Kybernetika jako nepřítel státu: Sovětský omyl, který stále bolí

Studená válka, jak ji známe

Svět přelomu roku 1979 a 1980 nebyl nijak přátelský. Spojené státy a Sovětský svaz byly ve Studené válce, obě strany měly každá kolem 25 000 jaderných hlavic – a rozjížděla se válka v Afghánistánu, ta první válka, kde Sověti podporovali k socialismu se hlásící Demokratickou republiku Afghánistán. V Sovětském svazu vládl stále pevnou rukou Leonid Brežněv, ten týpek, který se rozhodl potlačit Pražské jaro v roce 1968 sovětskými tanky. Byl to tvrdý komunista, který se nebál použít sílu jak proti nepřátelům mimo hranice Sovětského svazu, tak i proti vlastním lidem.

Sovětský režim stále vládl pevnou rukou a nezdálo se, že by se na tom mělo něco měnit. Sověti měli průmysl optimalizovaný na výrobu zbraní, stále pokračovali v sériové výrobě jaderných hlavic, tanků a ponorek, ale v 70. letech začali výrazně zaostávat v oblasti výpočetní techniky. Ta se s tím, jak technická úroveň zbraní stále rostla, stávala čím dál tím významnější.

Názor vyhrává nad fakty

Obrovský problém diktatur je v tom, že jsou jen tak schopné, jak jsou schopní jejich vůdci. Nacistické Německo sabotovalo samo sebe tím, že Hitler sice chápal význam ropy a spalovacích motorů, ale odsuzoval jadernou fyziku jako „židovskou pavědu“, což efektivně brzdilo nacisty v jaderném programu. Přestože mělo Německo velmi pokročilou kryptografii ve formě Enigmy a Lorenzova stroje, v podstatě ignorovalo vznikající počítače, na kterých pracoval německý vynálezce Konrad Zuse.

Podobně Sovětský svaz trpěl tím, že Stalin odmítl kybernetiku jako „buržoazní pavědu o tom, že stroje mohou myslet jako člověk“ a v biologii se místo genetikou nechal okouzlit pseudovědou Trofima Lysenka. Lysenko odmítal Mendelovu teorii dědičnosti a místo toho přišel s vlastní teorií předávání vlastností mezi jednotlivými generacemi plodin, o kterých tvrdil, že jednou dovolí i pěstování citronů na Sibiři. Místo citronů na Sibiři přišly hladomory – a šikana kybernetiky způsobila, že Sovětský svaz začal značně technicky zaostávat za Západem.

Když se díváte na dějiny moderního Ruska, nemůžete se zbavit pocitu, že to je něco jako město, ve kterém vládnou ti nejhorší raubíři, kteří šikanují šprty už od školy a vlastně je tak nutí k emigraci. Od konstruktéra vrtulníků Igora Sikorského po zakladatele Google Sergeje Brina, generace za generací vědců a konstruktérů opouštěla Rusko a získávala úspěchy a respekt v zahraničí. Ani Alexej Pažitnov v tomto směru nebyl výjimkou, i on opustil Rusko a stal se úspěšným americkým občanem.

Mozky prchají raději pryč

A byly k tomu dobré důvody, protože když se díváte do dějin sovětské vědy, vidíte typicky tři konce talentovaných ruských vědců a vynálezců: Buď byli úspěšní a utajovaní jako raketový konstruktér Sergej Koroljev, nebo skončili alespoň na čas v gulagu jako letecký konstruktér Andrej Tupolev – a nebo jim systém nedal šanci a oni skončili víceméně zapomenutí jako malé kolečko v ruské akademické mašinerii.

Důvod, proč talentovaní Rusové utíkali na Západ, byl jednoduchý: I když nebyli vždy úspěšní, dával jim šanci. Prosazovat si vlastní směr výzkumu bylo v Sovětském svazu nebezpečné, bez politické podpory to nešlo – a kdo se postavil oficiální ideologické linii, měl opravdu velký problém. Nesouhlas s oficiální linií si totiž tajná policie mohla vyložit přímo jako sabotáž a nebo diverzi socialistického hospodářství – a to se trestalo nesmírně krutě.

Přesně tohle spolu se zaměřením sovětské ekonomiky na těžký a válečný průmysl vedl k tomu, že Sovětský svaz celkově zaostával a dostával se do velmi nevýhodné pozice v oblasti elektroniky a výpočetní techniky. Západ to věděl – a aby rozdíl zvětšil, embargoval vývoz špičkových technologií do socialistického bloku. Určitou výhodou izolace socialistických zemí bylo naopak to, že jen omezeně uznávaly koncept autorských práv a naopak provozovaly rozsáhlou technickou špionáž, takže přece jenom měly šanci dělat repliky západních technologií.

Význam počítačů se v SSSR podcenil

I tak zaostával socialistický blok ve výpočetní technice o pět až deset let s tím, že zatímco vývoj na Západě byl velmi rychlý a vznikal na mnoha místech souběžně v soutěži, socialistické centrální plánování bylo těžkopádné a tak se rozdíl proti Západu s časem stále zvětšoval. Vznikající východní počítače byly určené hlavně pro armádu, pro průmysl, pro výzkum a vývoj – a teprve na konci všech priorit byla výuka, automatizace běžných domácností, spotřební a zábavní elektronika.

Poté, co Ronald Regan oznámil v roce 1984 projekt SDI (Strategic Defense Initiative), strategický protiraketový štít založený na velmi pokročilých technologiích, se situace ještě více vyostřila: Rovnováha ve světě byla dosud založena na konceptu MAD (Mutual Assured Destruction), která díky obrovskému počtu hlavic garantovala totální zničení obou protivníků. SDI by dalo Americe výhodu – proto Sověti začali vyrábět ještě více jaderných hlavic, až jejich počet dosáhl těžko uvěřitelných 40 000 na sovětské straně. I tak se ale Sověti projektu SDI obávali, protože vyvážit ho znamenalo obrovské vývojové a výrobní náklady.

V roce 1985 se do čela Sovětského svazu dostal Michail Gorbačov, který se rozhodl linii konfrontace změnit. Vědci na Východě i na Západě varovali před důsledky jaderné války a sílil i odpor veřejnosti proti válce – a Gorbačov se rozhodl prosadit přestavbu (perestrojku) a Sovětský svaz modernizovat a učinit celkové klima méně konfrontačním.

Michal Rybka

Michal Rybka je publicista a nadšenec s 20 lety zkušeností v IT a gamingu. Je kurátorem AlzaMuzea a YouTube kanálu AlzaTech. Napsal několik fantasy a sci-fi povídek, které vyšly v knižní podobě, a pravidelně pokrývá páteční obsah na internetovém magazínu PCTuning.