Digitální audio na cesty přichází

Digitální audio na cesty přichází – OBSAH

1. CD nabídla spoustu výhod
2. Začíná éra discmanů
3. Zabezpečení, které zašlo příliš daleko

CD nabídla spoustu výhod

Digitální audio se poprvé rozšířilo ve formě CD (Digital Audio Compact Disc), který vznikl ve spolupráci Philipsu a Sony v roce 1982. CD kombinovalo výhodu masové výroby, kterou sdílelo s tradičními gramodeskami, spolu s bezkontaktním čtením, které zajišťoval laser. Klasické gramodesky používají jehly, což vylučuje použití gramofonů v pohybu – riziko poškrabání desky je vysoké. Laser čte značky na médiu bez fyzického kontaktu, takže to nejhorší, co se může stát, je, že se čtení „utrhne“ a čtecí mechanismus se musí vystavit zpět na správné místo.

Digitální disky CD zažívaly úspěch mezi audiofily, ale svou opravdovou slávu zažily s nástupem inovativních variací – zapisovatelných CD-R, přepisovatelných CD-RW a také formátem pro digitální video VCD, které se prosadilo hlavně v Asii, kde nahradilo videorekordéry. Velmi rychle se ukázalo, že tento formát je vhodný nejen pro audio, ale i pro záznam dat a pro distribuci softwaru, protože CD nabízelo mnohem vyšší kapacity proti disketám – až 700 MB dat oproti 1,44 MB, které nabízela typická disketa.

Začíná éra discmanů

Netrvalo dlouho a vznikly i přenosné CD přehrávače – první byl Sony Discman D-50 z roku 1984. První discmany byly poměrně velké a trpěly výpadky při pohybu, ale problém se časem vyřešil přidáním vyrovnávací paměti, která dovolila pokračování přehrávání i při výpadku po nárazu (skip protection).

Zatímco nejstarší discmany byly poměrně velké, v devadesátých letech se měnily na neustále štíhlejší, takže ve finále byly jen o málo větší než samotné CD. Zatímco jejich rozměry klesaly, jejich schopnosti stále rostly – a po rozšíření moderních digitálních formátů získaly i schopnost přehrávat MP3. Se dvěma tužkovými bateriemi nebo nabíjecím akumulátorem měly výdrž kolem deseti hodin a někdy získaly i dodatečné funkce – například zabudované rádio nebo schopnost fungovat po připojení k PC jako CD mechanika.

Jednoduchost, s jakou bylo možné kopírovat CD, se stala předmětem vážných kontroverzí. Čtení digitální hudby beze ztráty kvality (ripování) bylo tak jednoduché, že ho podporovaly přímo Windows. Nebylo složité, aby si zákazník namíchal a vypálil svoje vlastní CD – to podporoval například i Apple s jejich reklamou z roku 2001: „Rip. Mix. Burn.“

Zabezpečení, které zašlo příliš daleko

V roce 1982 nikdo nepočítal s tím, jak jednoduše bude možné kopírovat jen o deset let později digitální audio, ochrana spočívala v podstatě jen v indikaci, že se disk nemá kopírovat, což většina softwaru pro PC prostě ignorovala. Na konci 90. let začaly vznikat pokusy o „nekopírovatelná“ CD, která ale porušovala specifikace CD Audio a v některých zvláště křiklavých případech instalovala tato CD nevyžádaný software (rootkit), který měl znemožnit kopírování CD.

Nejhorším případem byl skandál Sony BMG s jejich rootkitem XCP z roku 2005, který používal techniky podobné hackerům – a tím vznikala bezpečnostní rizika. Šlo o klasický příklad „snahy o zabezpečení, která zašla až příliš daleko,“ a výsledkem bylo několik soudních sporů v USA.

Snaha příliš zabezpečit obsah se stala osudnou nástupnickému formátu SACD (Super Audio CD), které nabídlo mimo zpětné kompatibility také vyšší kvalitu audia s podporou prostorového zvuku a zvýšením zaznamenávaného frekvenčního rozsahu až do 100 kHz. Tento formát byl uveden v roce 1999 a svedl souboj o budoucnost digitálního audia s DVD Audio – ale protože vyžadoval nový typ přehrávače a na PC bylo možné přehrávat jen CD kompatibilní vrstvu, nakonec se neprosadil a od roku 2009 se prakticky nevydává.