Doom 1–3 (Retro RECENZE) – Legenda akčních her, která má stále co nabídnout

Doom Anniversary – Retro Recenze

1. Znáte skutečný příběh Doomu?
2. Doom způsobil revoluci ve svém žánru
3. Doom byl slavnější než Windows 95
4. Jak se hraje první Doom po 25 letech
5. Doom 2 navázal na úspěch předchůdce
6. Doom 3 přidal na hororových prvcích
7. Opěvovaný i nenáviděný Doom 3
8. Bethesda účet, aneb jak dokonale zprznit klenot
9. Retro Recenze Doom Anniversary: hodnoceni

Znáte skutečný příběh Doomu?

• Retro Recenze: 14. 3. 2020 • Autor: Filip Němec

Doom pro mě vždy byla ta hra, kterou jsem raději nehrál před rodiči, aby neměli strach o správný vývoj mých mozkových synapsí a vůbec, aby se ze mě nestalo krvelačné, psychotické monstrum (spoiler: nestalo). Až o mnoho let později jsem ale zjistil, že Doom je ve skutečnosti naučný příběh o odvaze, empatii a odpovědnosti. Věděli jste, že elitní mariňák, který je hlavní postavou prvního dílu, byl poslán na Mars za trest? Na Zemi totiž neuposlechl rozkaz svého velitele a odmítl střílet po civilistech. Nebýt jeho odvahy, po Zemi by se dnes proháněla stáda cacodémonů.

Že jste to nevěděli? Jak byste také mohli. V devadesátých letech totiž s námi komunikovali hry úplně jiným způsobem. Po spuštění prvního dílu totiž jdete hned do akce – Mars, démoni, krev, násilí. Pozadí celého příběhu si hráči museli dohledat na papírovém přebalu hry nebo později na internetu. Tedy za předpokladu, že to uřvané vytáčené připojení dovolilo. Tehdy zkrátka byly hry jiné. Nejde jen o to, že byly ošklivější, hůře se ovládaly a mnohé z nich jste často dohráli za pár hodin. Byly prostě jiné. A díky loni vyšlé 25th Anniversary edici Doomu máme ideální příležitost si to připomenout.

Doom způsobil revoluci ve svém žánru

Je trochu smutné, že ty nejslavnější dny studia id Software, přestože v pozměněné formě funguje dodnes, už jsou nenávratně pryč. V začátku devadesátých let však byli autoři v pozici rokenrolových hvězd herního průmyslu. Nejdříve studio vydalo prvních šest dílů skákačky Commander Keen, to hlavní ale přišlo až potom. Wolfenstein 3D vzbudil obrovský poprask a vydělal na tehdejší dobu neuvěřitelné množství peněz, studio v čele s programátory Johnem Carmackem a Johnem Romerem se tak mohlo pustit do jejich vysněného projektu.

Ten vyšel 10. prosince 1993 a navzdory názvu předchozího díla to byl právě Doom, kdo byl první opravdovou trojrozměrnou hrou. Oproti Wolfensteinovi totiž autoři dodali i takové technické vymoženosti, jako jsou textury podlahy či stropů a dokonce paralaxovou oblohu, která vypadala na tehdejší dobu, jakkoli je dnes těžké tomu uvěřit, neuvěřitelně přirozeně. Pro tehdejší hráče byla technická úroveň Doomu jako sci-fi. Zatímco většina studií bojovala s 2D prostředím, v id Software zejména díky Johnu Carmackovi naplno pronikli do trojrozměrného světa a ne nadarmo se od té doby 3D akcím z první osoby říkalo (a mnohdy stále říká) „doomovky“.

Technologický zázrak jménem Doom

Nešlo ale jen o textury. Autoři šikovně pracovali se stíny a vůbec poprvé jsme dostali lokace, jež nebyly jen čtverhranné krabice s holými zdmi. Velmi zábavně z dnešního pohledu působí objekty umístěné v prostoru, jako jsou louče nebo sloupy, které jsou ve skutečnosti pouze dvourozměrné a plochá textura se otáčí podle toho, jak se pohybuje hráč, takže vytváří iluzi 3D objektu. To byl na tehdejší dobu a možnosti velmi šikovný trik.

Největším zázrakem však bylo víceúrovňové prostředí. Vytvořit v té době něco jako druhé patro bylo technicky nemyslitelné, nicméně 3D engine id Tech 1 to dokázal. V Doomu tak šlo vystoupat po schodech nahoru, nebo sejít dolů k jezírku s kyselinou. Pamětníci si pak jistě vybavují vychytávky jako pojízdné výtahy či neviditelné nášlapné plochy. Traduje se, že tehdejší engine by toho zvládl ještě více, ale limitem byl výkon počítačů.

Doom byl slavnější než Windows 95

Pokud se vám u čtení předchozích řádků rozbušilo srdce podobně jako mě při jejich psaní, určitě chápete, že Doom byl ve své době naprostý přelom a to nejen technologicky. Auru dokonalého díla doplnily i (na tehdejší dobu) detaily, jako třeba doprovodná hudba. Metalové songy od Bobbyho Prince daly taktéž základ frenetickým akcím, které se dnes už bez pořádné hudby neobejdou.

Studio ale excelovalo i v dalších směrech. Vydání první epizody zdarma ve shareware verzi zapříčinilo obrovskou popularitu celé hry. Doom byl dokonce nainstalován na více počítačích než tehdy expandující Windows 95, což vedlo Billa Gatese k úvahám o koupi studia. Nakonec ale od tohoto plánu ustoupil (tehdy byly hry brány čistě jako zábava podivínů a umaštěných geeků), nechal se však alespoň zvěčnit v enginu hry s legendární dvouhlavňovou brokovnicí.

Jak se hraje první Doom po 25 letech

U starších her je mnohdy problém jejich spuštění na dnešních strojích, ne však v tomto případě. Doom prakticky každých pět let (vždy na své narozeniny) vychází v nové edici, takže si lze hru koupit na PC (Steam), ale také na konzole Xbox 360, Xbox One, PS3 a PS4. Letos díky 25th Anniversary edici dokonce také na Nintendu Switch. Jaký budete mít z hraní zážitek, to je hodně individuální. Pokud jste se narodili až někdy po roce 2000, pravděpodobně nad Doomem ohrnete nos. I po úpravách a modernizaci se totiž hra ovládá podstatě hůře než akční hry dneška a kdekomu dá zabrat, než pochopí, proč se nejde rozhlížet po vertikální ose.

Já osobně jsem ročník 1990 a her z této éry jsem zažil ve svém dětství hodně. Pravda je taková, že dnes mě indie tituly s jednodušší grafikou či mnohé retro kousky často nedokáží zaujmout, protože dnešní optikou již nejsou snad jen s výjimkou nostalgie a historického hlediska ničím zajímavé. Doom ale v tomto směru vybočuje, alespoň u mě. Ne, že bych se této sérii věnoval více než jiným hrám, ale jistě teď mnoho z vás souhlasně pokývne hlavou, když napíšu, že většinu úrovní si jako já pamatujete nazpaměť.

Čím to je? Nevím, opravdu ne. Doom jsem hrál stejně jako jiné hry, neprocházel jsem ho stále dokola. Na jeho hratelnosti a level designu je ale cosi zvláštního až dokonalého, ať už jde o na tehdejší dobu geniální systém hledání klíčů k jednotlivým dveřím či objevování vchodů a dalších tajemství, které vás dokázaly dohnat k šílenství. Ovládání samozřejmě není vyloženě pohodlné a onen charakteristický klouzavý pohyb hlavní postavy, jako by Doomguy běhal v papučích po naleštěných parketách, je po všech těch letech někdy trošku otravný.

Dnes zamrzí krátká herní doba

Dnešní optikou lze samozřejmě Doom dobře mířenými argumenty totálně odrovnat. Ovšem skutečnost, že velké množství hráčů se i po tolika letech baví u hledání barevných klíčů a láme si hlavu nad jednotlivými tajemstvími, něco naznačuje. I při dnešním hraní pak oceníte proměnlivý level design jednotlivých úrovní a stejně tak ztvárnění nepřátel, které i přes značnou pixelovitost vypadají hrozivě a legendy jako obrovský cacodémon nebo létající plemenné lebky mě dodnes budí ze spaní.

I přes své stáří je navíc likvidování nepřátel stále velmi uspokojivé díky zábavným zbraním, v čele s BFG 9000 a samozřejmě motorovou pilou. Co hře dnešní optikou tedy opravdu vytknout? Zcela určitě herní dobu, první díl totiž můžete dohrát za dobrou hodinku dvě, za což může právě i upozadění příběhu. V té době bylo vytváření 3D cutscén něco nemyslitelného, John Carmack měl navíc někdy v devadesátých letech prohlásit, že příběh ve hře je něco jako příběh v porno filmu – očekáváte, že tam bude, ale není vlastně tak důležitý.

Naopak poplácat po zádech o 25 let mladší vývojáře je třeba za podporu lokálního i online multiplayeru (dnešní verze podporují bohužel jen lokální hru více hráčů), který nabídl nejen kooperaci, ale také kompetitivní PvP. John Romero je považován za otce klasického Deathmatche, Doomu tak můžeme děkovat za téměř všechny fundamenty akčních stříleček, jež přetrvaly až do dnešních dnů a jsou základními stavebními kameny většiny kvalitních akcí.

Doom 2 navázal na úspěch předchůdce

Není to ale jen první díl, který loni vyšel v rámci 25. narozenin (ve skutečnosti byly 26., když ale stvoříte legendu, na detaily se nikdo nedívá). Vývojáři z id Software přičichli k úspěchu a vývoj druhého dílu tak byl samozřejmostí, ostatně z něčeho se ty nejnovější modely Ferrari, kterými Carmack i Romero jezdili, koupit musely. Použití stejného enginu dovolilo vydat druhý díl jen o rok později, studio tak plynule navázalo na slávu jedničky a šílenství pokračovalo. Prodej 2 milionů kopií byl ve své době neuvěřitelný úspěch. 

Doom 2 po vizuální stránce o mnoho nepokročil a lehce ho jde zaměnit s prvním dílem, úrovně jsou však podstatně rozsáhlejší, dokáží řádně zamotat hlavu a je to právě druhý díl, který představil legendární nepřátele jako je děsivý mozko-pavouk Arachnotron nebo kostlivec Revenant. Pamětníci však budou zřejmě souhlasit, že tím nejvýraznějším a od té doby pro sérii Doom ikonickým prvkem byla dvouhlavňová brokovnice.

Doom 2 měl delší herní dobu i povedený multiplayer

Druhý díl nebyl ani zdaleka tak velkou inovací jako Doom, hráčům však naservíroval přesně to, co chtěli. Další démonický masakr, který se tentokrát přesunul na Zemi, kde invaze démonů pokračovala. Oproti prvnímu dílu šlo však o podstatně větší hru. Ta už nebyla rozdělena na jednotlivé epizody, ale po vzoru Wolfensteina nabídla jednu velkou kampaň s desítkami klasických úrovní a několika bonusovými. Verze vydaná k loňskému 25. výročí pak obsahuje také balíček dvaceti map s názvem Master Levels, který pod názvem zahrnuje ty nejlepší fanouškovské mapy, avšak vytvořené pod dohledem studia id Software.

Přestože druhý díl nepřinesl mnoho inovací, obecně je oblíbenější než původní Doom zejména pro více obsahu, jež šlo využít při hře více hráčů. Původní online multiplayer stejně jako jednička nenabízí, k dispozici je však lokální kooperace a taktéž neuvěřitelně zábavný lokální splitscreen až pro 4 hráče. Díky nativnímu 4K rozlišení je pak záplava obřích pixelů přeci jen o něco uhlazenější, takže i v případě, že se ve čtyřech lidech choulíte před obrazovkou, vás postarší vizuál neirituje a díky jeho modernějšímu hávu pouze nasáváte dobovou atmosféru.

Doom 3 přidal na hororových prvcích

Po druhém díle a několika speciálních verzích jako The Ultimate Doom nebo Final Doom se id Software přesunuli ke značce Quake. Poté chtěl John Carmack, jeden z původních autorů série, prosadit restart, který by se vydal trochu jiným směrem než původní dva díly. S tím nesouhlasil jak zbytek studia, tak i majitelé a investoři, avšak po úspěchu Return to the Castle Wolfenstein, což byl rovněž zásadní restart pro další významnou značku id Software, nakonec ostatní vývojáři souhlasili. Proti bylo jen vedení a tak zaměstnanci přišli s ultimátem – buď je vedení nechá udělat restart série Doom, nebo je musí propustit.

Začaly tak práce na třetím díle, který se výrazně oprostil od frenetické akce a přidal naopak na prvcích hororu. Doom 3 plně respektoval aktuální trend, kdy se upouštělo od nelineárních kampaní a hry začaly být více příběhové. Třetí díl tak nabízí sice klasický, ale propracovaný příběh, jenž operuje s reáliemi série, ale story prvních dvou her nijak nerespektuje. Podíváme se tak na Mars, kde společnost UAC provádí experimenty s portály a není asi překvapením, že vše nakonec vyústí v invazi démonů.

Stejné zbraně, stejní nepřátelé, přesto zcela jiná hra

Pokud bych třetí díl neznal, na první pohled bych si ho s původními díly nikdy nespojil. Cutscény plné rozhovorů přímo v enginu hry, hlavní a vedlejší postavy měnící své motivy a přesvědčení, to vše bylo pro sérii Doom naprosto nové. Co však zůstalo, a jsem za to opravdu vděčný, jsou ikonické zbraně a nepřátelé. Nechybí tak dva druhy brokovnic, rotační kulomet a samozřejmě BFG 9000. Zde se projevil další nový trend, přetrvávající dodnes – zbraně tehdy dostával hráč postupně a ty nejsilnější přišly až nakonec. 

Zůstala i většina ikonických nepřátel, kteří teď byli plně trojrozměrní a na svou dobu velmi dobře animovaní. Pro mě osobně jde ale přesto všechno o jednu z největších slabin hry. Protivníci nepůsobí už tak děsivě a ikonicky, přestože jsou o poznání realističtější. To se ostatně týká naprosto všeho, studio id Software totiž opět překonalo samo sebe a stejně jako v případě prvního dílu vytvořilo grafický engine, který zadupal konkurenci do země.

Opěvovaný i nenáviděný Doom 3

Třetí díl je nejvíce kontroverzní, protože přinesl zásadní změnu. Pro mě osobně jde o velmi podařenou akční hru, která vynikala dechberoucí grafikou, skvělými animacemi a zajímavým příběhem. Do dnešní doby přetrvalo jen pár neduhů, jako je automatické ukládání, jež hru zastaví na pár sekund, aniž byste to čekali, a nelogické spawnování nepřátel za vašimi zády. Rozhodně však jde o velmi kvalitní střílečku sklízející ve své době jedno excelentní hodnocení za druhým.

Je to ale Doom? Pro mě nikoli. Nejde o to, že vizuální styl se razantně změnil, to je prostý vývoj. Doom je však pro mě o krvavé frenetické akci, kde paradoxně ani žádný příběh nepotřebuji. Že byl recept prvních dvou dílů geniální a trvalý mi potvrdil další restart z roku 2016, který kompletně navrátil sérii ke kořenům, a přestože se již hra ovládá úplně jinak, je to zkrátka Doom jak se sluší a patří. Ve výsledku je tak Doom 3 pro mě nejslabším dílem, přestože ve své době způsobil velký poprask a opět posunul žánr FPS o krok kupředu.

Bethesda účet, aneb jak dokonale zprznit klenot

Edice prvních tří dílů vydaných k 25. výročí mají několik zásadních výhod a jeden velký nedostatek, který mě při vydání pálil daleko více než ohnivé firebally cacodémona. Pojďme ale nejdříve na to hezké. Na konzolích stojí první dva díly pouze 136 korun, což je podle mě cena přinejmenším adekvátní tomu, co vše za ni dostanete. Za třetí díl pak zaplatíte 269 Kč a v ceně je mimo jiné i vynikající datadisk Ressurection of Evil, kde autoři vyslyšeli prosby hráčů a více se přiklonili k rychlé hratelnosti původních dílů. Všechny hry navíc vychází na PC ale vůbec poprvé také na konzoli Nintendo Switch, výběr platforem je tedy značný.

Co mě však hodně zamrzelo a kompletně zadupalo do země nostalgickou náladu, byla nutnost vlastnit Bethesda účet, ke kterému bylo třeba po spuštění hry se přihlásit (nemluvě o tom, že vytvoření účtu v prvních dnech nebylo často technicky možné). V současnou chvíli už se tím trápit nemusíte, zhruba měsíc po vydání hry nutnou registraci odstranil patch a autoři se dušovali, že se tento restriktivní prvek dostal do finální verze omylem. Skutečnost bude ale nejspíše taková, že zkrátka nechtěli pod návalem kritiky přiznat chybu a já nemohu jinak, než na tento kopanec fanouškům alespoň zpětně neupozornit.

Autoři tak mají velké štěstí, že naše retro recenze nemají číselné hodnocení, za tento otravný a zbytečný prvek (i když už ho nyní hra neobsahuje), by totiž šlo pěkných pár procent dolů. Jinak jsou ale jednotlivé díly fantastickým návratem do minulosti, který by měli absolvovat i mladší hráči. Jednotlivé díly jsou skvělou ukázkou toho, jak dříve hry fungovaly a jak postupoval jejich vývoj. Doom je legenda a díky těmto třem dílům je stále pěkně živá a to je pro nás hráče víc než dobře.

Tato retro recenze byla napsána pro PlayStation 4 Pro verzi.

• Zdroje: Doom World, Moddb.com, vlastní

Retro Recenze Doom Anniversary: hodnocení