Nejstarší datové nosiče: Přechod na digitální data
Přechod na digitální data neboli digitalizace je často považována za významný krok vpřed – a to nejen z důvodů rychlejší práce s daty, ale i z hlediska přežití informací. To první je rozhodně pravda, to druhé je trochu problematické tvrzení, protože ani ideálně uložená digitální média nemají očekávanou životnost přesahující stovky let. Proto je nezbytné myslet jak na zálohování, tak i na včasnou a správnou migraci dat.
Nejstarší datové nosiče: Přechod na digitální data – OBSAH
- Děrná páska patří do historie
- Masové rozšíření magnetických pásků
- Postupný přechod na plotnové disky
Děrná páska patří do historie
První formou digitálních médií byla děrná páska a děrné štítky. Děrné štítky jsou starší a odolnější, jejich životnost odpovídá životnosti papíru, ale každý ze štítků dokázal zaznamenat jen 80 nebo 90 znaků – a navíc je bylo potřeba uchovávat ve správné sekvenci, aby záznam dával smysl. Děrná páska je křehčí, existovala v pětistopé a osmistopé verzi (dovolovala tedy kódování znaků buď v pěti bitech a nebo v osmi), mohla ale udržovat celý záznam – a tak se používala například k zavádění programů.
Jak děrné štítky, tak i děrné pásky jsou vystavovány mechanickému stresu při manipulaci, ale mechanicky se jenom perforovalo a čtení už se dělo opticky. Role těchto médií tedy byla WORM (Write One Read Many) – a mohli bychom je přirovnat třeba k modernějším zapisovatelným CD-ROM. Zásadní nevýhodou těchto médií je to, že mají velmi nízkou záznamovou hustotu a u pásek jejich přežití závisí na tom, co je na nich zaznamenáno – pole, kde jsou perforovány všechny díry, se hodně rády lámou. Dnes se na nich záznamy uchovávají hlavně kvůli sentimentální a nebo historické hodnotě – existuje například replika pásky s programem Altair Basic napsaný Billem Gatesem pro počítač Altair 8800. Původní program vznikl v roce 1975, Computer History Museum uchovává repliku podepsanou Billem Gatesem.
Masové rozšíření magnetických pásků
Protože počítače potřebují nejen číst, ale také opakovaně zapisovat, poměrně rychle se přešlo na magnetické pásky. Vynálezcem magnetické pásky je německý vynálezce Fritz Pfleumer, který ji vytvořil v roce 1927. Magnetická páska se stala populárním médiem pro uchování analogových a později i digitálních nahrávek, patřila mezi masově rozšířená média druhé poloviny 20. století a v podobě vysokokapacitních DLT pásek úspěšně přežívá dodnes v roli vysokokapacitního archivačního média.
Postupný přechod na plotnové disky
Páska nabízela velkou kapacitu, ale problém byl v rychlosti přístupu ke konkrétním záznamům. Rychlý přístup se zpočátku řešil formou rotačních magnetických bubnů, které se neustále otáčely, takže se záznamy znovu a znovu objevovaly před čtecími hlavami – a později se z bubnů přešlo na magnetické disky. Ty fungují velmi podobně, disk se stále točí, záznamy se cyklicky opakují, disk je ale složitější o vystavovací mechanismus hlav, které musí umístit nad správnou stopu záznamu. A tento princip s námi zůstal u klasických harddisků (HDD, Hard Disc Drive) vlastně dodnes.
Harddisky jsou mechanicky náročná a poměrně citlivá zařízení, která se dají snadno poškodit, hlavně úderem za chodu, kde by došlo k havárii hlav. Za normálních okolností se hlavy vznášejí těsně nad povrchem disku, což zaručuje, že se mechanicky neopotřebovává, ale kolize hlav s povrchem disku může poškodit hlavy, disk a nebo obojí. U počítače, který během práce stojí na místě, je riziko poškození poměrně nízké, ale právě mechanické havárie byly běžnou příčinou masivních ztrát dat u klasických počítačů konce 20. století.
Pro běžné přenášení dat vznikly floppy disky neboli diskety. Ty mají měkký povrch, na který je nanesená magnetická vrstva – a hlava je při čtení a zápisu přímo v kontaktu s ní. Tento typ médií je podstatně odolnější při přenášení, protože přenášíte pouze záznamovou vrstvu, která je navíc flexibilní, takže když se jí udělá pořádné pouzdro, které měly například 3“ a 3,5“ diskety, přežije běžnou manipulaci. Problém je naopak s omezenou životností, protože kontakt hlavy s médiem znamená stěr, mechanické opotřebení při běžném provozu. U disket se musí počítat s limitovanou životností – a u mechanik zase s tím, že se musí časem čistit, protože se hlavy stěrem zanášejí.
Zatímco magnetické pásky a harddisky zvládají evoluci k vyšším a vyšším kapacitám, diskety a výměnné disky dnes považujeme za zastaralé ve všech jejich podobách – i v těch vysokokapacitních, jako byly disky Bernoulli, JAZ a ZIP. I když jejich archivační životnost může být za vhodných podmínek desítky let, je dnes komplikované sehnat pro ně čtecí mechaniky. Pro nejběžnější typy disket stále najdeme USB mechaniky a staré harddisky lze stále připojit pomocí IDE to USB převodníků. Pokud na nich stále uchováváte cenná data, rozhodně je doporučujeme převést na modernější úložiště, i když si originální záznamy můžete samozřejmě stále nechat. Při vhodném uložení (sucho, pokojové teploty, temperované prostředí, absence magnetických polí) mohou přečkat možná i více než 50 let.
Uchování digitálních dat není vůbec jednoduchá disciplína. Nicméně při správném způsobu uchování se lze k datům dostat i za několik desítek let.
Michal Rybka
Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.
