Shadow of the Colossus (RECENZE) – zopakujte si neopakovatelné dobrodružství

Obsah recenze Shadow of the Colossus

1. Okénko do minulosti Shadow of The Colossus
2. Je Shadow of the Colossus remake nebo remaster?
3. Příběh o rytířské chrabrosti a lásce
4. Při hraní Shadow of the Colossus zapomeňte na klasickou omáčku kolem
5. Souboje, na které se nezapomíná
6. Shadow of the Colossus na PS4 Pro podporuje 4K a HDR
7. Shadow of the Colossus je nutnost pro fanoušky PlayStationu
8. Shadow of the Colossus: závěrečné hodnocení

Okénko do minulosti Shadow of The Colossus

• Novinka: 30. 1. 2018 • Autor: Filip Němec

Tato výjimečná akční adventura je dílem známého, leč ne příliš aktivního studia Team Ico, kde vedoucí otěže v rukou třímá legenda herního vývojářství Fumito Ueda. Prvotinou studia byla stejnojmenná adventura Ico, se kterou má Shadow of the Colossus mnoho společného. Jedná se sice o rozdílné dobrodružství, původně však mělo jít o pokračování, z něhož se nakonec ale vyvinul samostatně stojící titul. Obě hry však sdílí společnou estetiku a rovněž některé prvky hratelnosti.

Původní Shadow of the Colossus u nás vyšel v roce 2006 (v Japonsku na konci roku 2005) na konzoli PlayStation 2, a přestože si ne všude odnesl maximální hodnocení, už tehdy se někteří recenzenti domnívali, že jde o nový evoluční stupeň akčních adventur. Není proto divu, že v roce 2011 vychází remaster původní hry spolu s rovněž přeleštěnou hrou Ico jako The Ico and Shadow of the Colossus Collection pro konzoli PlayStation 3. Autoři se tehdy blýskli podporou full HD rozlišení a stabilním snímkováním držícím se na úrovni 30 fps.

Dokonce došlo i na některé úpravy hratelnosti, ovšem opačným směrem, než byste čekali. Autoři nepodlehli obecnému tlaku na zjednodušování, a naopak se nebáli znatelně snížit výdrž hlavní postavy při šplhání.

Je Shadow of the Colossus remake nebo remaster?

Už samotnou hru lze dost těžko zaškatulkovat, protože postrádá tolik dnes klasických herních prvků. Stejně je na tom i její poslední verze, jež podle slov tvůrců není ani remaster ani remake. Autoři vzali pouze základní kostru hry, na níž titul vystavěli prakticky od začátku. Obsah tedy zůstává stejný, ovšem prezentace hry odpovídá dnešním standardům. Mírně řečeno.

Pokud totiž pustíte k obrazovce hráče neznalého minulosti této značky, bude vám tvrdit, že právě kouká na nově vydaný AAA titul s perfektní grafikou. Shadow of the Colossus totiž vypadá nádherně. Ano, některé oblasti sice prozradí stáří původního materiálu díky menšímu množství detailů či místy ošklivějším texturám, ale půjde opravdu jen o krátké okamžiky, jež budou lemovány neustálým nasazováním spodní čelisti, jež vám bude opakovaně padat až někam k podlaze.

Příběh o rytířské chrabrosti a lásce

Není pochyb o tom, že Shadow of the Colossus je hrou ze staré školy. Leccos vám řekne a napoví, většinu si ale musíte domyslet sami. Úvod hry je ale naštěstí až nečekaně štědrý, takže pochopíte alespoň základní premisu příběhu. Vžijete se do role chlapce, jenž přijíždí do neznámé krajiny a na svém oři veze nehybné ženské tělo. Jaký je vztah mladíka k oné slečně se můžeme jen domýšlet, ostatně to je jedním z poznávacích znaků Shadow of the Colossus, záhy však zjistíme, že přijíždí do obrovského kamenného zámku s jediným cílem.

Zde žijící tajemná entita je prý schopna navrátit odejitou duši do zemřelého těla a přivést tak člověka k životu. Jak už to tak ale bývá, nic není zadarmo a v případě Shadow of the Colossus je prý takový úkol vykoupen strašlivou daní. Chlapec však nedbá varování, a přestože si sám není jistý, jestli uspěje, zkusí to. Co je jeho úkolem? Porazit jednoho po druhém šestnáct obrů. Šestnáct bájných kolosů, jež obývají tento zapovězený kraj, přičemž každý souboj může být pro chlapce tím posledním.

V hráčské hantýrce bychom asi oněch šestnáct obrů mohli nazvat závěrečnými bossy, ale ve výsledku je právě tato šestnáctka nepřátel jedinými protivníky, na které ve hře narazíte. Žádní podřadní nepřátelé, jež by vás zdržovali, nebo by sloužili jako předvoj či ochrana svým pánům. Shadow of the Colossus se už od začátku vymyká všemu, co z dnešních her znáte, a snad jen znalost jiných titulů od studia Team Ico vám může napovědět, s čím máte tu čest.

Při hraní Shadow of the Colossus zapomeňte na klasickou omáčku kolem

Už v době, kdy Shadow of the Colossus vycházel poprvé, bylo na světě mnoho velmi komplexních adventur a RPG. Nicméně, jak je již zvykem, Fumito Ueda si šel svou vlastní cestou. Ve hře tak máte k dispozici jen svého koně, jeden meč a jeden luk. Žádná nabídka s questy, žádný inventář, žádné vylepšování zbraní nebo snad něco tak moderního a obvyklého jako je miniaturní kruhová mapka v rohu obrazovky. Meč umí jen jeden jediný útok, stejně jako máte jeden jediný druh šípů. Těch je samozřejmě nekonečno, protože vás hra nebude zdržovat něčím tak stupidním, jako je výroba šípů.

Předchozí odstavec jsem záměrně psal s trochou ironie, abyste pochopili, jak moc je Shadow of the Colossus jiný. Naprosto šokující je však zjištění, že i přesto je hra fantastickým dobrodružstvím bez hluchých míst a rozhodně nemá problémy s nedostatkem obsahu, přestože její hratelnost je v zásadě velmi přímočará. Konvenční není ani lezení a šplhání, což je klíčová vlastnost hlavní postavy. I zde je vše velmi jednoduché, přesto vás autoři umí velmi efektivním způsobem vtáhnout do hry.

Při lezení je totiž třeba držet tlačítko R2, čímž dáváte příkaz hlavní postavě „drž se a nepouštěj“. Neustále tak musíte toto tlačítko držet, jinak spadnete. A věřte mi, že když šplháte už několik minut a pád dolů by znamenal nejen smrt ale také opakování daného úseku, budete příslušné tlačítko mačkat tak důkladně, jako by na vás právě někdo mířil zbraní a toporné tisknutí tlačítka R2 je to jediné, co vás zachrání.

Souboje, na které se nezapomíná

Pamatujete si na svou první lásku? První auto nebo první počítač? Věřte mi, že podobně budete nahlížet na první dohrání či dokonce vůbec první souboj s kolosem v Shadow of the Colossus. Tak moc je hra jiná, intenzivní a zajímavá. Přitom je ale základ naprosto jednoduchý. Poté, co si promluvíte s tajemnou entitou v chrámu, vyjdete ven a namíříte ke slunci svůj meč. Ten vám pomocí paprsku ukáže, jakým směrem se nachází váš cíl, tedy jeden ze šestnácti kolosů. A tak nasednete na svého věrného oře a jedete krajinou s občasným vytažením meče a překontrolováním vašeho postupu, protože paprsek nezohledňuje skaliska a další přírodní úkazy stojící v cestě.

Že jste dorazili na místo většinou poznáte ihned. Před vámi se totiž objeví obrovský nepřítel, jehož velikost vlastně nedokážu přirovnat k ničemu, co proti mně v mé videoherní kariéře stálo. Je pravdou, že třeba takové God of War nabídlo rovněž obrovské protivníky, nicméně Shadow of the Colossus velmi dobře zdůrazňuje (díky okolnímu prostředí), jak moc jste vy proti svému nepříteli malí, a přesto s trochou důvtipu můžete svého oponenta skolit. Tedy, pokud máte alespoň trošku pod čepicí.

Nalézt svůj terč je ta snazší část. Ke každému kolosu totiž musíte přistupovat zcela jinak. Jediné, co víte, je to, že se mu musíte tak říkajíc „dostat na kobylku“, protože na svém těle má místa, která jsou vaším mečem extrémně zranitelná. Pokusit se skolit supeře jinak k ničemu nepovede. Vždy se tak musíte nějakým způsobem dostat na svého nepřítele, jež je svou anatomií odvozen od zástupců naší zvířecí říše – jejich znalost vám často v tomto směru nečekaně pomůže.

Některé kolosy létají, jiní mají blíže k hadům, zatímco někteří připomínají přežvýkavce a ostatní zase opeřenou havěť. Někdy vás způsob, jak nepřítele zkrotit, trkne hned na začátku, jindy budete bloudit dlouhé desítky minut a zkoušet vše možné. Jisté je pouze to, že taktika je vždy zcela odlišná a napříč všemi hrami jde o jedny z nejlepších soubojů, které můžete zažít.

Shadow of the Colossus na PS4 Pro podporuje 4K a HDR

Jakmile kolose porazíte, ocitáte se opět u chrámu a vyrážíte ke svému dalšímu cíli. Z tohoto pohledu se může zdát herní náplň poměrně repetitivní, ale do toho má hra opravu daleko. Jednak se budete vždy těšit z velmi odlišného souboje a s každým dalším si budete říkat, že přeci nic lepšího si už autoři nepřipraví, za druhé vás bude držet ve střehu krásná a rozmanitá krajina. Otevřený svět Shadow of the Colossus je až nečekaně obrovský a pohledem do pomyslného zpětného zrcátka můžeme jen žasnout nad tím, že něco tak velkého se podařilo vytvořit už v roce 2005.

Příroda v neznámém kraji vypadá takřka panensky. Brázdit budete široké zelené pláně, uzounké horské soutěsky nebo písečné duny, jež jen za malý moment vystřídají bažiny, mělká jezírka či hluboké vodní plochy skrývající nejednoho nepřítele. Fascinaci přírodou občas naruší rozpadlé ruiny, které musely kdysi dávno tvořit monumentální stavby. K čemu sloužily a kdo je postavil? To jsou jen jedny z mála otázek, jež vám hra bude klást a je pouze na vás, abyste si odpovědi našli nebo si je domysleli.

Vše je umocněno tím, že Shadow of the Colossus vypadá naprosto fantasticky a až na několik slabších míst mnohdy i překoná dnešní AAA produkci. Ostatně za aktuální verzí hry stojí vývojáři z Bluepoint Games, kteří patří mezi špičku svého oboru a mají na svém kontě například Uncharted The Nathan Drake Collection. Zatímco klasická PS4 verze nabídne rozlišení 1080p a 30 snímků za vteřinu, na PlayStation 4 Pro běží hra ve 4K rozlišení.

PS4 Pro také nabízí dva zobrazovací režimy. Pokud toužíte po lepším snímkování, performance režim sice umožní pouze full HD rozlišení, ale užijete si 60 fps. Naproti tomu cinematic mód uzamkne hru na třiceti snímcích za sekundu, ale nabídne 4K rozlišení s HDR, více detailů či lepší světlo a stíny. V případě, že nejste majitelem 4K televize, dostanete „pouze“ full HD rozlišení, ale renderované z původních 1440p.

Shadow of the Colossus je nutnost pro fanoušky PlayStationu

Z přechozích řádků lze vyčíst především to, že Shadow of the Colossus je unikátní hrou, která by neměla chybět ve vaší sbírce, pokud to s hraním myslíte vážně a nejsou vám proti srsti akční adventury. Má vůbec Shadow of the Colossus nějaké chyby? Bohužel má a ta nejvýraznější vám bude znepříjemňovat hraní relativně často. Zatímco vše prošlo modernizací, ovládání koně, který jinak poslouchá na slovo, zůstalo beze změn. Manévrování s ním je tak mnohdy obtížné, a zatímco v otevřeném prostředí nejde o nic výrazného, jakmile vjedete do lesa nebo navštívíte skalní soutěsku, budete s koníkem „driftovat“ od skály ke skále.

Ačkoli chápu, že jde nejspíše o snahu přinést autentický zážitek z ovládání koně (který se jinak chová až neuvěřitelně skutečně), výsledek je bohužel hodně iritující. Drobnými kaňkami na kráse je pak také značně archaické míření z luku, jež se zaseklo o několik generací zpět, ale ve výsledku vlastně nejde ani tak o výtku jako pouhé konstatování, protože funguje dobře a navozuje pocit, že hrajete něco kultovního a původního. Poslední rýpnutí pak směřuji na kameru, jež občas zazlobí. Především tedy v těch nejvypjatějších momentech, kdy lezete po hřbetu obrovského nepřítele.

Vše výše zmíněné jsou ale problémy občasného rázu, které okamžitě maskuje neopakovatelný herní zážitek. Shadow of the Colossus tak mohu pouze doporučit. Pokud přistupujete ke této kře poprvé, připravte se na fantastický zážitek a čistě pro příběh si vyhraďte klidně 15 hodin čistého herního času. Pokud jste absolvovali toto dobrodružství už na PS2 nebo PS3, logicky už neprožijete tolik perných chvil u soubojů s kolosy a herní doba klesne možná i na 10 hodin či méně, pořád ale jde o nezapomenutelné herní chvilky. Hru jsme recenzovali na konzoli PlayStation 4 Pro.

Shadow of the Colossus: závěrečné hodnocení

Hodnocení 90% GEM

Hlavní parametry: Hratelnost

95%

Audiovizuální zpracování

90%

Znovuhratelnost

70%

Klady

• Originální a nadčasová hratelnost
• Skvělé vizuální zpracování
• Unikátní souboje
• Žádné nápovědy, vše je na hráči

Zápory

• Obtížnější ovládání koně

Filip Němec

Hry byly mým nejlepším přítelem i milenkou již od dětství. O hrách jsem začal psát už na střední škole, čímž jsem vysedávání u herních strojů ospravedlňoval nejdříve před rodiči i přítelkyní a nyní před manželkou. V minulosti jsem ve formě textu i herních pořadů přispíval pro magazíny jako Games.cz, Eurogamer.cz či Zing.cz. V Alza Magazínu a GEMu mám na starosti herní konzole všeho druhu, videoobsah a z her pak zejména závody. V osobní rovině jsem navíc hlavním strůjcem vyostřených diskusí mezi konzolisty a PC Master Race, do které jsem se nenápadně také přidal, přestože moje herní srdce bije zejména pro pohodlné gaučové hraní.

Shadow of the Colossus (PREVIEW) se na PlayStation Experience 2017 představil na nových záběrech

(12.12.17) Jen málo her má ve svém kódu slovo „PlayStation“ napsáno výraznějším písmem než tahle ikonická akční adventura plná neortodoxních soubojů s šestnácti obřími bytostmi. Remake Shadow of the Colossus na akci PlayStation Experience, která byla letos na žhavé novinky poněkud chudší, potěšil své fanoušky několika novými záběry.

I když kvalitní hra rozhodně není jen o grafice, bylo by nesmyslné tvrdit, že nemá na výsledný herní zážitek žádný vliv. Jak šel čas s grafickým zpracováním Shadow of the Colossus, od lehce trhaných a, řečeno kulantně, dosti nevyhlazených začátků na PS2 až po solidní vizuální orgie na PS4, se můžete podívat v pěkném dvouminutovém srovnání.

Autoři se pochlubili i pořádnou gameplay ukázkou. Jak už jsme psali v původním článku, nový Shadow of the Colossus nepřináší žádné změny v rámci hratelnosti a obsahu. Přesto si myslíme, že i pro veterány a fanoušky původní hry z roku 2005 bude zajímavé podívat se, jak stará známá místa po 12 letech vypadají. Koukněte na výživné čtvrthodinové video.

Následuje původní článek, preview Shadow of the Colossus...

Pohled do minulosti Shadow of the Colossus

(27.11.17) Shadow of the Colossus vyšel v červenci roku 2005 v Severní Americe a Japonsku (tam pod názvem Wander and the Colossus), v Evropě až v březnu následujícího roku. První hrou studia Team Ico byla stejnojmenná hra Ico, po které přišel právě Shadow of the Colossus, jenž má s prvotinou studia hodně společného. Co do estetiky prostředí či atmosféry se obě hry hodně podobají, avšak hratelnost je zcela odlišná. Tak jak tomu bylo u mnoha her ze staré školy zvykem, na samotném začátku toho moc nevíte, a pokud máte nějaké otázky, musíte si odpovědi na ně zjistit sami nebo si je snad dokonce i domyslet.

Na počátku se ocitáte v neznámé zemi, kterou obývá šestnáct kolosů. Vaším úkolem je všechny najít a skolit, abyste zachránili život dívce Mono, jež byla netušíce proč obětována v tajemném rituálu bytostí v maskách. Co jsou zač vaši obrovití nepřátelé, kdo byly tajemné postavy v maskách, kde se nacházíte a proč se po každé bitvě ocitnete zpět ve středové svatyni, o tom nemáte sebemenší tušení. Stejně tak nevíte, kdo je hlavní postava a jaký je její vztah k Mono.

V roce 2011 vyšel Shadow of the Colossus společně s první hrou studia Ico v rámci The Ico and Shadow of the Colossus Collection pro konzoli PlayStation 3. Remaster se vyznačoval především podporou full HD rozlišení a díky tehdejšímu výkonu PS3 také obě hry držely stabilní hranici 30 snímků za sekundu. Zajímavé je, že autoři sáhli i na některé aspekty hry a kupodivu je, v rozporu s neustálým tlakem na zjednodušování her, naopak ztížili. Kupříkladu výdrž hlavní postavy při šplhání byla znatelně omezena.

Remake nebo remaster?

Chystaný Shadow of the Colossus pro PlayStation 4 je těžké zařadit do obvyklých škatulek. Rozhodně se nejedná o remaster, protože autoři doslova „překopali“ původní hru a vystavěli ji zcela od začátku. Dalo by se tak mluvit o klasickém remaku, nicméně vývojáři se dušují, že jde spíše o kompletně novou hru, přestože základní mechaniky se absolutně nijak nemění a stejně tak i obsah hry nedozná žádných změn.

Zásadní úpravou je tedy vizuální zpracování. Pokud byste Shadow of the Colossus neznali, rozhodně by šlo o chystané PS4 verzi říci, že jde o zbrusu novou hru, která vypadá naprosto skvěle. Rozsáhlost a detailnost prostředí je dechberoucí a zpracování přírody vzbuzuje zajímavé emoce. Svatyně, ve které se po konci každého souboje s bossem objevíte, se nachází na rozsáhlé náhorní plošině tvořené především sáhodlouhými loukami lemovanými nejrůznějšími skalisky. Stačí ale vyrazit o kousek dál a rozsáhlost světa vás takřka šokuje.

Těžko hledat v současné produkci her podobně gigantický svět. Není pochopitelně tak rozsáhlý jako v jiných open-world hrách ale rozměry jednotlivých krajinných prvků jsou obdivuhodné. Obrovské propasti střídají vysoké skály a je dobře, že máte k dispozici koně (černého jako noc), který slyší na jméno Agro. Pohybovat se po svých by bylo časově hodně náročné, přičemž hra volně přechází například z krásné zeleně do vyprahlé pouště. Dělá to však velmi šikovně a nenásilně. Mně přímo učaroval les, jenž jako by z oka vypadl našim středoevropským hvozdům s jejich charakteristickými kapradinami a mechem porostlými kmeny stromů.

Shadow of the Colossus je hra ze staré školy

Středobodem celé hry jsou ale samotné souboje s bossy, přestože zmíněné prozkoumávání prostředí je neméně zajímavou výzvou. Shadow of the Colossus je totiž hrou ze staré školy, která vám nic neřekne jasně a jen občas napoví. Nehledejte tedy žádnou minimapu v rohu obrazovky nebo snad dokonce mapu celé krajiny. Kudy se vydat poznáte po zvednutí svého meče, jenž vám zářivým světlem naznačí směr vašeho putování. Na vás už pak je, jak si tuto indicii vyložíte. Záře meče totiž ukazuje nejbližší cestu k cíli vzdušnou čarou, jíž však díky členitosti krajiny samozřejmě není možné vždy sledovat.

Dostat se k nepříteli je tak mnohdy stejným dobrodružstvím jako jeho zabití. Shadow of the Colossus je také o překonávání přírodních překážek, a to zejména šplháním, které je podobně jako jiné aspekty hry možná až nečekaně staromilské. Při šplhání totiž musíte držet tlačítko R2, jinak se hlavní postava okamžitě pustí a spadne. Odchovaný Tomb Raiderem nebo sérií Uncharted jsem na toto nebyl příliš zvyklý a překvapilo mě, jak taková nezbytnost držet určité tlačítko přidává spolu s mizející staminou na autentičnosti něčeho tak zdánlivě obyčejného, jako je lezení po skalách.

Zab mě, když to dokážeš

Ukázka na pařížské výstavě Paris Games Week nabídla rovnou tři z celkových šestnácti bossů. Prvního, třetího a třináctého. Hned ten první byl vzdálen jen nepatrně, přesto šikovně schován mezi dvěma skalami. Pokud jste se hrou ještě neměli co dočinění, okamžitě vás překvapí velikost a mohutnost protivníků. Za mou hráčskou kariéru jsem se snad nikdy nesetkal s ničím tak obrovským, po čem můžete téměř bez omezení lézt.

V Shadow of the Colossus je základem úspěchu při souboji s těmito kolosy „dostat se jim na kobylku“, a to v mnoha případech doslova. První boss měl slabé místo na patě, kam jsem mu po několika úskocích zasadil první ránu, po níž vytryskl gejzír tmavě rudé krve. Díky tomu jsem byl schopen vyšplhat mu na záda po jeho husté srsti, která se velmi přirozeně chvěla ve směru jeho pohybu. Ačkoli jsem neměl vůbec tušení, jak nepřítele skolit, level design je v tomto směru šikovně nápomocný, zároveň ale neprozrazuje příliš mnoho, a tak mě samotného překvapilo, že protivník po zhruba deseti minutách šplhání a bodání nejprve do zad a poté přímo do zátylku padl.

Naopak v pořadí druhý supeř (v rámci celé hry jde ale o třetího kolose) mě řádně vyškolil a zároveň poukázal na to, že každý souboj je zcela jedinečný. Zatímco ten první padnul k zemi relativně rychle, jenom zjistit, jak se vyšplhat na toho dalšího, trvalo nečekaně dlouho. Měl obrovský kamenný meč, optikou hry dlouhý minimálně 30 metrů. Po taktéž kamenných nohou se vyšplhat nedalo a přes meč, který čas od času zapíchnul do země při snaze vás trefit, to rovněž nešlo, protože na rukou měl náramky bránící v dalším postupu. Klíčem bylo nechat dopadnout jeho meč (a šikovnými úskoky se přitom zachránit) na malou kovovou plošinu a pak sledovat, jak v důsledku nárazu padají zpropadené náramky na zem.

Odlišní nepřátelé vyžadují odlišené přístupy

Šplhání hraje při soubojích s kolosy ještě významnější roli než při lezení po skalách. Šplhat po nepřátelích lze díky tomu, že některé jejich části těl jsou pokryty srstí, jež vás dokáže udržet. Kvůli jejich velikosti a omezené výdrži hlavní postavy však nelze šplhat dlouhé minuty, které tyto souboje obvykle trvají. Naštěstí je design protivníků v Shadow of the Colossus velmi chytrý, a tak vám například u těch dvounohých pomohou kamenné výstupky, jež vám dovolí zregenerovat. I tyto momenty jsou ale plné adrenalinu, protože nepřátelům se vaše počínání logicky moc nezamlouvá a snaží se vás shodit. I když se tedy držíte zuby nehty na jejich srsti, mnohdy s vámi lomcují jako vítr s pověšeným prádlem.

Patrně nejimpozantnější zážitek byl souboj s posledním třináctým velikánem, který oproti těm předchozím létal. Ze hřbetu koně v tomto případě nesesedáte, protože nahánění létajícího monstra pěšky by bylo nemyslitelné. Vaším úkolem je zcela očividně lukem prostřelit trojici vaků, jenž mu umožňují létat. Jakmile tak učiníte (trajektorie letu šípů je poměrně realistická a je proto třeba se k cíli co nejvíce přiblížit a kalkulovat také s jeho setrvačným pohybem), kolos významně ubere na výšce a vy tak můžete přímo z koňského sedla přeskočit na jedno z jeho křídel a konečně se mu vyškrábat na hřbet.

Přestože jsou zdejší souboje něčím, co v rámci akčních adventur zažijete jen zřídkakdy a vizuální stránka hry je na více než dobré úrovni, naprosto vše zcela v pořádku není. Shadow of the Colossus potřebuje vylepšit zejména co se týče jízdy na koni. V otevřeném prostředí je kočírování Agra relativně jednoduché a hráčsky přívětivé, ale jakmile se dostanete do úzkých skalních soutěsek nebo lesa s vyšlapanými cestičkami, koník se ovládá o poznání hůře a začínáte „driftovat“ ze strany na stranu. Archaicky působí i střelba z luku, kdy zaměřování budí dojem dvě dekády zapomenutého systému ovládání. Směrový kříž pluje po obrazovce jako v nějaké adventuře a ve srovnání s jinak skvělým technickým i vizuálním zpracováním působí značně nepatřičně. 

Přestože autorem titulu je Team Ico, na vizuální stránce hry pracují vývojáři z Bluepoint Games, kteří patří mezi harcovníky remasterování prakticky čehokoli. V tomto ohledu tedy není třeba mít přílišné obavy. Shadow of the Colossus vychází 6. února pro PlayStation 4.