Otevřený kód versus patentová ochrana | Technologická evoluce

Software versus hardware – OBSAH

1. Obrana malých před velkými
2. BIOSové války – když někdo vytvoří to stejné, a přitom jiné
3. Rozdělení softwaru na otevřený a uzavřený

Obrana malých před velkými

Velký spor, který se táhne až do konce 19. století, se týká konceptu patentové ochrany vynálezů, autorských práv a toho, jak přísně se mají chránit. Původně vznikla autorskoprávní ochrana jako nástroj pro ochranu malých vynálezců před velkými firmami, které mívaly ve zvyku bez jakýchkoliv skrupulí vynález ukrást a začít na něm vydělávat, aniž by autorovi cokoliv zaplatili.

Na konci 19. století se tento postoj začal měnit, protože se objevovaly hlasy tvrdící, že právě tohle brzdí inovaci a bere to vynálezcům motivaci tvořit nové vynálezy. Patenty a autorskoprávní ochrana jsou dvě různé věci s odlišnými významy: O patent vynálezce žádá, a pokud mu je udělen, má po omezenou dobu výhradní právo se svým vynálezem nakládat – například může věc vyrábět sám nebo práva na její výrobu udělit někomu jinému za úplatu.

Autorskoprávní ochrana vzniká automaticky vznikem autorského díla – a je míněná hlavně pro umělce, kteří tvoří obrazy, hudbu nebo knihy. Je silnější proto, že se nepředpokládá, že by autorská díla byla ekonomicky zvláště významná – jen poměrně málo umělců opravdu zásadně zbohatlo na svých dílech. Přesto bylo v 19. století běžné, že řada vydavatelství prostě tiskla cizí knihy bez jakékoliv kompenzace – a to měla autorskoprávní ochrana napravit.

BIOSové války – když někdo vytvoří to stejné, a přitom jiné

V okamžiku, kdy začaly vznikat programy, dělo se to většinou v akademickém prostředí, kde bylo obvyklé software sdílet. V 50. a 60. letech se programy běžně sdílely, a pokud byly chráněny, pak obvykle ve formě výpisu jako dílo literární – jako by to byla běžná knížka. Software jako takový nebyl sám o sobě chráněn – a to až do roku 1974, kdy US Commission on New Technological Uses of Copyrighted Works (CONTU) rozhodla, že počítačové programy jsou subjektem autorskoprávní ochrany v takovém rozsahu, který odpovídá míře originality autorského díla. V té době už totiž bylo jasné, že ne všechny programy jsou stejné, že řada z nich je jen variací na už existující programy, a pokud budou chráněny všechny, právní systém se zahltí neutuchajícími spory.

S tím, jak začal narůstat význam komerčního software, se ukázalo, že takové limitování je prostě nutností. Poměrně rychle se ustálila zásada, že chránit lze jen konkrétní implementaci kódu – a za porušení autorských práv se bude považovat buď prostá kopie kódu, nebo jeho prostý přepis, kdy programátor jen lehce původní kód změní, ale zachová v něm všechny složité pasáže, což jsou ony části s „velkou mírou originality autorského díla“.

Právě toto pravidlo se stalo základním prvkem tak zvaných biosových válek (BIOS wars). Když IBM vyvinula svůj standard IBM PC, nekontrolovala operační systém MS DOS, ten patřil Microsoftu. IBM kontrolovala pouze základní program BIOS (Basic Input Output System), který prováděl základní funkce, jako je obsluha klávesnice, disků a zavedení operačního systému. Tento program byl to jediné, co bránilo dalším výrobcům vytvořit si svůj vlastní kompatibilní klon IBM PC, protože Microsoft byl ochoten prodávat svůj operační systém každému.

První výrobci prostě oklonovali obsah paměti ROM, čímž porušili patenty IBM, a ta je rychle donutila s výrobou klonů skončit. Firma Compaq se na to rozhodla jít jinak – vytvořit zcela nový BIOS čistě na základě manuálů firmy IBM. To byl ale problém, protože aby byl program považovaný za zcela originální, nesměl se budovat ani na základě specifikací průvodního tvůrce, ale musel vzniknout čistě na základě pozorování chování programu. Proto Compaq vytvořil „čistou místnost“ (clean room) a v ní nechal napsat BIOS programátory, kteří nikdy neviděli ani původní kód ani původní manuály. Výsledkem byla „téměř plně kompatibilní“ verze BIOSu, který byl originální, a proto IBM nemohla zastavit prodej klonů firmy Compaq.

IBM se pokusila získat zpět kontrolu zavedením nové a zpětně nekompatibilní architektury MCA (Multi Channel Architecture), ale její konkurenti se mezitím dohodli mezi sebou a společně prosadili standard EISA, který byl levnější, lepší, a navíc zpětně kompatibilní. Snaha o znovuzískání kontroly nad vlastní platformou se IBM vymstila a ve finále se stala jedním z důvodů jejich ústupu z výroby IBM PC kompatibilních strojů, které sami vytvořili.

Rozdělení softwaru na otevřený a uzavřený

Ochrana softwaru a jeho tajemství časem dosáhla naprosto absurdních rozměrů. V 90. letech se zjistilo, že Microsoft vytvořil ve svých Windows mimo veřejného API (aplikačního rozhraní) také neveřejné, které používaly pouze aplikace od Microsoftu – a tím efektivně poškozovaly konkurenci. Programy se distribuovaly pouze ve spustitelné podobě, bez zdrojových kódů a často i bez popisů jejich funkce.

Proti tomu se začala stavět řada programátorů, mezi nimi i aktivista Richard Stallman. Ten se domníval, že je eticky nesprávné, že nemůže studovat cizí kódy a nemá je možnost opravit nebo upravit, takže už v roce 1983 založil GNU Project, jehož cílem bylo vytvořit operační systém podobný Unixu čistě ze svobodného kódu. V roce 1985 založil neziskovou organizaci Free Software Foundation, která měla zastřešovat podobné aktivity, založil pojem „copyleft“, který zaručuje právo používat, upravovat a distribuovat svobodný software.

V roce 1989 vzniká GNU General Public License, která dává více práv do rukou těch, kteří chtějí s kódem pracovat, než původním autorům. Na základě této licence v roce 1991 Linus Torvalds vydává linuxový kernel, který se později stane základem velkého množství volných projektů, včetně základů operačního systému Android. Google nekontroluje celý Android, pouze svoje služby, které pro něj vyvinul a které nejsou, na rozdíl od jádra operačního systému, svobodné. Proto také Huawei stále vyrábí svoje telefony se systémem Android, ale bez služeb Google, které ovládá Google.

V současnosti proti sobě stále stojí tyto dva principy, totiž striktní ochrana kódu a zároveň Open Source, který dovoluje nejen distribuci software zdarma, ale také možnost upravovat si a modifikovat si vlastní kód podle svých potřeb. Proto vedle sebe koexistují aplikace Apple a Microsoftu, které si svůj kód chrání – a také software zdarma, jako je například kancelářský balík Libre Office nebo přehrávač filmů VLC.

Od konce 19. století se střetává snaha chránit zájmy tvůrců s podporou inovací. Na jedné straně stojí striktní autorská a patentová ochrana, která poskytuje výhradní práva tvůrcům, ale může brzdit další rozvoj. Na druhé straně se postupně etablovala filosofie open source a svobodného softwaru, která prosazuje volný přístup ke kódu, sdílení a spolupráci na vývoji. Konflikt mezi těmito přístupy přetrvává a formuje současný technologický svět, kde vedle uzavřených systémů stále existuje prostor pro volné a otevřené projekty.

Michal Rybka

Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.