Assassin's Creed Shadows (RECENZE) – Jiné kulisy, stejná šablona

Assassin's Creed Shadows (RECENZE PS5) – Obsah článku

• Assassin's Creed konečně v Japonsku
• Jeden příběh, dvě postavy
• Hratelnost Shadows je velmi povědomá
• Překombinované vylepšování postavy
• Hledej, hledej, hledači
• Základna je základ úspěchu
• Nádherná grafika bez japonské duše
• Další nevyužitá šance Ubisoftu
• Recenze Assassin's Creed Shadows: závěrečné hodnocení
• HW nároky pro Assassin's Creed Shadows PC

Assassin's Creed konečně v Japonsku

Už si ani nepamatuji, jak dlouho fanoušci série volali po zasazení další Assassin's Creed hry právě do Japonska. Autoři prý až doposud neměli dostatek zkušeností a technologií, aby mohli feudální Japonsko zpracovat tak, jak by si zasloužilo, což mi při pohledu zpět připadá jako vcelku vtipné prohlášení, protože na mě osobně působí Shadows s trochou nadsázky jako pouze přeskinovaná Valhalla. Nelze se ubránit srovnání se skvělou akční adventurou Ghost of Tsushima, která mě naprosto pohltila a probudila ve mě chuť zkoumat pro mě tak exotickou kulturu a geograficky i časově vzdálený svět.

Naproti tomu Japonsko Assassin's Creed Shadows na mě působí tak nějak povrchně, plitce a bez hloubky. Vlastně máte skutečně pocit, že se pohybujete v moderní technologií uměle vytvořené simulaci (vtipné na tom je to, že přesně to příběhově Assassin's Creed Shadows skutečně je, díky technologii Animu totiž prožíváte vzpomínky svých dávných předků), která jako by postrádala onu duši, což je vlastně pro open world hry od Ubisoftu docela příznačné.

Jeden příběh, dvě postavy

Tuto rozpolcenost, kdy se kocháte nádherou Japonska, ale už nedokážete obdivovat jeho vnitřní krásu (což u mě naopak dokázal vyvolat jinak vizuálně ke svému stáří pochopitelně horší Ghost of Tsushima) ilustruje také příběh. Ten začíná velmi slibně, až jsem byl sám překvapen.

Samotným zpestřením už je samotná přítomnost dvou hlavních postav, které na počátku stojí na opačných stranách konfliktu, a tak je vývoj jejich vzájemného vztahu sám o sobě zajímavý. Zatímco Naoe je hnána pomstou a pocitem křivdy, což je pravda poměrně neoriginální, ale fungující koncept, který vás nemá moc jak překvapit, svalnatý samuraj Jasuke sleduje vlastní, daleko zajímavější cestu.

Okolnosti, za kterých se oba hrdinové potkají, i to, jak se musejí srovnat se svou minulostí a vzájemně si leccos odpustit, ve mě vzbudilo velké naděje, že přeci jen tento díl bude konečně jiný. Z počátku se dokonce začala rýsovat silná linka odkazující na samotný asasínský řád, což je něco, co mi v posledních dílech extrémně chybělo, ale jakmile lehce lineární úvod skončí, příběh se, jak je u série neblahým zvykem, rozleje do šířky a povětšinu času už jen běháte od jedné nové NPC postavy k další nové NPC postavě (tu předchozí pak zabijete) a máte problém zapamatovat si, kdo je kdo a proč a co po vás chtěl. 

Přesto jako celek příběh rozhodně není špatný a má silnější chvilky právě díky vyprávění Jasukeho a zmíněné asasínské lince, která zase začne ke konci gradovat, takže příběh je pro mě spíše lehce příjemným překvapením. Stále ale platí, že původní zápletka, tedy boj asasínů s templáři (nedej bože nadstavba s první civilizací, na kterou už nejspíš v Ubisoftu zapomněli), stále hraje druhé housle.

Hratelnost Shadows je velmi povědomá

Hratelnost ovšem brnká na velmi povědomou notu. S trochou nadsázky lze říct, že vývojáři pouze vyměnili meče za katany a dýky za tanta (japonský nůž či dýka). Animace postav při soubojích, efektní zakončovačky, kde padají hlavy, to vše vypadá perfektně a většina akčních RPG nebo adventur by byla za tak povedené animace ráda, nemohu se však ubránit pocitu, že potenciál samurajů a nindžů zůstal nevyužit. Opět přitom vzpomínám na Ducha Cušimy a jeho čtveřici bojových postojů či ikonické samurajské duely.

Jistou pestrost v tomto směru přináší dvě hratelné postavy, každá přitom vyznává trochu jiný bojový styl. Naoe jakožto nindža a majitelka skryté čepele více odpovídá typické asasínské hratelnosti, takže se díky své mrštnosti dostane na vyvýšená místa, přičemž novinka v podobě kotvy s lanem ještě urychluje šplhání. Při pohledu na obrovského Jasukeho pak není překvapením, že není tak schopným akrobatem a na některá místa se vůbec nevyšplhá, zatímco napnutá lana, po kterých Naoe přebíhá jak cirkusový akrobat, pod jeho vahou praskají. Zato má ale velkou sílu a funguje jako armáda o jednom muži, není totiž problém s ním doslova rozrazit hlavní bránu nepřátelské základny a jednoho po druhém si podat celé její osazenstvo.

To by s Naoe šlo jen na nejlehčí obtížnost (bránu by ale musela přelézt, rozrazit ji nedokáže) a i tak by to nebylo úplně snadné. V kůži Naoe se ale zase umíte lépe skrývat ve stínech, neslyšně šplhat a nepozorovaně zabíjet skrytou čepelí, záleží tak nejen na vámi preferovaném herním stylu, ale také charakteru mise. Některé příběhové jsou určené pouze pro jednu z postav, většinou si ale budete moci vybrat, za koho zrovna chcete hrát.

Popravdě mám z této novinky trochu rozporuplné pocity. Baví mě hra za Naoe i Jasukeho, nedokážu se ale ubránit pocitu, že autoři oběma postavám něco násilím vzali, aby byly více odlišné. Naoe třeba nemůže střílet z luku a nemá tak žádnou tichou zbraň na dálku. Naopak Jasuke může používat luk či první pistole na střelný prach, ale zase má často problém přelézt i trochu vyšší zeď, což dokáže být opravdu frustrující.

Přepínání postav přitom trvá pár sekund, ale vždy se musíte vnořit do nabídky a poté chvíli (cca 5-7 sekund) počkat, navíc logicky nelze přepínat třeba v momentě, kdy vás hledá nepřítel a podobně, takže byť jde o sympatickou novinku, má svá omezení. Nakonec jsem tedy skončil u toho, že jsem většinu času hrál za Naoe, protože horší pohyblivost Jasukeho mě příliš limitovala, a to i přesto, že mě jinak neskutečně bavila jeho síla i brutalita a jako osobnost mi je velmi sympatická. 

Překombinované vylepšování postavy

Autoři nicméně skvěle zvládli systém vylepšování obou postav. I když totiž hrajete třeba za Naoe, zkušenostní body, tzv. mastery points, dostává i Jasuke, takže jakmile se na něj přepnete, můžete si ho adekvátně vylepšit, aby držel krok s Naoe. Mrzí mě ale nová mechanika vědění, což je systém šesti úrovní, které vám odemykají jednotlivé stupně zkušenostních stromů, tzv. mastery trees, obou postav. Působí to ovšem na mě jen jako záminka pro plnění jinak nezábavných činností v rámci otevřeného světa, jako jsou modlitby ve svatyních nebo hledání svitků v chrámech, protože právě ty zvyšují úroveň vědění.

Jednotlivé skilly by se mohly klidně odemykat klasicky s růstem úrovně postavy, a ne na to nabalovat další mechaniku, která nenabízí nic vyloženě zábavného. Obloukem se tím vracím k nevyužitému potenciálu otevřeného světa, bez nutnosti navyšovat úroveň vědění byste totiž neměli motivaci vydávat se do zmíněných chrámů a oběhávat jednotlivé oltáře, abyste se u nich pomodlili, což je samozřejmě ve své podstatě špatně.

Hledej, hledej, hledači

Kde došlo k lehké změně, je fungování otevřeného světa a zadávání questů. V předchozích dílech jste dostali vždy v rámci questu přesně určeno, kam se máte dostat a na daném místě se vám ihned zobrazila ikonka, takže jste konkrétně věděli, kam jít. To bylo již delší dobu kritizováno, protože se tím vytrácela chuť prozkoumávat a objevovat otevřený svět. Nově ovšem většina questů funguje tak, že vám zadavatel úkolu řekne, v jaké provincii se cíl nachází a nějaké další podrobnosti, jako je významný monument v okolí, blízkost řeky a podobně.

Vy pak musíte podle těchto indicií cíl najít, popřípadě lze využít služeb zvědů z vaší základny, kteří dokáží určitou oblast prohledat a cíl vám přesně lokalizovat, zvědů ale máte omezené množství, a tak tuto funkci nelze používat pořád dokola. Zní to skvěle, funguje to skvěle, ale není to vlastně žádná novinka.

Přesně tohle totiž už uměl exploration mod z předešlých dílů, autoři tedy jen tento režim nyní nastavili jako hlavní, drobně ho vylepšili, a naopak jako berličku lze nyní zapnout původní fungování, kdy vás hra monotónně posílá od jedné ikonky k druhé. Rozhodně doporučuji nechat základní režim zapnutý, protože jde o krok správným směrem, přesto jde fungování světa obecně ve stejných šlépějích. Zapomeňte na zážitky z her jako je The Legends of Zelda: Tears of the Kingdom, kde vás geniální level design prostředí neustálé láká podívat se ještě tam za ten kopec, prozkoumat podivně vypadající uskupení kamenů nebo tajemný vodopád. Svět je krásný na pohled, ale působí jako změť cestiček a kopců, do nichž jsou náhodně bez většího smyslu a návaznosti umístěny různé objekty.

Základna je základ úspěchu

Výraznější novinkou je základna, která figurovala už v předchozích dílech, tentokrát má ale daleko důležitější úlohu. Slouží nejen k vylepšování vašeho vybavení, ale také k dalším upgradům ovlivňujícím hratelnost. Můžete si ji navíc vizuálně upravovat dle své libosti – stavět jednotlivé budovy, dělat mezi nimi cestičky, přidávat dekorační prvky, a dokonce i chovat zvířata.

Vylepšováním základny navíc můžete trénovat nové zvědy, kteří vám pomáhají s hledáním informací a jsou schopni, jak už jsem zmínil, lokalizovat váš cíl. V nepřátelských základnách jim zase můžete zadat za úkol transport ukořistěných materiálů, které jsou potřebné pro další rozvoj základny. Jde o takový malý tycoon, který tvořiví hráči uvítají, na druhou stranu, pokud vás plánování cestiček a budování skalek nezajímá, nemusíte v základně trávit téměř žádný čas. Jde nicméně pro mě o jednu z mála skutečně povedených novinek.

Nádherná grafika bez japonské duše

Vizuální stránku hry už jsem nakousnul. Assassin's Creed Shadows vypadá po většinu času opravdu velmi hezky a jak je u série zvykem, některé scenérie jsou skutečně epické. Nedokážu se ale ubránit pocitu, že autoři sice vytvořili všechny ty krásné textury japonských rostlin, detailně nastudovali dobovou architekturu, ale přesto nedokázali zachytit duši feudálního Japonska. Protože jsem dohrál do konce Assassin's Creed Odyssey, Origins i Valhallu, až příliš často vidím před sebou tyto předchozí díly, i když obecně jde o vizuálně velmi atraktivní hru.

Rozmanitost už tak krásného prostředí podporují měnící se roční období, které mají vliv i na hratelnost. Jednak se po konci určitého období vrátí na základnu vaši zvědové a jsou opět k dispozici, ale také se pochopitelně změní vizuální ráz prostředí. Na jaře pučí květiny a tráva se nádherně zelená, zatímco v zimě vše pokryje sníh a zpomalí váš pohyb. Některé prvky, jako jsou třeba zmrzlé krápníky, je možné využít ve svůj prospěch, kdy je lze shodit a odlákat tím pozornost nepřátel. Pochválit musím také nejrůznější efekty, jako je silný vítr lomcující s keři i celými stromy nebo padající okvětní lístky rozkvetlých stromů.

Další nevyužitá šance Ubisoftu

Assassin's Creed Shadows bohužel není ani revoluce, ani povedená evoluce. Série ustrnula na místě, což bude pro většinu hráčů špatnou zprávou, protože i když od posledního dílu uběhly 3 roky, pocit, že hrajete to stejné, jen v jiných texturách, vás doběhne opravdu velmi brzy a už se ho nepodaří zbavit.

Pokud jste ale v této sérii nováčci, není to zase takový problém. Dokonce v případě, že Assassin's Creed Shadows je vaší první hrou z této série, je dost možné, že budete nadšeni, protože samo o sobě je Shadows velmi podařenou hrou.

• Zdroje: Vlastní

Assassin's Creed Shadows (RECENZE)

Závěrečné hodnocení

Tato recenze byla napsaná pro PS5 verzi hry. Klíč k recenzi poskytl vydavatel Ubisoft.

HW nároky pro Assassin's Creed Shadows PC