Segment stolních her se již poněkolikáté nadechuje k velké ofenzivě do našich domovů a na rozdíl od let minulých má nyní v rukávu několik trumfů, díky nimž si deskovky do svých příbytků sami pozvete. Přesvědčit by vás totiž měly exkluzivní licence popkulturních a počítačových předloh, jež vám umožní prožít slavná dobrodružství podle vlastního mustru. Dnes se zaměříme na projekty spojené s osudem digitálních světů a přidáme i několik tipů.
• Téma: 14. 8. 2019 • Autor: Jakub Němec
Určitě jste již zaznamenali, že naše články se mimo zpravodajství a recenzování počítačových her věnují také příbuzným disciplínám, které naši milovanou zábavu přímo či vzdáleně ovlivňují. Dnes nebudeme rozebírat vzestup streamovacích služeb nebo technologické vymoženosti nastupující generace konzolí, jež přímo zasahují do budoucnosti her, ale spíše se zaměříme na dopad oblíbených titulů za hranice digitální bariéry. Možná jste sami četli o velkých vývojářích, kteří začínali s tvorbou fantastických světů pomocí papíru a tužky v rámci vymýšlení příběhů Dungeon & Dragons, resp. české odnože Dračí doupě. A právě tito lidé nyní zpětně ovlivňují trh s deskovými hrami.
Ty mají potenciál oslovit fanoušky počítačových předloh hned z několika důvodů. Předně se zaměřme na sběratelský potenciál, protože sami jistě dobře víte, kolik peněz jsou schopni fanatičtí uctívači napumpovat do zvláštních a počtem omezených edic svých oblíbených titulů. Touha vlastnit něco skutečného ze světa, v němž trávíme tolik času virtuálně, stále ještě udržuje trh s fyzickými kopiemi her a zároveň otevírá dveře pro různorodý merch. Netvrdil bych, že stolní hry spadají přímo do části artefaktů či „suvenýrů“, chcete-li, ale pro mnohé hráče k nim mají velmi blízko především díky obsahu deskovek, v nichž po odklopení víka čekají na své majitele detailně provedené figurky stěhující se okamžitě na poličku.
Skvělým příkladem budiž stolní Dark Souls nabízející opravdu detailně provedené komponenty, kvůli nimž ovšem dychtivý fanoušek odlehčí svou peněženku o několik tisícovek. Dle mého názoru se v tomto případě jedná více o sběratelství, jež nemá s touhou postavičky reálně použít při hře nic společného. Z pohledu aktivního deskovkáře mi je v rámci figurkovek mnohem bližší Doom, který umožní čtveřici mariňáků nakopat zadek démonům vedeným jedním protihráčem. Frenetická střílečka se tak převádí do taktické krokovací akce, kde ovšem o napětí není nouze a v níž se díky různým variantám postav nabízí různé přístupy při likvidaci nepřítele.
Právě FPS od id Software se mi osobně dost líbí, protože nabízí jinou hratelnost v rámci známého světa a pouze prázdně neždímá slavnou licenci. Podobně zřejmě smýšlejí také tvůrci a distributoři deskovek, jak jsem se mohl přesvědčit v inspirativní diskuzi v rámci akce Albi Game Day konané 4. května v pražské městské knihovně. Osobnosti české desko-herní scény Petr Čáslava, Martin Hrabálek (V pasti), David Rozsíval, Jan Vaněček (Shuffle Heroes), Patr Mikša a Roman Hladík (Karak) se spolu s přizvaným hostem ze studia Awaken Realms Marcinem Swierkotem rozpovídali o svých zkušenostech s tituly využívajícími slavných počítačových předloh.
Mezi hlavními přednostmi licence se v diskuzi objevila možnost rozvíjet nevyprávěné příběhy ze známých světů. Moje zkušenost může vyřčená slova jen a jen potvrdit. Jako příklad uvedu Zaklínače, který díky českému překladu může přinést nová dobrodružství pro fanoušky práce CD Projekt RED i knižní předlohy. Asymetricky navržené postavy (Geralt, Triss, Marigold, Yarpen) nabízí odlišnou hratelnost, úkolů je dostatečný počet a než vám titul zevšední, strávíte u něj hodiny dobré zábavy. Druhým neméně zdařilým počinem je Fallout, jemuž v současnosti vychází rozšíření Nová Kalifornie. Pro fanoušky předlohy jde v podstatě o povinnost, reáliemi ze hry se tady nešetří a čtveřice rozsáhle větvených kampaní se dá pokořit v jednom až čtyřech hráčích.
Ve výčtu výhod stolních her obecně nesmíme zapomenout na komunikaci se spoluhráči naživo a ne pouze přes internetové telefonování či chatování. Interakce s ostatními nabízí nový rozměr do posledního kouta prozkoumaných světů počítačových předloh. I tituly silně zaměřené na singleplayer tak nakonec mohou nabídnout možnost, jak si užít společné chvíle v oblíbeném univerzu se svými přáteli. Například, na konci roku 2019 se na český trh přiřítí lokalizovaná karetní hra PS4 exkluzivity God of War, v níž se mimo samotného Krata vžijete také do vedlejších postav příběhu. Od plně licencovaného projektu si samozřejmě slibuju zachované reálie a grafiku, jež mě uhranula v jedné z loňských her roku (ne-li nejlepší).
V podobných mantinelech se nese další deskovka z rodiny SONY – Bloodborne. Opět se zaměřuje na hru pro větší skupinu lovců, kteří si navzájem pomáhají při likvidaci monster, ale zároveň si podrážejí nohy, protože z prokletého Yharnamu se může dostat jen jeden. Karetka podle díla studia FromSoftware si zachovává mírně vyšší obtížnost, ale vstřícná pravidla nabízí okamžité naskočení do rozjetého vlaku v partiích proti zkušenějším hráčům. Chválit musím také zvolenou grafiku naplno využívající nápadů japonských vývojářů a jsem velmi rád, že se lokálnímu distributorovi ADC Blackfire podařilo Bloodborne přeložit do češtiny.
Na absolutní sehranost kolektivu spoléhá další z projektů podle počítačové předlohy – dodnes nedoceněný XCOM. Ten bohužel řadu nadšenců původní izometrické strategie odpuzuje relativně složitějšími pravidly, ale za odměnu nabízí velmi intenzívní zážitek s bandou kamarádů. Invazi šmejdů z vesmíru se totiž snažíte se svými třemi spolubojovníky zastavit pod časovým presem, který z vás vyždímá to nejlepší. O hlídání ubíhajících vteřin se stará aplikace, jíž musíte mít nainstalovanou na svém chytrém zařízení (mobil, tablet). Na zařazení moderních technologií do světa stolních her se někteří konzervativní deskovkáři dívají skrz prsty, ale XCOM, lovecraftovské Panství hrůzy nebo skvělé Putování po Středozemi ukazují, že appka má na stole své místo.
Výše uvedené tituly dokazují, že inovativnost mechanismů stolních her ještě zdaleka nedosáhla svého vrcholu a nevšední nápady jsou mnohem lépe přijímané než v oblasti počítačových titulů, u nichž velcí hráči málokdy riskují s originálními prvky a raději opakují ověřené mustry znamenající stabilní prodeje. V deskoherním světě se ovšem točí také nemalé peníze a i přes vstřícnější postoj k experimentům se vydavatelé nepouští do každého odvážného podniku, takže designéři musí častou nedůvěru řešit sháněním financí jinde. A zde se svět počítačových a stolních her potkává na společném pískovišti jménem crowdfoundingová kampaň.
Jestli bedlivě sleduje vývoj sponzoringu od obyčejných lidí na Kickstarteru a podobných platformách, sami jste možná zjistili, že digitální svět se zde pomalu stahuje a hlavní místo přebírají právě deskovky. Nabízí se otázka, proč se přispěvatelé raději přiklánějí k investování do složitého vývoje stolních her. Odpověď je relativně jednoduchá – rozpracovanou deskovku jen tak neukážete, takže musíte mít hotový hratelný prototyp, který backerům předvedete. A když fanoušek vidí, jak fungují základní mechaniky, podpoří daný titul mnohem ochotněji, protože ví, že jeho peníze směřují na výrobu fyzických komponentů již dotaženého produktu.
Výhodu zafinancování projektu přes crowdfounding si uvědomují už i velké vydavatelské domy jako CMON, jež si tak ověřují zájem publika o jednotlivé tituly (za svůj příspěvek dostávají podporovatelé často jinak nesehnatelné artefakty). Díky tomu se pouští i do relativně drahých akvizic, jako byly v poslední době třeba deskovka dle hororového fenoménu Resident Evil 2, taktický klenot Crusader Kings nebo fantasy odnož Zombicide. Vydavatelé počítačových předloh s deskovkáři velmi rádi spolupracují, protože se často jedná o bezplatnou reklamní kampaň, což se pravděpodobně stane také u chystaného pen & paper dobrodružství ze světa Cyberpunk 2077, které se chystá na letošní prázdniny.
Na závěr si dovolím nevynechat svůj osobní pohled. Velmi rád se nořím do světů vytvářených deskovými hrami, protože v nich mohu rozvíjet vlastní fantazii, taktizovat, tvořit detailnější příběhy a tím vnímám veškeré dění mnohem silněji. Při hraní Sid Meier’s Civilization mě při pádu některého z měst samozřejmě chytne vztek a hned plánuju odvetu proti umělé inteligenci nebo někomu po síti, ale děje se tak v rámci mantinelů digitálního zážitku. Ovšem ve chvíli, kdy se tak stane před mýma očima a někdo mi na plánku Civilization: Nový úsvit (což je deskoherní podoba slavné předlohy s velmi vstřícnými mechanikami pro strategické začátečníky) vezme MŮJ žetonek a odstraní jej z mapy, krve by se ve mně nedořezal.
Navíc je zábava pozorovat ostatní, jak špekulují nad vlastními tahy, manipulují s jednotlivými komponenty a těkají očima po desce stolu, takže můžete snadněji odhalit jejich budoucí plány (když přidáte blufování, máte z toho updatovaný poker). Přesto se můj nejsilnější zážitek za poslední dobu netýkal deskoherní bitvy se spoluhráči, ale komorně depresivního přežívání v licencované verzi This War of Mine (s rozšířením Město sutin), které na náš trh přinesla společnost Albi. Původní titul 11bit Studios nadělal vrásek na čele a děr do psychické rovnováhy desetitisícům hráčů po celém světě, ale u deskové podoby se ponoříte do jugoslávského konfliktu až po uši.
Když pracujete s postavičkami, skládáte jednotlivé komponenty, staráte se o přeživší a napjatě listujete Knihou příběhů fungující jako klasický gamebook, zapomenete na okolní svět a ani nedutáte. Provázání jednotlivých mechanik skvěle ukazuje, že původní hratelnost můžete chytrými nápady obohatit o fungující prvky, což je jednou z hlavních devíz stolních her všeobecně (i podle diskutérů na Albi Game Day). Pokud jste se ještě nenechali zlákat světem „velkých“ deskovek, určitě to zkuste, protože stolní hry nejsou jen Aktivity, Krycí jména, Člověče, nezlob se, Z pohádky do pohádky a Kloboučku, hop! (povedené tituly nesporných kvalit pro casual hráče), ale také rozsáhlé světy často využívající počítačových předloh.
• Zdroje: Vlastní