The Witcher (Retro RECENZE) – jak se Geralt stal lovcem digitálních monster

Obsah retro recenze The Witcher

1. Problematická práce s předlohou
2. Kam se vytratila čarodějka provázená vůní šeříku a angreštu?
3. Geralt z prvního Witchera se do akrobacie nepouští
4. Dvanáct let starý titul Witcher na novějším počítači
5. „Zabij mého strýčka, je zlý!“
6. Retro Recenze The Witcher: hodnocení
7. HW nároky pro The Witcher PC

Problematická práce s předlohou

• Retro Recenze: 8. 8. 2019 • Autor: Jakub Němec

Zaklínač (nebo Witcher, chcete-li) měl od začátku zaděláno na kontroverzi s fanoušky knižní předlohy, kteří nepřenesli přes srdce, že Geralt se vydal jiným než knižním směrem. S ohlédnutím zpět můžeme s klidným svědomím říci, že první díl se ještě držel zavedených mantinelů, zatímco dvojka již odvážně vykročila vpřed tam, kam se již třetí díl rozběhl naplno (vždyť Geralt střílí z kuše!?). Já se řadím k lidem, kteří literární verzi chovají ve velké úctě, ale herní podobu jsem nikdy nijak zvlášť nekritizoval. Paradoxně se mi stává, že často herní reálie stavím nad ty knižní, jak jsem se přesvědčil u mého vnitřního problému s vizáží představitelů v seriálu od Netflixu.

Úkolem dnešního textu ovšem není srovnávat videoherní, literární a seriálovou podobu světa Bílého vlka, ale ukázat si, v čem byl první díl počítačového zpracování revoluční a proč si jej znovu nahrát na svůj disk. Ke cti vývojářům z CD Projekt RED můžeme připsat, že i když nechtěli pouze slepě parafrázovat Sapkowského knihy, pečlivě zachovali jejich reálie, jak jen šlo, a sáhli do kánonu jen v nejnutnějších případech (ano fanatici, kamenujte mě). Příběh Geralta z Rivie tak rozvádějí až po jeho zmizení, jež si nikdo nedokázal vysvětlit (však jste zcela jistě rozebírali s přáteli, jak si vysvětlit epilogově pojatou povídku o svatbě Geralta a Yennefer).

Kam se vytratila čarodějka provázená vůní šeříku a angreštu?

Pravděpodobně největším šokem bylo ve své době zjištění, že se během celého děje hry Witcher nesetkáme s Yennefer, zato si řadu milostných eskapád užijeme s ženštinami všech společenských vrstev. Právě dospělý charakter hry, jež se neštítila nadávek, nahoty ani dalších aspektů, které přisoudily Zaklínači rating M, byl ve své době zjevením. Nádherně podtrhoval mistrně napsaný scénář, jenž hráče poslal z Kaer Morhen do okolí Wyzimy, hlavního města Temerie, v němž působí tajemná organizace Salamadra. Ta prahla po zaklínačských mutagenech, které chtěla zneužít pro vlastní účely, což Geralt nemohl dopustit.

Ještě dnes si pamatuju, jak mě dostávaly jednotlivé příběhové zvraty, postavy se mi zavrtávaly pod kůži (a proto mě potěšilo, že se pro některé nenáviděný alchymista Kalkstein dostal na kartičky Gwentu) a celkově jsem si užíval oblíbený svět, jenž mi umožňoval pohyb bez většího omezení. Tvůrci se odvážili pro větvené dialogy ústící v rozmanité situace, takže zvědavci mohli zkoumat dopady svých voleb, které měly v určitých případech docela velkou váhu – hned první kapitola vám dala volnou ruku nad osudem čarodějnice Abigail a v podobných mezích se vezl scénář celé hry. Hodně zajímavou postavou byl chlapec Alvin, jenž se postupně propracovával z periferie vašeho zájmu do centra všeho dění.

Kouzlo titulu Witcher dokázalo k obrazovce přitáhnout také mou ženu, která mi celou dobu hraní koukala přes rameno a pomáhala při rozhodováním nad zásadními volbami v příběhu. Nejednou jsme zalistovali v knížkách, abychom si osvěžili podstatu některých chytře umístěných narážek na původní literární ságu. Scénáristicky se jednalo na svou dobu o velmi zdařilý kousek, jenž má i dnes hráčům co nabídnout. Přihlédneme-li k hysterii, která se strhla kolem netflixovské adaptace, nenapadá mě lepší chvíle, kdy si prvního Zaklínače nainstalovat a prokousat se k druhému dílu, tedy ještě než se Henry Cavill pustí do svého prvního seriálového úkolu.

Geralt z prvního Witchera se do akrobacie nepouští

Příběhové eskapády Bílého vlka jsou jasným lákadlem pro fanouška nejen dodnes opěvovaného Witchera 3, ale k odhalení jednotlivých scénáristických kliček musíte hru opravdu prozkoumat do posledního místa a mnohdy se vracet ke klíčovým bodům, což by pro současnými tituly zhýčkaného pařana mohl být problém. Navíc je potřeba zapomenout na akrobatická salta lovce monster, jež se v jeho rejstříku pohybů objevily až od druhého dílu Vrahové králů (The Assassins of Kings). Zásadní je zde spíše uskakování od nepřátelských čepelí. Místo klasického máchání mečem se navíc objevuje klikací mechanika, při níž správně načasované kliknutí tvoří provázaná komba, jež protivníky z lidských i monstřích řad pošlou do věčných lovišť.

Různí nepřátelé vyžadují odlišné přístupy, které jsou ve Witcher vyřešeny střídáním trojice stylů (kočka na mrštné otravy, vlk proti silnějším protivníkům a gryf v obklíčení skupinou zabijáků). U změny postojů nemusíte být nijak zvlášť rychlí, protože Zaklínač jde kdykoliv zapauzovat mezerníkem, na což jsme zvyklí především u izometrických RPG (taktičtěji ladění hráči dokonce mohou v podobném módu hrát právě i Witchera, ale doporučil bych spíše akčně adventurní pojetí s pohledem přes rameno). Před více než desítkou roků mi na podobném stylu ovládání nepřišlo nic divného, ale dnes už jde v podstatě o archaismus, jenž se u moderních titulů moc nevidí.

Při trošce cviku a trpělivosti si ovšem Zaklínače zahrajete v pohodě i dnes. Sekání potvor je zábavou, která se neomrzí, když navíc využíváte magická znamení a namíchané lektvary, tak si poradíte i v bossfightech na konci každé kapitoly (i když obludný barghest na konci první části kampaně mi dal zabrat i po letech). Na druhou stranu práce s inventářem se v herním průmyslu téměř nezměnila, takže v tomto ohledu se budete cítit naprosto komfortně. K pohodlí přispěje také slušně rozpracovaný deník s úkoly, postavami, příšerami a dalšími cennými informacemi.

Dvanáct let starý titul Witcher na novějším počítači

Nyní se dostáváme k první překážce, jež by se mohla objevit mezi vámi a hraním titulu Witcher. Pokud si totiž myslíte, že oprášíte svůj zánovní stroj, na kterém jste spustili před lety Zaklínače bez problémů, a stáhnete si verzi z platformy CD Projekt RED GoG.com, asi budete hodně nepříjemně překvapeni. Tvůrci si totiž vzali původní titul do parády a všemožně jej graficky vyspravili, především tím, že naplácali HD textury, kam mohli. Jenže to běží stále pod starším enginem, takže se váš stroj pořádně zapotí, než vám vykreslí ulici ve Wyzimě, o dynamických soubojích raději nemluvě.

Pro představu: na svém relativně starším stroji jsem bez problémů rozjel Witcher 3: Wild Hunt, jen jsem musel omezit detaily jako vlnění srsti a další výdobytky nových grafických karet. Nyní jsem si musel u prvního Zaklínače srazit všecky detaily, abych si jej vůbec zahrál. Optimalizace se po úpravách moc nepovedla, takže máte dvě možnosti. Buď výkonný stroj na úrovni současného lepšího průměru, nebo instalovat z pevného disku a odmítnout grafické patche. Pak byste si měli užít jak hlavní příběhovou kampaň, tak vedlejší mise, které za léta od vydání připravili jak tvůrci, tak aktivní moderská komunita, jež vytvořila také nové modely hlavních postav a mnoho dalšího.

Vysoká hardwarová náročnost překvapí o to více, že lokace nejsou v porovnání s Witcher 3: Wild Hunt nijak zvlášť rozsáhlé. Samozřejmě, pokud si vzpomenete na blata či vesnické prostředí v okolí Wyzimy, tak se nad mým tvrzením podivujete, ale dvě hlavní a tři příčné ulice nejsou zrovna demonstrativním příkladem hlavního města severního temerského království. V porovnání s majestátním Novigradem v trojce se opravdu jedná o chudého příbuzného. Ovšem na svou dobu se jednalo o velkoryse pojaté RPG (nemůžeme srovnávat se Skyrimem, že), které překvapilo provázanými lokacemi. To se ve dvojce dotáhlo k nadstandardu, aby se pak trojka vyhoupla mezi nejrozsáhlejší a nejživější digitální světy.

„Zabij mého strýčka, je zlý!“

Pro našince se Zaklínač dostal do paměti hráčů ještě z jednoho důvodu. Podobně jako další velké projekty vydané okolo roku 2007 (Assassin’s Creed, Mafia 1 a 2 či Prince of Persia) se totiž Witcher dočkal českého dabingu, jenž někteří dodnes milují či proklínají. Z mého hlediska působí Geralt v podání Rudolfa Kubíka poměrně strojeně, ale k odlidštěnému lovci monster to docela sedí. U ostatních postav jsem žádný problém neměl a památné hlášky („Pozor, vědmák, schovejte ženské“) občas dodnes utrousím jen tak mezi řečí, asi jako warcraftí „Práce, práce“. Právě česká lokalizace je zřejmě jedním z faktorů zajišťujících legendární postavení zaklínačských eskapád v našich luzích a hájích.

• Zdroje: Vlastní

Retro Recenze The Witcher: hodnocení

The Witcher

Počítačové a konzolové hry

Verdikt Staromilce

Ve své době se Witcher dokázal vyšvihnout mezi nejprodávanější tituly ve středoevropském prostoru a zaujal také na Západě, i když tam dostal pár nečekaně podprůměrných známek. Tvůrci se však z výtek poučili a připravili vylepšenou Enhanced Edition, kterou můžete za pár stovek ještě pořád sehnat v online obchodech. Neváhejte a skočte po ní, protože za cestu do počátků Gerlatovy digitální výpravy se to vyplatí.

Verdikt Současníka

Z pohledu dnešního hráče je Witcher stále dobře hratelný. Jediné nepohodlí se pojí s mírně toporným pohybem Bílého vlka, kdy místo válení sudů jen strojeně uskakuje. Také „klikací“ soubojový systém nemusí vonět každému. Na druhou stranu si užijete slušně napsaný příběh, s novými texturami a efekty ani nepotrápíte svůj zrak jako u jiných retro výletů a nedivil bych se, kdybyste volně přešli ke druhému dílu, abyste se vrátili obloukem zpět k Divokému honu a jeho rozsáhlým datadiskům.

Jakub Němec

Hraní her, ať už počítačových či deskových, se stalo součástí mého života už s prvním úspěšným umístěním plastové čepičky v Kloboučku, hop! a s archaickým počítačem, na kterém téměř neustále běžela trojice Rayman, Pharaoh a FIFA 2000. Od té doby se rád nechávám překvapovat unikátními zážitky, silnými příběhy a originální hratelností, kterou dokáží vývojáři vykouzlit. Jsem v redakci Alza Magazínu a GEMu sice vedený jako sporťák a deskovkář, ale rád se ponořím do akčních adventur, RPG, závodů nebo plošinovek, ale vlastně nepohrdnu ničím zajímavým a netradičním.

HW nároky pro The Witcher PC