Sanctum (RECENZE) – Diablovka v podobě stolní hry

Obsah recenze Siegestorm

1. Pod hradem dřímá temnota
2. Sanctum – Pravidla
3. Nevyváženost průběhu zastiňuje pohodový postup partií
4. Recenze Sanctum: závěrečné hodnocení

Pod hradem dřímá temnota

• Recenze: 9. 2. 2020 • Autor: Jakub Němec

Na stole leží temně zelená krabice, z jejíhož víka se na hráče šklebí démon, který by v rodinném kruhu mohl posedět se samotným Diablem a celou jeho famílií, takže jsem měl od obsahu deskovky Sanctum velká očekávání. Ostatně první dojem ze čtení pravidel se hodně blížil k tomu, abych projekt Filipa Neduka označil jako „stolní Diablo bez licence“. Inu, sami musíte uznat, že prastarý svět, v němž pod hradem, nesoucím název celého titulu, zvědavý král otevřel hrobku démona Malghazara, který jej za odměnu posedl, není zrovna originální a půjčuje si ze světa, kde se prohání barbaři, kouzelnice a nekromanti podle not studia Blizzard víc než dost.

Pro mě to není žádný velký problém, protože princip „démonický lord posílá zplozence po celé zemi a banda hrdinů je musí pobít“ k diablovkám patří a funguje pořád dobře. Hlavním úkolem totiž je rozsekat co nejvíc příšer a nabrat kvalitní vybavení, abychom jich mohli naporcovat ještě větší hromadu. V tomto ohledu funguje deskovka Sanctum podobně a je zábava tvořit si vlastní postavu, otevírat její vlastnosti a dopřávat jí nekonečnou zásobu vybavení. Vypustit plně ozbrojeného hrdinu proti hordě nepřátel je pak pouhou formalitou a to je možná největší průšvih hry.

Protože po pěti aktech, v nichž s troškou opatrnosti neztratíte ani zlomek života, nastoupíte na hlavního bosse, jenž vás ve velmi nerovném souboji rozmetá na kusy, aniž by vás na to v průběhu partie cokoliv připravilo. Největší šok musí přijít pro nováčky v žánru, kteří dostanou strašnou dardu. Naštěstí moje skupina prvního hraní očekávala nějakou zradu, nikam se nehnala a pečlivě se připravovala, takže většina, i když s nějakými šrámy, přežila a poslala Malghazara na věčnost. Nevyrovnaná obtížnost, která není proložena těžšími výzvami (postavy se zkrátka nalevelují rychleji, než na to zareaguje hra nabušenějšími monstry) v průběhu partie, zkrátka dokáže spoustě dobrodruhů na konci nespravedlivě nafackovat, a to se nikomu nemůže líbit.

Druhý problém nastává po několikerém opakovaném hraní. Ve chvíli, kdy protočíte všechny čtyři postavy – obratná Lovkyně, všestranný Psanec, osvalený Válečník a magií opředená Tanečnice, a naučíte se s nimi procházet divočinou, tak Sanctum ztrácí kouzlo jakékoliv výzvy. Maximálně můžete provádět různé pokusy, jak si partii ozvláštnit vlastními pravidly a čekat na střet s hlavním záporákem, v němž budete více spoléhat na štěstí a přízeň kostek, než na svůj um. Je to škoda, protože mě Sanctum první hodinu partie stále baví, i když bych postupné navyšování obtížnosti uvítal, protože každá hra velmi slušně odsýpá díky jednoduše navrženým pravidlům, na něž se mrkneme podrobněji nyní.

Sanctum – Pravidla

Základní příprava každé partie Sanctum nějaký čas zabere, pokud jste si po ukončení předchozí hry neroztřídili komponenty. Rozdělení karet monster pomíchaných z posledního boje, příprava tabulky hrdiny, všech jeho vlastností a rozmístění žetonů zkrátka potrvá. Jakmile budete mít za sebou fázi přípravy, nic vám nemusí bránit, abyste se dobře bavili u likvidace příšer na cestě k městu s démonem v podzemí.

Hráči se střídají v tazích, během kterých si mohou vybrat jednu ze tří činností – pohyb, boj, odpočinek. Pohyb s figurkou po plánu neovlivňuje hod kostkou, zkrátka svou postavičku posunete na políčko před dosud prvním hráčem, aktivujete příslušné potvory, jež vyložíte na plán, a přiřazením na tabulku svého hrdiny si vyberete některou skvadru, která vám půjde po krku. Pronásledovat vás může klidně deset příšer, problém ovšem nastane ve chvíli, kdy se rozhodnete do nich pustit se svými zbraněmi, protože každý neporažený démon se vám bude snažit uštědřit ránu.

Pekelné zplozence zabíjíte pomocí postupně se zvětšujícího počtu kostek, jež přiřazujete na karty příšer (podobný princip jako aktivace bojovníků ve Valhalle). Své hody můžete ovlivnit pomocí speciálních vlastností postavy nebo předmětů aktivovaných pomocí výdrže a vůle tak, abyste byli co nejúspěšnější. Za každého zabitého démona dostanete zkušenosti v podobě aktivace kamenů v tabulce vlastností, čímž si otevíráte další dovednosti. Na papíře to možná působí složitě, ale tento princip každému volně přejde do krve docela rychle během prvních minut hraní.

Po několika střetech se ale vyplatí složit hlavu v táboře a odpočinout si, což v deskovce Sanctum znamená management postavy. Všechny poražené příšery se otočením karty promění v nasbírané předměty a vy můžete přiřazovat uvolněné kameny vlastností, abyste si mohli výbavu nasadit. Za zbytek nepotřebného haraburdí nakoupíte lektvary, obnovíte výdrž a vůli, zkontrolujete tabulku dosažených úspěchů (získaná požehnání se v konečném souboji budou hodit) a můžete zpátky do boje.

Takto se pohybujete po jednotlivých čtyřech mapových dílech, pokud hrajete v menším počtu hráčů, tak se jejich počet redukuje, než se sejdete před branami města. Poslední souboj s podřadnými příšerami sfouknete bez mrknutí oka a postavíte se samotnému Malghazarovi. Ten na vás střídavě chystá podlé útoky a přímé zásahy, kterým se musíte vyhýbat pomocí kostek. Životy najednou začnou mizet jako voda cedníkem a vy budete pouze redukovat škody. Šťastlivci se dostanou až na konec své řady výzev, porazí bosse a čekají, jak dopadnou ostatní. Po strastiplném boji o vítězi rozhodne počet zbylých životů, což bohužel nijak nereflektuje průběh celé partie, ale jen štěstí na jejím konci. Detailněji si pravidla můžete přečíst zde, ale pouze v angličtině.

Nevyváženost průběhu zastiňuje pohodový postup partií

V závěrečném zhodnocení musím porovnat dvě části, které působí jako absolutní protiklady. Představte si pohodový a nenáročný průběh prvních čtyř, popř. pěti aktů, při němž si budujete postavu, hrajete si s výbavou, ničíte jednu příšeru za druhou a najednou bác. Bez varování nebo postupného zvyšování obtížnosti vás zašlápne boss a hodně záleží na tom, jak se nalosují závěrečné karty, což není vůbec fér. Závěrečný souboj je vlastně krizový management postavy a dá se korigovat jen v prvních momentech, než dojdou všechna požehnání a lektvary. Potom už jen třeštíte oči na kostky a karty a čekáte, jak to dopadne.

Přitom celý koncept vypadá velmi lákavě, povedla se i grafická stránka, protože lokace hrají barvami a příšery působí příjemným fantasy dojmem. Rozložení herních komponent sice zaberete na stole velký prostor, ale vše je maximálně přehledné. Možná si postěžuju na to, že karty po hráčském plánu trošku lítají, což by se dalo vyřešit zářezy do kartonu, ale to už je jen detail v podařeném designu hry, jíž si ve verzi od společnosti Mindok zahrajete v češtině. Stolní hru Sanctum bych rád doporučil pro její podařeně převedený diablovský princip, ale hodně mě zklamala koncová fáze a stagnující obtížnost. Cena okolo tisícovky není v rámci obsahu krabice hodně, ale při častějším hraní může zevšednět, což je škoda.

• Zdroje: Vlastní

Recenze Sanctum: závěrečné hodnocení

Sanctum

Deskové hry

Sanctum patří ke stolním hrám, u nichž vám nebude vadit trávit čas, i když vás některé části trochu naštvou. Průběh partie je příjemně nenáročný, takže ji zvládnou i méně zkušení hráči, ale se závěrečným soubojem si hravě poradí jen zkušenější pařani, a to jim ještě musí přát štěstěna. Právě nevyváženost obtížnosti je velké mínus, které sráží zdařilý koncept této deskovky, což je škoda.

Klady

• Diablovská atmosféra
• Vývoj postavy a využití vybavení v soubojích
• Přehlednost
• Grafické zpracování

Zápory

• Nerostoucí křivka obtížnosti
• Závěrečný souboj je hodně o štěstí
• Karty na desce postavy mají tendenci se rozletět po stole
• Při častějším hraní zevšední

Jakub Němec

Hraní her, ať už počítačových či deskových, se stalo součástí mého života už s prvním úspěšným umístěním plastové čepičky v Kloboučku, hop! a s archaickým počítačem, na kterém téměř neustále běžela trojice Rayman, Pharaoh a FIFA 2000. Od té doby se rád nechávám překvapovat unikátními zážitky, silnými příběhy a originální hratelností, kterou dokáží vývojáři vykouzlit. Jsem v redakci Alza Magazínu a GEMu sice vedený jako sporťák a deskovkář, ale rád se ponořím do akčních adventur, RPG, závodů nebo plošinovek, ale vlastně nepohrdnu ničím zajímavým a netradičním.