Máte pocit, že už snad všichni fotografové vyfotili Prahu ze všech možných úhlů? My ho nemáme, naopak podle nás je zde ještě co objevovat. Abychom se dozvěděli více, vyzpovídali jsme fotografa Michala Vitáska, který patří mezi naše nejlepší fotografy se zaměřením na focení Prahy. Objevte spolu s námi v následujícím rozhovoru tipy a triky pro focení originálních fotografií nejen Prahy, ale i dalších měst.
Ahoj! To je přeci jasné, protože Praha je nejkrásnější město! Všichni k nám jezdí, aby viděli těch sto věží, Karlův most, Pražský hrad… Ale abych mluvil vážně a pravdu, tak Prahu fotografuji, protože v Praze žiju. Předpokládám, že kdybych žil v New Yorku, fotografoval bych New York. Aby to nevyznělo jen jako z nouze ctnost, tak fotografování Prahy mě skutečně baví, mám to v Praze rád a po 15 letech poměrně intenzivního snažení zachytit pražskou krásu můžu s určitou mírou přesvědčení říct, že mě to ještě pár desítek let bavit bude.
„Okoukaná“ Praha do jisté míry je, a když vidíš znovu ten stejný záběr na Karlově mostě, tak to nikoho skutečně již nemůže bavit, ale pak přijde někdo s novou neobvyklou neokoukanou kompozicí a ještě za extrémně příznivých podmínek (světlo, mraky, mlha…) a najednou si znovu říkáš, ono to přeci jen ještě jde. Občas se mi taková fotografie povede a tak si myslím, že takových nových záběrů musí být v Praze ještě na tisíce. Dost na pár fotografických životů.
Co se inspirace týká, tak to snad nikdy v historii nebylo jednodušší. Inspirace je tolik, že se nakonec tou přemírou nestihneš vůbec inspirovat. Kdybych měl začít od klasiky, tak mám spousty knih starých pražských fotografů. Když mám večer náladu, tak si nějakou vezmu, prohlídnu, něco mě zaujme a řeknu si, že se na to místo vydám. Ta místa samozřejmě dneska již vypadají zcela jinak, takže buď vznikne fotografie úplně jiná, nebo často žádná. A pak zde máme internet – Facebook, Instagram atd., tam lidí sdílí mraky balastu, ale občas se vyskytne nějaký „klenot“, byť třeba ve špatném světle. Pak již člověka čeká jen pár let zkoušení a ona se ta vysněná fotografie podaří.
Postupně jsem se naučil, jak počasí odhadnout co nejpřesněji. Ono fotografa nic nezklame více, než když se brzy ráno vykope ven z postele, dorazí na vyhlídku a světlo nikde. Můj odhad tedy v rozhodování hraje významnou roli, ale někdy je to potřeba zkrátka risknout. Člověk nikdy neodhadne všechno. Aktuálně mám navíc tři malé děti, takže do fáze rozhodování vstupují jejich nemoci, školka atd. Často mi nějaké skvělé podmínky utečou, ale už k tomu přistupuji stoicky, nemá vůbec cenu se nad tím rozčilovat.
Baví mě obecně městská krajina, anglicky na to je slovo, které tu kategorii perfektně vystihuje „cityscape“. Takže jsem rád dlouhodobě fotografoval např. italské Benátky, dvakrát jsem čistě fotograficky navštívil New York a postupně se chystám do dalších velkých měst. Vůbec ve městech nevyhledávám lidi, to jde zcela mimo mě, maximálně jako doplněk, měřítko, to ještě člověka v záběru snesu, jinak mi lidi spíše překážejí. Hledám tvary, atmosféru, Genia Loci.
Když už mám města po krk, rád vyrážím do přírody na klasickou krajinu. Dříve jako dítě jsem to vůbec nevnímal, ale nyní si Česka a naší krajiny vážím čím dál více. Myslím, že u nás máme mnoho skvělých míst, které jsou stále krutě podceňované. Pak jsou zde samozřejmě ty kraje již objevené a ceněné, např. České Švýcarsko. Tam to mám hrozně rád, a kdybych si měl vybrat typ krajiny, kde bych chtěl prožít život, byly by to přesně tyto sevřené rokle, skály, hluboko zařezané řeky, mlžné lesy.
Mimo naší vlast směřují mé fotografické cesty spíše do studenějších oblastí a za všechny bych vybral Skotsko, to by byla další oblast, kde bych si ten svůj život skutečně užil. Škoda, že máme jen jeden pokus.
Nejlépe se cítím v ranní Praze, kde ještě turisté spí, nad Vltavou se začíná vařit mlha a do toho vychází sluníčko. To jsou ty okamžiky, kdy bych se rozplynul blahem. Když už jsem zmínil mlhu, tak musím dodat, že tu mám ze všech možných fotografických podmínek nejraději a vyhledávám jí. Bohužel v Praze tak často není a každý fotografovaný mlžný den je pro mě svátek.
To je pravda. Na fotografických kurzech, které pořádám, se často setkávám s názorem, že být kvalitním fotografem znamená, že to, co vyleze z fotoaparátu, je hotová a perfektní fotografie. Není tomu tak. Fotograf ví, co s fotografií bude dělat v rámci postprocesu a k tomu pořídí odpovídající data. Aby mě někdo nechytal za slovo, mám nyní na mysli výhradně mou oblast zájmu, tedy architekturu a krajinu. Pak již nastupuje prvotní úprava RAWu, prolínání více expozic, retuše, barevné korekce, popř. převod do černobílé atd. Není toho zrovna málo a není na to univerzální recept. Proto je to tak obtížné a různorodé. Při tomto kroku můžete vše vylepšit, ale také totálně pokazit. Asi jako 99 % kolegů fotografů používám kombinaci Adobe Lightroom a Photoshop.
Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že budu tisknout sám, ale rychle mě to přešlo. Ono to je dobré, když si člověk chce doma udělat fotky z dovolené, ale když chci zákazníkovi nabídnout to nejlepší, tak bych se musel tisku věnovat naplno a přiznám se, že tento čas raději strávím tím, že někde fotografuji a tisk samotný svěřím odborníkovi, který nedělá nic jiného, než že perfektně tiskne.
Jsem ten častý případ, kdy na počátku koupíš jednu značku a potom jí chtě nechtě musíš používat dál, protože změna by byla nesmyslně drahá. Začal jsem se zrcadlovkou Canon a tuto značku používám stále. Postupně jsem se dopracoval k tomu pomyslnému vrcholu, který Canon nabízí a to je současný Canon 5DS R, ze kterého jsem již asi dva roky nadšený. Objektivů mám požehnaně. Nejčastěji asi využiji širokoúhlý Canon EF 16-35mm f/4.0 L IS USM nebo univerzální záklaďák Canon EF 24-70mm f/2.8 L II USM. Mám také speciální tiltshiftový objektiv, který hojně využívají právě fotografové architektury Canon TS E 24mm f/3.5 L II. Co se týká dlouhého skla, tam jsem nedávno zvýšil rozsah ze 70-200 na 70-300 mm a to konkrétně Canon EF 70-300mm f/4.0-5.6 L IS USM. Dále by následoval výčet mnoha filtrů, redukcí, spouští atd. V batohu toho nosím skutečně mnoho a tomu odpovídá i váha. Neméně důležitým je pro mě stativ, který používám takřka ve sto procentech případů. Zde to s nutností věrnosti ke značce není tak horké, ale i tak zůstávám od počátku svých fotografických pochůzek u italského Manfrotta a nedám dopustit na stativovou hlavu Manfrotto 405.
Hlavně to nevzdávat. Není to oblast fotografie, na které zbohatnete, takže jediná motivace, pro kterou to kdokoliv dělá, musí být nutně ta, že ho to baví. Aby měl začínající fotograf výsledky, musí se do toho opřít naplno. Na fotografie se zpětně kouká pěkně, ale kdo si uvědomí, kolik je za nimi prozívaných rán na vyhlídkách, kolikrát fotograf promrzl na kost v zimě, když čekal na jednom místě na správné světlo. Přeji všem mnoho skvělých a neokoukaných záběrů.
Rozhovor připravil Michal Kupsa.
Michal Kupsa
Michal Kupsa se narodil v roce 1970 v Brně. Fotografovat začal již ve svých 15 letech a novinářské činnosti propadl již o tři roky později. Na svém kontě má spolupráci s řadou prestižních českých i zahraničních médií, včetně České televize, Českého rozhlasu, National Geographic, Národní knihovny Kongresu USA, iDNES, nadace Člověk v tísni a většiny českých magazínů o fotografii a fotografování. Zaměřuje se především na cestopisné články, recenze fototechniky a vedení fotografických kurzů.