Harry Potter a prokleté dítě budí od svého vydání vášně. Jedna z nejčastějších otázek zní: patří vůbec do oficiálního kánonu, nebo jde o „lepší" fanfikci?
Oficiální kánon v kontextu literárních děl, filmových sérií nebo jiných mediálních franšíz je soubor všech prací, které jsou považovány za „oficiální“ část příběhu nebo světa dané série. Tento termín se používá k určení toho, co je považováno za „pravé“ nebo „legitimní“ ve světě daného příběhu, obvykle stanovené tvůrcem nebo autorizovanými správci daného díla.
V případě literárních sérií, jako je Harry Potter, oficiální kánon zahrnuje všechny knihy, které napsal původní autor (v tomto případě J.K. Rowling) a které jsou považovány za součást hlavního příběhu. V případě filmových adaptací nebo rozšíření světa (například prostřednictvím divadelních her nebo spin-offů), může být někdy sporné, zda tyto nové příspěvky patří do oficiálního kánonu. V těchto případech se často hledá potvrzení od původního autora nebo od oficiálních zástupců franšízy.
Albus a Scorpius v „Prokletém dítěti" zásadně mění pravidla cestování časem, jak je známe z původních knih. Ve „Vězni z Azkabanu" Harry a Hermiona použili Obraceč času k udržení jediného časového proudu bez vytváření paradoxů. V „Prokletém dítěti" ale cestování časem vede k vytváření alternativních realit.
Když se oba pokusí zabránit Cedricově smrti, vrátí se do současnosti, kde Voldemort zvítězil a Harry je mrtvý. Na konci hry se sice původní časová osa obnoví, ale změněná pravidla otevírají možnost: co když se v novém hlavním časovém proudu celé cestování vůbec neodehrálo?
První problém nastává už při otevření knihy. Prokleté dítě není román – je to divadelní scénář. Místo bohatých popisů, vnitřních monologů a budování atmosféry, kterými Rowlingová proslula, dostává čtenář holé dialogy prokládané stručnými scénickými poznámkami. Pro mnohé fanoušky je to jako dostat recept místo hotového jídla.
Recenze na Goodreads jsou téměř dokonale rozdělené. Kritici nejčastěji zmiňují, že se text čte jako průměrná fanfikce: známé postavy jednají v rozporu se svým charakterem, pravidla kouzelnického světa se ohýbají podle potřeby děje a některé zápletky působí přitaženě za vlasy.
Ron se z odvážného a loajálního přítele proměnil v komickou figurku. Harry, který celý život toužil po rodině, je vykreslený jako odtažitý otec neschopný komunikace s vlastním synem. A Cedric Diggory – v původní sérii ztělesnění fair play – se podle scénáře stane smrtijedem jen proto, že ho někdo veřejně zostudil.
Kontroverzní je i postava Delphi, údajné dcery Voldemorta a Bellatrix Lestrangeové. Nic v původních knihách nenaznačovalo, že by Voldemort byl schopen nebo ochoten něco takového. Pro kritiky je Delphi symbolem toho, co je s Prokletým dítětem špatně: efektní twist ignorující vnitřní logiku světa.
Zastánci knihy vyzdvihují přátelství mezi Albusem a Scorpiusem Malfoyem jako jeden z nejsilnějších prvků příběhu. Scorpius si získal překvapivě mnoho sympatií jako nejlépe napsaná nová postava.
Divadelní inscenace sklízí výrazně lepší ohlasy než samotný text – vizuální efekty, herecké výkony a atmosféra živého představení dokážou překlenout slabiny scénáře. Ani inscenace se sice nevyhnula kontroverzím kolem obsazení některých rolí, ale celkově sklízí uznání. Jenže kniha žádnou takovou obhajobu nemá – zůstává jen holý text, a ten musí obstát sám o sobě.
Takže je Harry Potter a prokleté dítě součástí kánonu? Bohužel jednoznačná odpověď neexistuje. Nicméně pokud nám dovolíte vlastní názor, dle našeho názoru nikoliv. Problém je cestování v čase. V „Harry Potter a prokleté dítě“ Albus a Scorpius vytvářejí alternativní reality (vesmíry). Když cestují časem a mění události minulosti, objevují se nové verze, kde důležité události proběhly jinak. To je zásadní odchylka od původních pravidel cestování časem v sérii Harry Potter, kde cestování časem nevedlo k vytváření alternativních realit, ale pouze potvrzovalo existující události. Jinými slovy: ať se hrdinové snažili sebevíce, jejich snaha vždy vedla do stejného bodu.
Oproti tomu v prokletém dítěti každá, sebemenší změna v souladu s efektem motýlích křídel způsobuje vytváření zcela odlišné reality. Tyto reality neexistují současně (tzn. nejedná se o paralelní vesmíry jak je známe ze světa Marvelu). To vede k absurdním závěrům. Chcete příklad?
Pokud každá změna reality způsobená Albusovým a Scorpiovým cestováním časem vytváří novou realitu, kde se události odehrály odlišně, vede to k absurdním paradoxům. Kupříkladu by v nové realitě existovaly osoby, které se v původní realitě nenarodily, a naopak. Pokud je tato nová realita následně zrušena a nahrazena původní časovou osou, osoby existující pouze v alternativní realitě by v té původní přestaly „existovat“.
Jinými slovy: Albusův nápad cestovat v čase přibližně 25 let do minulosti by vedl ke smrti „fakt“ hodně lidí. Ale tím absurdita spojená s cestováním v čase nekončí. Lidské vědomí lze (zjednodušeně) definovat jako nepřetržitý proud psychických zážitků (definice Williama Jamese). Právě proto pokud bychom se nechali naklonovat, pak bychom to nebyli „my“. Ze stejného důvodu můžeme technicky v minulosti potkat sami sebe – každé z těchto vědomí by mělo svůj vlastní, nezávislý a nepřetržitý smyslový zážitek, který by se nacházel v různých časových bodech.
Pokud příjmeme výše uvedené předpoklady, pak Albus při každé „změně“ reality přeruší existenci celé planety. A přiznejme si, že„přerušit existenci“ v tomto kontextu lze chápat jako eufemismus pro genocidu celé planety.
i
První příběh obsahující cestování čase?
Znáte první knihu, ve kterém se koncept cestování čase objevil? Napovíme, že se tak stalo v roce 1881. O jakou knihu šlo se dočtete v článku Michala Rybky: Cestování časem v knihách a filmech.
Shrňme to: zda je kniha součástí kánonu, záleží na každém čtenáři. Autor tohoto článku ale zastává názor, že (spíše) ne. Hlavní důvod? Cestování v čase bylo autory knihy zvládnuto natolik nešikovně, že vede k bezpočtu paradoxů. Pokud se tedy někdo v budoucnu rozhodne napsat pokračování, naváže pravděpodobně na původní sérii knih a prokleté dítě přeskočí.