Hollywood je synonymem pro velký byznys a masovou distribuci filmů, ale skutečný duch inovace a odvahy často pramení z malých, nezávislých tvůrců. Jedním z dobrých příkladů může být americký fenomén grindhouse – podceňovaný a zároveň revoluční přístup k filmové tvorbě, který posunul hranice kinematografie a narušil zavedená pravidla. Jak se z těchto odvážných filmů plných kontroverzí a nízkorozpočtové produkce staly inspirace pro dnešní mainstreamové blockbustery? A co nám tento příběh říká o současné nezávislé scéně, která znovu hledá své místo v digitálním věku?
Malé firmy, které se snaží probít do světa těch velkých, to mají poměrně těžké. Jejich zbraní je ale agilita a originalita, kterou si můžeme ilustrovat na příkladu značně přehlíženého oboru americké kinematografie zvané grindhouse. Jde často o tak zvané zneužívání témat (exploitation), kdy se filmoví tvůrci zaměřují na témata bulvární, skandální anebo přímo zakázaná.
Jejich primární snahou bylo vydělat peníze často velmi levnou tvorbou, která ve finále narušovala status quo. Protože neměli přístup k běžným kinům, nejprve objížděli Státy s takovými kočovnými filmovými cirkusy – a potom začala vznikat levná zapadlá kina, kde se tyto filmy promítaly. Později díky grindhouse vznikl další zcela typicky americký způsob distribuce, totiž drive-in kina, kde lidé seděli v autech, každý vyfasoval do auta reproduktor, který se zavěšoval na okno – a jak říkají pamětníci, „málokdo v autech sledoval filmy, ale o to vlastně nešlo“.
Přestože je grindhouse obvykle přehlížený, je zcela zásadní pro vývoj filmu tím, že jeho tvůrci systematicky bořili nastavené hranice. Velká studia měla nastavené normy toho, co ve filmu být smí a co nesmí – a jakým způsobem se to smí zobrazovat. Tak kupříkladu pravidla zavedená ve 20. letech stanovila, že když někdo na někoho střílí, nesmí být výstřel a zásah v jediném záběru. Proto se staré westerny i detektivky vyznačují tím, že jsou tam často střihové kombinace výstřel-střih-zásah. Podle toho rozeznáme staré filmy – působí divně a nepřirozeně.
Tvůrci grindhouse porušovali systematicky pravidla, dostávali se opakovaně do soudních sporů – a neustále posunovali hranice. Z „naučných a instruktážních videí“, která zahrnovala úvod do sexuálního života nebo záběry z porodů, se propracovali k nudismu, ke krvákům, rasově provokativním filmů (blaxploitation) a ve finále až k pornografii. V sedmdesátých letech začaly prvky z grindsouse pronikat i do normálního filmu, takže z bikexploitation vychází známý Easy Rider (1969) a ze žánru sexploitation například thriller Hardcore (1979). Za definitivní sloučení grindhouse s mainstreamem je označován veleúspěšný blockbuster Jaws (1975), který je určen pro běžné publikum, ale používá grindhouse postupy – detailní záběry na krev, části těl a podobně. Tím se otevřela cesta k filmům tak, jak je známe dnes – například Saving Private Ryan (1998) je svou syrovostí naprosto nepodobný idealizovanému zobrazování války z 50. let a jeho otevřenost vychází právě z filmových postupů grindhouse.
Grindhouse sice jako samostatný žánr zanikl, ale přežívá jako součást nezávislé scény, která – opět vyloučená z běžné masové distribuce – začala budovat alternativní kanály šířením nejprve přes videokazety a později přes digitální distribuci. Dnes takovou produkci můžete najít na YouTube, například v kanálu Kings of Horror.
Alternativa je důležitá a je úspěšná, protože právě nezávislí tvůrci přinesli řadu inovací, jako je žánr found footage, který masově prorazil ve filmu The Blair Witch Project (1999), ale v Indie žánru je stále velice oblíbený díky finanční nenáročnosti. Z alternativní scény přicházejí i noví tvůrci, například Mike Flanagan, který začínal s levným crowfundingově indie hororem Absentia (2011) – vybralo se celkem 25 tisíc dolarů. Dnes patří Flanagan mezi světově známé režiséry s charakteristickým vizuálním rukopisem.
Indie scéna není finančně tak silná jako velká studia a distributoři, proto se museli naučit partyzánský marketing. Naučili se přizpůsobovat a využívat moderní technologie, zatímco velcí hráči volili spíš cestu konfrontace s novými technologiemi a službami. Tenhle rozdíl tam je docela charakteristický a ukazuje odlišnou filozofii, jak přistupovat k distribuci: Zatímco klasičtí vydavatelé se dlouhá léta bránili streamingu a digitální distribuci, nezávislí tvůrci na ni naskočili prakticky okamžitě.
Druhou výhodou nezávislé produkce je to, že velice rychle začala vytěžovat technologické pokroky v natáčení a v práci s videem: Velmi rychle začali natáčet na digitální kamery, začali používat dronové záběry a zpracování videa v programech na domácích počítačích. Představují tak určitou protiváhu velkorozpočtovým titulům, které sázejí na známé herce a velké množství digitálních triků.
Vyznačují se také velkou rychlostí tvorby a schopností reagovat na momentální trendy. Do určité míry dochází k rozpuštění hranice mezi domácí tvorbou youtuberů a influencerů a nezávislou tvorbou, jak například ukazuje film Talk to Me (2022). I zde se ukazuje, že s dobrým nápadem a technickou způsobilostí vlastně nepotřebujete ani velké množství peněz, ani silnou značku na to, abyste uspěli.
i
V AlzaMagazínu pro vás máme i další články ze série Dějiny pirátství:
Grindhouse a nezávislá scéna ukazují, že inovace často přicházejí z nečekaných míst a jsou poháněny nutností přizpůsobit se omezeným zdrojům. Tyto přístupy narušují zažité standardy a přinášejí svěží vítr do mainstreamu, který se často uzavírá do opatrné recyklace úspěšných formátů. Ačkoliv nezávislí tvůrci bojují s omezeními, jejich tvorba dokazuje, že skutečný dopad na kulturu nemusí být vždy otázkou rozpočtu, ale spíše schopnosti zaujmout a inspirovat publikum.

Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.