedy nevlastníte opravdu velmi výkonný herní stroj a zároveň rádi hrajete nejnovější hry na nejvyšší detaily, pak je zaslání 240 snímků do monitoru poměrně nereálné. Situace však platí i obráceně, máte-li výkonnější počítač, který zvládá například okolo 120 snímků, byla by škoda kupovat běžný 60 Hz monitor, který vykreslí jen polovinu.
Zejména hráči multiplayerových her ve stylu Counter-Strike nebo PUBG jistě uznají, že o výhře často rozhodují pouhé milisekundy. 60 Hz monitor nám přitom umožní vidět obraz aktuální situace (jen) 60krát za vteřinu. Může se tedy stát, že se zrovna mezi prvním a druhým snímkem objeví nepřítel a my se tak o něm dozvíme o něco později. V případě 240 Hz pak náš přehled o okolním dění tvoří až 4krát více snímků, což nám samozřejmě dává značnou konkurenční výhodu.
Mohlo by se zdát, že kombinace výkonného počítače a herního monitoru s obnovovací frekvencí 240 Hz zvládne cokoliv. Bohužel tomu tak není. Monitor totiž zpravidla začíná vykreslovat snímek, který od grafické karty zrovna dostal. Jenže nároky spuštěné hry a tím i výsledné FPS mohou značně kolísat i během té nejkratší chvíle, takže grafická karta do monitoru posílá každou chvíli jiný počet snímků. Monitor o tom však "neví" a snaží se tak vykreslovat stále stejnou frekvenci (například 144 Hz). A právě pokud monitor dostává méně nebo více snímků, než se aktuálně snaží vykreslit, dochází k různým nežádoucím útvarům.
Z tohoto důvodu byly vytvořeny různé technologie, které fungují na bázi komunikace grafiky s monitorem. Grafická karta pak jednoduše obrazovce sdělí, kolik snímků aktuálně posílá a monitor tomu svou frekvenci ihned přizpůsobí. Mezi tyto technologie patří třeba G-Sync od společnosti NVIDIA nebo FreeSync od AMD (více o nich najdete zde).
Čím vyšší obnovovací frekvence, tím lepší zážitek. To je zjednodušené pravidlo, které jak jsme se dozvěděli výše, platí jen za určitých okolností. Každý zákazník se tak nakonec musí sám rozhodnout, zda vyšší obnovovací frekvenci chce a zda ji reálně využije.