Dolmen (RECENZE) – Rádoby soulsovka z vesmíru

Dolmen (RECENZE PC) – Obsah článku

• Hrátky s mnohovesmírem
• Když dva dělají totéž, není to totéž
• Problematická kamera i obtížné blokování
• Dolmen zaujme bossfighty a nabídkou zbraní
• Slabá kopie Dark Souls
• Recenze Dolmen: závěrečné hodnocení
• HW nároky pro Dolmen PC

Hrátky s mnohovesmírem

Teorie mnohovesmíru není jen skutečnou kosmologickou teorií, se kterou pracuje například i kvantová fyzika, ale také věrným námětem knih, filmů a pochopitelně i her. Alternativní vesmíry a jejich hrozby jsou tématem také akčního RPG Dolmen, v němž se v kůži odvážlivce vydáme na planetu Revion Prime kolonizovanou lidstvem s cílem těžit vzácné krystaly Dolmen. Ty jsou totiž možná vůbec nejmocnější silou ve vesmíru, protože dokáží otevírat portály do jiných dimenzí.

Asi vás nepřekvapí, že se vše rychle zvrhne. Na povrchu planety nenajdete jediného přeživšího, protože vetřelci přicházející z otevřených Dolmen portálů všechny pobili. Příběh na první pohled ne zrovna originální (a nutno dodat připomínající v mnoha ohledech provařený Doom) postupně ozvláštní rozkrývání historie planety. Původní obyvatelé, po nichž tu zůstaly monstrózní chrámy, totiž byli v době největšího rozkvětu záhadně vyhlazeni.

Pokud vás popis příběhu zaujal, s trochou nadsázky musím říct, že jsem v jeho přednesu odvedl více práce než samotní autoři. Nové informace získáváte pouze z terminálů, kde nechali textové vzkazy těžaři Dolmenu či další pracovníci. Laxní vyprávění příběhu dokreslují podivné momenty, kdy čas od času narazíte na přeživší původní vyhlazené mimozemské civilizace, kteří jen tak postávají v rohu místnosti, jako by se nic nedělo. Jako by celá jejich rasa před lety nevyhynula a oni jsou možná posledními zástupci svého druhu.

Když dva dělají totéž, není to totéž

Příběh nicméně není vyloženě důležitý a jeho pasivní vyprávění skrze vlastní objevování světa opět připomíná soulsborne žánr. Vlastně, ten připomíná celá hra. A nijak se za to nestydí. Sám nemám i s velmi výraznou inspirací až kopírováním v rámci umění problém, ovšem kopie by měla původní dílo svým napodobováním velebit a ctít. Místy bezúčelně vysoká obtížnost, a ne zrovna dobře okopírovaná hratelnost ale žádnou velkou poctou není.

V prvních minutách bude frustrace ze hry opravdu vysoká a je jedno, jak rozsáhlé zkušenosti se soulsborne tituly máte. Úplní nováčci budou třískat ovladačem do stolu po zjištění, že jediné seknutí řadového protivníka ubere třetinu života, zatímco harcovníci žánru budou otáčet oči v sloup z toho, jak nešikovně autoři svou předlohu kopírují.

Základní principy jsou přitom naprosto totožné: ukazatel života mizí rychleji než světlo v černé díře a vy přitom musíte neustále sledovat svou výdrž klesající s každým máchnutím zbraně nebo jiným rychlým pohybem. Tradičně pak volíte mezi přesně načasovaným blokem nebo úskokem, zatímco se strachujete o nasbírané body, které v případě vaší smrti zůstanou ležet vedle vaší mrtvoly a máte tak šanci je při druhém pokusu získat zpět.

Problematická kamera i obtížné blokování

Achillovou patou jsou právě souboje. Prodleva mezi naznačením útoku protivníka a jeho provedením by se často dala měřit na milisekundy. Démonský emzák jen cukne pacičkou a než stačíte mrknout, už máte třetinu ukazatele života pryč, takže blokování útoků moc nefunguje, alespoň tedy u mě. Daleko lépe tak poslouží klasické uskakování, kde je ovšem potřeba hlídat hladinu výdrže.

Problematické je i uzamykání kamery na nepřítele. Často vám hra označí protivníka stojícího úplně jinde a který ještě ani nezaregistroval, že jste v místnosti. Místo toho vás ale už stihne ten stojící přímo před vámi připravit o půlku zdraví. Ve stísněných prostorech navíc uzamčená kamera nabízí naprosto šílené úhly, nemluvě o tom, že při každém uzamčení protivníka kamera mírně klesne k zemi a zhorší váš výhled.

Po pár hodinách si na chování hry zvyknete a řadu nepřátel se přeci jen naučíte číst, ale nikdy ne dokonale. Jejich umělá inteligence je totiž činí značně nevyzpytatelnými, i když to často hraje i ve váš prospěch. Pokud je odvedete jen kousek dál od místa jejich původního výskytu, ztratí noty a přestanou útočit nebo se kompletně zastaví. Těm létajícím pak dokonce můžete zamotat hlavu tím, že budete běhat do kolečka.

Jako takový malý hack působí střelné zbraně, od slabých pistolek až po samopaly nebo na blízko ničivé brokovnice. Střelba je sice jen doplňkem, který rychle vysává energii, a tak nemůžete střílet příliš často, ale pokud se vám podaří udržet si nepřátele dál od těla, můžete se prostřílet skoro celou úrovní.

Dolmen zaujme bossfighty a nabídkou zbraní

Vše výše popsané bohužel znamená jedno – Dolmen zkrátka není příliš zábavnou hrou. Je fakt, že po vyčištěné úrovni, ba po každém padlém protivníkovi, se dostaví úleva, ale tu si nesmíte plést s radostí ze hry. Je to pouze radost z toho, že daný souboj nebudete muset absolvovat znovu. Lví podíl na tom má i mizerný pocit ze soubojů jako takových. Ačkoli repertoár sečných zbraní je vcelku široký, od dlouhých dvouručních mečů až po sekyrky, drápy nebo meče zahnuté jako srpy, sekání a střílení do nepřátel připomíná pouťovou střelbu ze vzduchovky na dřevěné špejle s nalepenými obrázky.

Dolmen jsem zkrátka opakovaně zapínal jen kvůli tomu, abych mohl s klidným srdcem napsat recenzi, jinak bych nejspíše skončil s hraním po jedné nebo dvou hodinách… a vlastně by to byla trochu škoda. Příběh, byť velmi laxně vyprávěný, vás začne zajímat a toporné nepřátele časem alespoň trošku prokouknete. 

Jednou z mála opravdu kvalitních věcí jsou boss fighty, které jsou narozdíl od celého zbytku hry opravdu nápadité a potěší i vcelku pestrá paleta nepřátel a hororová atmosféra nabízející při hraní se sluchátky slušivý mix Dead Space a gigerovského vetřelce.

Součástí hry je také kooperativní multiplayer postavený právě na drcení bossů s přáteli. Ten jsem si však pro nedostatek hráčů před vydáním hry nemohl vyzkoušet. Jako v řadě jiných her ale předpokládám, že kooperace zábavnost hry o něco zvýší, i když je zarážející, že pro vytvoření multiplayer hry potřebujete v singleplayer kampani nasbírat tři dolmen krystaly, které není úplně jednoduché sehnat.

Slabá kopie Dark Souls

Dolmen tedy má své světlé okamžiky, nenapadají mě však pádné důvody, proč byste měli hře dát šanci v záplavě jiných her. Pokud vás soulsborne žánr příliš nebere, Dolmen rozhodně není hrou pro vás. Naopak pokud jste fanoušci tvorby studia FromSoftware, budete možná o to více nad hrou ohrnovat nos, ti otrlejší možná vezmou Dolmenem zavděk jako nepovedenou kuriozitou.

Největší slabinou hry je skutečnost, že svůj vzor kopíruje velmi špatně, takže nepřichází s ničím originálním a zároveň to, co už znáte z jiných her, není nijak zdařile zpracováno. Nicméně pokud byste byli herními masochisty a lákalo vás virtuální sebemrskačství vysokou obtížností, jazýčky na vahách by mohla ve prospěch hry posunout cena, která je oproti velkým novým titulům poloviční.

• Zdroje: Vlastní

Dolmen (RECENZE)

Závěrečné hodnocení

Tato recenze byla napsána pro PC verzi. Kopii pro recenzi poskytl distributor Playman.

Hodnocení5/10 PRŮMĚR

Verdikt:

---

Dolmen se snaží být vesmírným Dark Souls, ale zůstává někde na půlce cesty. Nezáživný soubojový systém a podivná umělá inteligence v kombinaci s vysokou obtížností přináší spíše frustraci než zábavu.

Klady

• Hororová atmosféra, hudba a zvuky
• Nápadité bossfighty
• Solidní výběr zbraní

Zápory

• Nezáživné souboje
• Slabší podání příběhu
• Umělá inteligence nepřátel
• Špatně fungující uzamykání kamery

Filip Němec

My name is Filip Němec and I mostly write everything there is about game consoles. Couch playing is my thing. I'm not too picky when it comes to gaming genres, but I prefer action adventure and racing. I really enjoy the Uncharted series, and I look forward to the Half-Life 3 release.

Dolmen (DOJMY Z HRANÍ PC) – Obsah článku

1. V Dolmen jsme se vydali na monstry zamořenou stanici
2. Soubojový systém
3. Umírá se tu hodně
4. Dolmen ukazuje, že když vývojáři chtějí, dokáží dělat zajímavé hry
5. HW nároky pro Dolmen PC

V Dolmen jsme se vydali na monstry zamořenou stanici

Jedním z výrazných prvků série Dark Souls je bezesporu éra, do které je zasazena. Rytíři, mágové, draci a smrtící monstra gotického formátu jsou prostě něco, nač tahle značka láká hráče už hodně dlouho. Podobné téma se už snažili uchopit i jiní, ale moc jim to nešlo, DS je prostě pouze jedno. Tvůrci Dolmen se možná právě kvůli této skutečnosti rozhodli vydat trošku jiným směrem než většina autorů. Namísto na fantasy se zaměřili na sci-fi, jehož první část mě vyslala do značně podivného místa, na kterém je znát jistá inspirace Dead Space. Prostě taková rozsáhlá koridorová kobka plná příšer čekajících pouze na to, až se na hráče budou moci vyhrnout.

Sám jsem právě kvůli tomu nejednou zažil velmi nepříjemný pocit strachu vyvolaného tím, že na mě z té či oné strany vyskočil nepřítel. Tento pocit jsem měl hlavně ze začátku, což bylo možná způsobeno také skladbou startovních protivníků. Jednalo se totiž primárně o pavouky všeho druhu spouštějící se ze zdí a vyskakující ze svých schránek. Prostě monstra, která v nejednom hráči vyloženě evokují hrůzu, a není tím pádem těžké s nimi vylekat. Pavoučci však nepředstavovali jediné kreatury, jež jsem na své cestě musel porážet. Kromě nich jsem narazil na řadu dalších evolucí prošlých potvor ovládajících kupříkladu různé ohnivé schopnosti či umění meče.

Druhá lokace, do níž jsem se mohl při hraní Dolmen podívat, mi nabídla dosti odlišné spektrum protivníků než úvodní destinace. Jednalo se totiž o normálně osídlené důlní zařízení pod kontrolou agresivních mimozemských protivníků, kteří na tom byli v rámci výstroje i inteligence o mnoho lépe než jejich mnohonozí kamarádi z první nabízené úrovně. Každý souboj s nimi byl výzvou nutící mě neustále se zlepšovat, protože bez vlastního pokroku bych se moc daleko nedostal. Vlastně nevím, který z prezentovaných levelů se mi líbil více, oba jsou ve své podstatě kouzelné. Když takové budou i další mapy, rozhodně se na tvůrce nebudu zlobit.

Při hraní Dolmen jsem samozřejmě nenarazil pouze na obyčejná monstra. Střetnout jsem se měl též možnost se dvěma šampiony zla, kteří se v rámci svých schopností a odolností od svých obyčejných spolubojovníků značně liší. Prvním bossem, kterého jsem na své cestě musel porazit, byl přerostlý pavouk. Co si budeme povídat, pěkně otravná potvůrka, její eliminace nebyla však ve výsledku až tak náročná, jak jsem původně očekával. Druhý boss byl citelně náročnější – jednalo se o respekt evokujícího šermíře s dvojicí smrtících čepelí neustále rozčesávajících vzduch. Přestože úvodní soupeř nebyl až takové terno, dvojice ve mně jakožto celek vzbudila velmi pozitivní emoce a jistou formu očekávání od dalších bitek.

Soubojový systém

Před několika dny jsem ve svých dojmech z hraní chválil tvůrce Elex 2 za to, že se jim podařilo jistým způsobem posunout soubojový systém, přestože se jednalo především o posun v rámci animací. Dolmen je v tomto ohledu o něco výraznějším výtvorem. Jak by také ne: soubojový systém je v podstatě něčím, na čem tento kus stojí a padá, stejně jako v případě jiných souls-like her. A tady je zpracován tak, že se za něj jeho autoři rozhodně nemusí stydět. Souboje mají tempo, díky čemuž má hráč pocit, že se takřka v každé šarvátce jedná doslova o všechno. Popravdě jsem byl právě tímto prvkem velmi příjemně překvapen, protože po otestování předchozí verze Dolmen jsem moc nevěřil, že se vývojářům podaří nám dodat něco skutečně zábavného.

Kontaktní střety tu právě díky slušnému zpracování soubojového systému hrají první housle. Je na nich patrné, že pro tvůrce představovaly prioritu, takže si na nich dali opravdu záležet. Každý nástroj nabízí hráči sérii specifických útoků. Jejich samotná škála bezpochyby představuje jeden z pilířů celku, jelikož je jich vám k dispozici dáno překvapivě velké množství. Ve spektru smrtících nástrojů najdete rotomeče, sekery, bojové drápy a bezpočet palných hraček. Energetické pušky všeho druhu tu patří mezi velmi platné pomocníky. Nemají však tradiční formát munice, jaký bývá hráči nabízen v jiných podobně laděných titulech.

Namísto munice sají všechny palné zbraně energii z hráčových energetických článků. Energie se tu regeneruje pouze v případě, že ji užíváte na střelbu, či dočasné posílení. Jakmile ale sáhnete po léčivých schopnostech, začne se její objem rapidně zmenšovat. Jakmile ji vyčerpáte, máte nejen po regenerování vašich bolístek, ale především po střílení, protože vám zbývající objem vystačí pouze na varovné výstřely, nikoliv však na efektivní útok, se kterým byste byli schopni někoho zabít. Zatímco v předchozí verzi šlo čerpat šťávu z mrtvých těl, v současnosti najdete v mrtvolách především pestrou škálu organických výrobních surovin. Z těch lze vytvořit slušnou škálu předmětů, skrze něž je možné zdokonalit vaši odolnost i bojové dovednosti.

Produkce předmětů, primárně tedy bojové výstroje, je v Dolmen zpracována hodně komplexně. Škála možností, co lze z nalezených surovin vyrobit, je obrovská. Na své vesmírné lodi můžete z výrobní pece vytáhnout meče, sekery, pušky anebo rovnou třeba celé kusy nové zbroje sestavené z kusů těl vašich hmyzích nepřátel. Za sebe považuji právě tento prvek za jeden z tahounů tohoto hororového dílka. Možnost vyrábět si výstroj, a především mít dostatečné množství alternativ je totiž dle mého názoru hodně důležitá. Upřímně doufám, že finální verze toho nabídne ještě mnohem více než ta aktuální.

Umírá se tu hodně

Nahodit na sebe však hlavní hrdina, či hrdinka Dolmen nemůže vše, co si usmyslí. Vždy jste limitováni statistikami, které svému šampionovi nastavíte. Spektrum možností je rozsáhlé. V rámci vývoje se lze zaměřit na sílu, obratnost, odolnost, vědu a řadu dalších směrů, které následně definují to, jaké nástroje můžete využít. Vědecké zaměření je kupříkladu ideální pro hráče sázející na palné zbraně. Síla umožnuje vybavit se těžkými sekáči, a navyšováním odolnosti si otevíráte odolnější zbroje, čímž si do jisté míry zvýšíte šance na přežití, jelikož vaše tělo tu schytává jeden úder za druhým. Občas vás ale sebelepší výzbroj nezachrání a prostě umřete.

Smrt je nedílnou součástí všech her, které kráčí po stopách série Dark Souls. Umírá se tu hodně. Když máte smůlu, stačí otevřít špatné dveře a nepřátelé vás už na prahu zfackují za pomoci ohnivých koulí tak, že vám nedají jinou možnost než umřít. V případě úmrtí vás Dolmen vždy pošle na nejbližší kontrolní bod, který jste aktivovali. Ty vám slouží k znovuoživení a obnovení surovin. Když je ale aktivujete, automaticky vrátíte do hry už zabité nepřátele. Použít je mimo jiné lze také k teleportování na mateřskou loď, kde se nachází dílny a také můstek, který bude mít jistě ve finální verzi větší využití než v té současné, kdy je to primárně kulisa.

Dolmen ukazuje, že když vývojáři chtějí, dokáží dělat zajímavé hry

Nebudu lhát, když jsem viděl Dolmen na první prezentaci, trošku jsem se ušklíbl. Nejednalo se totiž o hru, která by vypadala jako něco, co by mohlo konkurovat současné produkci. Pozitivní emoce ve mně nevyvolalo ani první demo, jež jsem otestoval. Komplet byl totiž nesmírně toporný a vizuálně relativně plochý. Ano, měl pár zajímavých mechanizmů, jenže jak už jsem řekl výše, nebylo to nic extra. Prostě béčková hra, kterou moc hrát nechcete. Kdybych nevěděl, že to, co jsem měl možnost hrát v předchozích dnech, je ten samý titul. asi bych si řekl, že se jedná o jiné dílo. Ten pokrok je totiž neskutečný.

Aktuální verze Dolmen je něčím, co si člověk chce zahrát. Je to hororová akční adventura, která v mnoha věcech sází na koncept soubojového systému, jenž zpopularizovala série Dark Souls. Přináší si však pár futuristických vylepšení, která z ní dělají hodně zajímavé dílo s potenciálem zaujmout. I když jsem nad tímto kouskem v minulosti ohrnoval nos, nyní se nemohu dočkat, až spatřím plnou verzi, jelikož ta bude krásnou ukázkou toho, že se z ošklivého káčátka může stát labuť.

Tyto dojmy z hraní byly napsány pro PC verzi hry. Klíč poskytla PR agentura Comgad.

• Zdroje: Vlastní

Ondřej Zeman

My name is Ondřej Zeman. I've been playing video games since I was a kid, and over the past few years, my hobby has become a professional reality. Now, I write several dozens of video game reviews. I mostly play strategy games, turn-based RPGs, and quality FPS.