Revoluce jménem MP3

Revoluce jménem MP3 – OBSAH

1. Ztrátová komprese využívá nedokonalostí lidského ucha
2. Souhra s rozvojem internetu
3. Zákazy a boje
4. MP3 se prosazuje jako univerzální standard pro piráty

Ztrátová komprese využívá nedokonalostí lidského ucha

Zatímco klasické digitální audio je čistě technické, ztrátová komprese je založena na vyšší akustické magii. Lidské ucho totiž není dokonalé – a za určitých schopností není schopné rozeznávat více tónů najednou. Pokud je nižší tón dostatečně silný, tak kompletně zastře současně znějící vyšší tón.

Tento fenomén popsal už v roce 1894 americký fyzik Alfred Mayer, ale až v šedesátých letech se začali vědci zabývat otázkou, zda by jev nebylo možné využít k redukci přenášené informace – a plánovaný příchod digitálního televizního vysílání vedl k tomu, že se myšlenka rozpracovala až do finální specifikace.

Souhra s rozvojem internetu

Příchod formátu MP3 byl téměř ideálně načasovaný. Tak za prvé, digitální audio bylo na vzestupu a počítače už uměly načítat (ripovat) hudební CD. Za druhé, začal se rozšiřovat internet, který nebyl dost dobrý pro přenášení nekomprimovaného audia, takže to výrazně komprimované bylo mnohem praktičtější. A za třetí – nové procesory už byly dost silné na to, aby prováděly dekompresi MP3 v reálném čase a komprimovaly cédéčka do MP3 v rozumném čase. Zkrátka a dobře – všechno do sebe zapadlo a najednou tu byl vysoce efektivní formát, ve kterém začali piráti šířit svoji hudbu.

Vydavatele prudký nástup nového formátu překvapil, ale věc vyeskalovala až v roce 1998 tím, že společnost Diamond Multimedia vydala kapesní přehrávač Diamond Rio PMP300, který nabídl možnost přehrávání MP3 i na cestách v zařízení, které bylo mnohem menší než walkman i discman, bylo absolutně odolné vůči otřesům a jelo to jenom na jednu baterku AA.

Zákazy a boje

Málo známý výrobce počítačového příslušenství nabídl přesně to, co uživatelé potřebovali na to, aby se ekosystém kolem MP3 naplno rozjel. Pravda, audiofilové prakticky okamžitě opovrhli komprimovanou hudbou, ale pro běžné spotřebitele to bylo přesně to, co potřebovali na cesty.

Společnosti Rio Multimedia se postavila vydavatelská asociace RIAA (Recording Industry Association of America) a snažila se zakázat prodej jejich MP3 přehrávače. Tento soudní spor selhal, protože soud usoudil, že lidé mají právo si ripovat svoje CD a ukládat si je do mobilních přehrávačů.

Kdyby vydavatelé přistoupili k problému proaktivně, možná by měli šanci prosadit si vlastní formáty, ale soudními spory ztratili pouze čas. Následující tři roky následovala exploze MP3 přehrávačů, kterým učinil přítrž až příchod přehrávače Apple iPod v roce 2001.

MP3 se prosazuje jako univerzální standard pro piráty

Démon byl už ale z pytle venku, MP3 se prosadil jako univerzální standard pro pirátskou hudbu – a dodnes tento formát podporují fakticky všechny mobilní přehrávače. Pirátská vlna totiž byla zcela masivní a jejímu brzdění příliš nepomohl Microsoft svým formátem WMA (Windows Media Audio), který nabízel svázání ripované hudby se svým systémem DRM a ani celá řada proprietárních formátů, které se snažili prosadit jednotliví výrobci přehrávačů.

Unikátní bitvu s MP3 svedlo Sony, které mělo vlastní přehrávače Minidisc s formátem ATRAC, ale protože bylo svázáno se svým vydavatelstvím Sony Music, tak do svých přehrávačů zavedlo celou řadu restrikcí, například nedovolovaly nahrávat hudbu z CD přehrávačů v digitální kvalitě.

Ve finále zvítězila jednoduchost, přehrávače MP3 se staly levnými walkmany své doby. Jejich rozšíření napomohlo pirátství, ale hlavně fakt, že technicky převyšovaly jak klasické magnetopáskové walkmany, tak i discmany – a byly mnohem levnější než Minidiscy. Tím, že přešly rovnou na paměť typu flash (tedy vlastně SSD), tak nějak přeskočily celou generaci zařízení, na které se pracovalo – a výrobci s překvapením zjistili, že kompaktní rozměry, odolnost proti otřesům a nízká cena jsou faktory, které překonávají zpětnou kompatibilitu, vysokou věrnost zvuku a další věci, které sami považovali za důležité.

Prudký nástup MP3 vedl k tomu, že už v roce 1999 začali výrobci telefonů plánovat hudební přehrávače ve svých telefonech a po roce 2001 se přehrávání hudby z mobilů stalo standardem. Mobily jako Siemens SL45 a Sony Ericsson W800i byly na počátku této vlny – a nedávno smetla i samotný Apple iPod, který je dnes nahrazen kompletní integrací přehrávače hudby do iPhonů.

Příchod MP3 přehrávačů byl nečekaný, revoluční a disruptivní, ale zároveň i problematický. Otřásl standardním modelem vydávání hudby, vedl ke zbytečným konfliktům a přinesl audio nižší kvality, než by bylo technologicky možné. Dnešní dedikované přenosné audio přehrávače nabízejí zvuk na zcela jiné úrovni – a nedokonalost starých souborů MP3 dnes opravují technologie, jako je Sony DSSE Extreme (Digital Sound Enhancement Engine). Velkou a složitou oklikou se dnes dostáváme k nápravě toho, co vůbec nemuselo nastat, kdybychom se v devadesátých letech vydali rovnou cestou bezeztrátové komprese, nebo dokonce Hi-Res audia.