Uživatelé vs. programátoři: Pro koho jsou počítače určené?

Uživatelé versus programátoři: Pro koho jsou počítače určené? – OBSAH

1. Zruční lidé si hrají s komponenty, ti nešikovní kódují
2. Kdo neumí programovat, nemá na počítač sahat
3. Zvítězilo user friendly prostředí

Zruční lidé si hrají s komponenty, ti nešikovní kódují

Na počátku expanze osobních počítačů bylo dělení „lidí kolem počítačů“ jednoduché: Byli tam lidé kolem hardware, ti počítače navrhovali, stavěli a opravovali – a potom tam byli lidé kolem softwaru, kteří se dělili na programátory, pravé počítačové mágy, kteří svým kódem počítače oživovali – a také operátoři, což byla nejnižší kasta počítačových odborníků, kteří počítače krmili daty, vyměňovali pásky a obecně dohlíželi na to, aby počítače běžely správně.

Ve dřevních dobách, kdy nebylo vůbec běžné, aby měli jedinci doma osobní počítače, se mládež často vychovávala prací s elektronikou v zájmových kroužcích – a panovala tam představa, že ti chytřejší a šikovnější budou pracovat s hardwarem, protože ten je přece drahý a můžete díly zničit, a případně i pájkou vyvolat požár, takže ti méně zruční byli přesunuti k tvorbě softwaru, protože „tam se toho přece tolik pokazit nedá“. Je zajímavé, že na Západě bylo dělení jiné – a to na lidi, kteří fungovali jako vývojáři, a potom na lidi, kteří nebyli ve vývoji tak šikovní, ale uměli obchodovat, a tak produkty těch prvních marketovali a prodávali.

Toto dělení, tak typické pro výpočetní střediska, ale s příchodem osobních počítačů padlo – a objevilo se jiné, totiž dělení na uživatele, kteří se pokoušeli s počítači pracovat – a pak IT specialisty, kteří jim počítače montovali, instalovali a vyvíjeli pro ně programy. IT specialista už typicky počítače nenavrhoval, pouze je skládal ze standardních komponent – a snažil se přijít na to, proč zrovna tahle kombinace nefunguje.

Kdo neumí programovat, nemá na počítač sahat

Původní představa o nové dělbě sil, která se zhmotnila i ve školních osnovách, byla založena na představě, že každý uživatel bude řešit svoje problémy tak, že si je naprogramuje. Původní počítače byly velice jednoduché, obvykle ve své paměti ROM měly pouze nějaký programovací jazyk – a po jistou dobu se tedy zdálo, že na to, abyste počítač mohli efektivně ovládat, ho musíte umět programovat.

Problém je v tom, že programování není pro každého. Jde o speciální příklad algoritmizace – a algoritmy jsou vlastně jenom návod, jak řešit nějaký problém, takže by každý trochu vzdělanější člověk měl být schopen svůj problém rozebrat do kroků, a tím ho algoritmizovat. V praxi je ale problém v tom, že při psaní programu se musí myslet na všechny detaily, což mnoho lidí prostě nedělá – a proto se s programováním dost trápili.

Kvalitní program musí být nejen bezchybný a efektivní (musí řešit problém co nejrychleji), ale také musí být robustní, tedy musí snést chybné vstupy a úmyslně špatná zadání – a také musí být algoritmicky stabilní, tedy musí zohledňovat vlastnosti algoritmů a vstupů tak, aby během výpočtů nedocházelo k neobvyklé kumulaci chybovosti. To v praxi znamená, že dobrý programátor se vyhýbá jak některým funkcím, tak i některým algoritmům, protože kvůli zaokrouhlování a podobným věcem mohou dávat v určitých případech zcela špatné výsledky, i když je algoritmus sám o sobě v pořádku.

Zvítězilo user friendly prostředí

Protože je programování složité, brzy se objevily alternativní způsoby, jak popisovat problémy – například formou tabulek v tabulkových procesorech, které dovolují problém popsat intuitivněji a vizuálněji než běžný program, navíc v nich není třeba řešit vstupy, zobrazování a podobně, protože to zajistí program sám. Začala vznikat řada vizuálních nástrojů, které dovolovaly nakreslit postup řešení – a hlavně vznikaly aplikace, které řeší typické problémy samy.

Mnoho dnešních programů dovoluje tak zvané dávkové zpracování, kdy popíšete, co se má udělat například s fotografií – a pak necháte program, ať stejně zpracuje všechny fotografie v adresáři. Operační systémy mají možnosti automatizace formou dávek (batche) nebo maker, kde je možné popsat, jaké operace chcete dělat se soubory – a to nezřídka i pomocí tak zvaných řádkových parametrů, kdy se zavolá určitý program s tím, že mu dávka předá informaci o tom, co chcete dělat a na jakých souborech to chcete dělat.

Většina problémů, která se dříve řešila těžkopádně, má dnes možnosti interaktivního řešení, kdy uživatel jenom ukazuje to, co chce udělat – a pokud není s výsledkem spokojen, může se kdykoliv vrátit. Hluboko pod kapotou jsou ale skryté i mocné nástroje, které stále dovolují práci automatizovat a téměř programovat. Původní představa, že programovat bude každý uživatel počítačů, prakticky zmizela – a s nástupem umělé inteligence se ukazuje, že i programování samotné půjde ve velké míře automatizovat.

Dnes jsme ve stavu, kdy je ovládání počítačů tak jednoduché, jak dříve nikdy nebylo – prakticky vše, co je nějakým způsobem komplikované, doprovázejí průvodci, kteří vysvětlují, o co jde a jaké mají uživatelé možnosti. S postupující umělou inteligencí se doprovázení uživatelů změní téměř v dialog, kdy umělá inteligence bude schopna pochopit i složitější požadavky uživatelů, se kterými se dnes stále musejí obracet na technickou podporu.

Původní očekávání, že každý uživatel bude schopen počítač programovat, se nenaplnila. Namísto toho se technologie přizpůsobily uživatelům – software je dnes intuitivnější a často doprovázen průvodci, kteří uživatele krok za krokem vedou. Díky automatizaci, vizuálním nástrojům a pokrokům v umělé inteligenci se uživatelé stále více vzdálili od nutnosti chápat složité algoritmy. V budoucnosti se očekává, že s rozvojem umělé inteligence bude technologická interakce ještě jednodušší a přirozenější.

Michal Rybka

Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.