Predator: Hunting Grounds (RECENZE) – Zklamání z džungle

Predator: Hunting Grounds (RECENZE PS4 Pro) – Obsah článku

1. Hra za vojáky je béčkové Call of Duty
2. Predator: Hunting Grounds má vyváženou obtížnost
3. Predátor je hlavní hvězdou Hunting Grounds
4. Matchmaking jako pomalá smrt vykrvácením
5. Loot boxy bez mikrotransakcí
6. Technické chyby sráží Predatora na kolena
7. Recenze Predator: Hunting Grounds: závěrečné hodnocení
8. HW nároky pro Predator: Hunting Grounds

Hra za vojáky je béčkové Call of Duty

Na místě, kde ve většině recenzí stojí krátké shrnutí příběhu, se rovnou pustíme k samotné hratelnosti. Až tak je totiž příběhové pozadí nedůležité a zároveň i nezajímavé. Nicméně pokud by vás story kolem Predator: Hunting Grounds lákala, najdete pár řádků v záložce Extras v hlavní nabídce, ale pokud ji budete ignorovat, o nic nepřijdete. Stačí vám vědět, že v Hunting Grounds se proti sobě postaví čtyřčlenný elitní tým lidských vojáků zvaný Voodoo a mimozemský lovec Predátor.

Je pak na vás, na kterou ze stran se přidáte. V případě hry za lidské vojáky vás čeká taktická akce, jež se ale ve výsledku smrskává na derivát Call of Duty druhé jakosti. Zbraní je málo, rozdíly mezi nimi nijak zásadní a náplň misí je tvořena běháním z bodu A do bodu B, kde je většina úkolů jasně dána a nemusíte nad nimi nijak výrazně přemýšlet. Mimo Predátora, jenž startuje na začátku hry na opačné straně mapy, proti vám stoji umělá inteligence přestrojená za místní milice. Jde však pouze o hloupoučké panáky nabíhající na vás ze všech směrů, přičemž se budete s ostatními členy týmu předhánět, kdo koho sejme první ve vidině získaných zkušeností. K ničemu dalšímu tito patlalové z džungle nejsou.

To nejlepší na hře za vojáky jsou momenty, kdy si vás najde Predátor. To nemusíte poznat nutně podle toho, že se vám přímo postaví do cesty. Jeho přítomnost v okolí vám bude jasná z praskání větví, mohutného dusotu v případě, že se pohybuje po zemi, či z jeho ikonického cvakání čelistmi, ze kterého vám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě.

Predator: Hunting Grounds má vyváženou obtížnost

Právě v okamžicích, kdy dojde k finálnímu střetu, se Predator: Hunting Grounds konečně blýskne. Troufnu si říct, že vybalancování obou stran je velmi dobré a žádný souboj není dopředu ztracený či naopak předurčen k jasné výhře. Pokud se v roli vojáků budete držet při sobě a nezačnete zmatkovat, i po zuby ozbrojený Predátor se bude muset po čase stáhnout. Pokud se vám ho podaří vyprovokovat a vynutit si přímý útok, palbě ze čtyř zbraní se neubrání ani jeho silná kůže a brnění.

Na druhou stranu pokud dáte Predátorovi jedinou šanci, zkušený hráč dokáže váš tým rozprášit během pár okamžiků. Stačí nechtěně aktivovat alarm v táboře, načež se spustí útok umělé inteligence, jeden z vojáků se vzdálí od skupinky, lovec ho během chvilky sejme a s jeho škubající se páteří v ruce napadne zbytek týmu, jenž se k němu otočil zády, protože právě odráží útok NPC postav nebo plní jeden z nudných úkolů.

Vyváženost hratelnosti je dost těžké posoudit po krátkém hraní. Když totiž první zkušenost s Predator: Hunting Grounds získáte v roli vojáka, po konci mise si budete stěžovat na to, jak to má Predátor se vším tím maskováním a možností rychlého pohybu v korunách stromů snadné. V opačné situaci, aniž byste předtím hráli právě za vojáky, budete naopak lamentovat nad tím, že vojáci v maskáčových kombinézách nejdou z té dálky vůbec vidět a když ano, je nemožné je rozeznat od umělé inteligence. Po desítkách hodin ale nakonec zjistíte, že obtížnost hry za oba tábory je skutečně velmi podobná a záleží spíše na vašich schopnostech a pochopení zásadních rozdílů v hratelnosti.

Predátor je hlavní hvězdou Hunting Grounds

Není to ale hra za tým vojáků, ba dokonce ani střety s Predátorem v kůži elitního týmu, co je hlavní inovací Predator: Hunting Grounds. Pocit skutečně něčeho nového získáte právě až při hře za mimozemského zabijáka, jehož hratelnost bych snad nejblíže přirovnal k sérii Assassin’s Creed na vesmírných steroidech. Predátor ovládá takzvaný predkur, díky čemuž umí velmi rychle běhat v korunách stromů. Přeskakování obrovských propastí pro něj také není žádný problém, a když přijde řeč na palebnou sílu, je to skutečný predátor.

Jeho ovládání je navíc minimálně na konzolích velmi příjemné, vše totiž probíhá na rozdíl od hry za vojáky z pohledu třetí osoby, takže orientace v husté džungli je o poznání příjemnější a díky jeho síle a rychlosti nemá problém přeběhnout celou mapu během krátké chvilky. K tomu si přidejte pokročilé maskování, termovizi a smrtonosné zbraně v čele s pověstným ramenním kanónem (a jeho méně zničující ruční variantou), dále tiché vrhací disky, vystřelovací síť na zneškodnění cíle a smrtící luk.

Pokud pochopíte, jakým způsobem za Predátora hrát, budete se dobře bavit, přestože hranice mezi hrou na kočku a myš a honem na krvácejícího Predátora je velmi tenká. Bohužel k potěše, kterou hraní za Predátora či obecně střety obou nepřátelských stran přináší, se musíte probojovat a také pročekat.

Matchmaking jako pomalá smrt vykrvácením

Predator: Hunting Grounds má totiž několik zásadních problémů. Předně to je Achillova pata všech online her, tedy špatný a zdlouhavý matchmaking. Při hře za vojáky většinou trvá půl minuty a k tomu si předejte ještě minutový loading mise a úvodní (a stále stejnou) nepřeskočitelnou animaci. To je ale ta lepší varianta. Jindy trvá čekání na hru za lidské komando i několik minut a někdy se nedočkáte vůbec, přestože jsem si jist, že hráčů je v zásobě dostatek vzhledem k aktuálnímu vydání hry a také podpoře cross-playe s PC platformou.

V případě, že chcete hrát za Predátora, počítejte minimálně s matchmakingem trvajícím pět minut. Hra dopředu ukazuje předpokládané časy, ale ne vždy se na ně dá spolehnout. Že něco nefunguje, dobře poznáte také podle toho, že po desetiminutovém čekání spustíte matchmaking znovu a během dvaceti sekund už se vám načítá zápas. Problém také tkví v tom, že i v prvních hodinách hraní proti vám hra pošle hráče s desítkami nahraných hodin a perfektní výbavou. Slabou útěchou je to, že při čekání můžete alespoň upravovat výbavu svou, ta ale taktéž není předností hry.

Loot boxy bez mikrotransakcí

Jak už jsem zmínil, k zábavné hře za Predátora se nedostanete hned. Než se totiž prosekáte a prostřílíte k vůbec prvním zbraním, budete muset absolvovat mnoho her, abyste vůbec dostali základní mačetu. Predátor je tak z počátku relativně dost zranitelný a termínem „z počátku“ myslím zhruba prvních 10 až 15 hodin herního času. Je ale jasné, proč se tak autoři rozhodli. Výbavy k odemčení totiž Hunting Grounds nenabízí zrovna mnoho. V případě Predátora je to 6 zbraní, jež ani nejde dále modifikovat (na rozdíl od těch pro vojáky). Skutečně nešlo vymyslet alespoň stereotypní modifikace umožňující vyšší poškození, větší kadence nebo rychlejší nabíjení?

U zbraní a výbavy pro vojáky je to už skutečně lepší, ale také nejde o žádnou hitparádu. Mezi hlavními zbraněmi najdete 4 samopaly, přičemž nějaké zásadnější rozdíly jsem dodnes nenašel, tři odstřelovací pušky (jejichž využití je proti AI zbytečné a minimálně na konzolích je šance trefit nadlidsky rychle se pohybujícího Predátora takřka nulová, takže jde o zbytečnou kategorii) a dvě speciální zbraně, jež se odemknou až po desítkách hodin. Každý kvér jde naštěstí různě modifikovat o hledí, tlumiče nebo rozšířené zásobníky, ale rozhodně nejde o nijak robustní systém.

Lichotivě nepůsobí ani loot boxy. Za každý vyhraný zápas dostanete bednu, z níž se vám posléze vylosují tři skiny pro zbraně nebo vybavení, popřípadě, když máte štěstí a dostanete novou čepici nebo brýle. Je samozřejmě správně, že z bedniček vám nepadají zbraně, ty si odemykáte hraním a nic z toho, co díky náhodě dostanete, vás nemůže zvýhodnit proti soupeři. Ale skutečně musíme dostávat kosmetické úpravy otevíráním beden a spoléháním se na náhodu? Jednotlivé kosmetické úpravy lze totiž za herní měnu (kterou si vyděláváte hraním) stejně koupit v nabídce pro úpravu vzhledu, takže přítomnost bedniček nedává smysl. Alespoň že loot boxy nelze (zatím?) kupovat za reálné peníze, takže s radostí mohu konstatovat, že v Predator: Hunting Grounds nejsou mikrotransakce.

Technické chyby sráží Predatora na kolena

Pochvalu si studio IllFonic bohužel nezaslouží ani za technické zpracování. Doskakování či problikávání textur není ničím ojedinělým, na druhou stranu na rozdíl od kolegů jsem až na výjimky v přímém úvodu mise nezaznamenával žádné záseky či dokonce propady snímkování, za což možná mohl výkon PlayStationu 4 Pro. Vzhledem k tomu, že hra vychází také na PC, mohou mít díky špatné optimalizaci majitelé standardní verze PS4 problémy.

I grafická stránka je mezi hráči hodnocena rozdílně a také zde si osobně myslím, že standardní verze PS4, která je i 3,5 roku po vydání PS4 Pro stále dominantní verzí, stručně řečeno nestíhá. Když se totiž rozhlédnete po okolních screenshotech, označit Predator: Hunting Grounds za vyloženě škaredou hru rozhodně nemohu. Autorům se nedá upřít dobré zpracování husté, ale zároveň prostorné džungle dávající jasně najevo, že v této změti zeleného flóry bude najít maskovaného nepřítele skutečně obtížné.

Jak jsme se ale shodli při společném hraní s kolegy, jakmile se blíže zakoukáte na jakýkoli objekt, všimnete si slabších textur, problémů s nasvícením i stíny. Hodně zamrzí také nevalná kvalita umělou inteligencí řízených nepřátel, která je v kombinaci s jejich tupostí místy až alarmující stejně jako velmi krátká vykreslovací vzdálenost.

Obávám se, že si vývojáři ukousli až příliš velké sousto. Vyvážit dvě naprosto odlišné strany se jim podařilo dobře, ale to vše kolem, snad až na výjimku v podobě hry za Predátora, silně pokulhává. Velké obavy mám také o životnost hry. Obsahu na odemykání rozhodně nemá tolik, aby vás stejným způsobem motivovala k dalšímu hraní za měsíc či dva. Na druhou stranu pokud se nyní autoři nezaleknou vlažného přijetí a budou Hunting Grounds ladit a vylepšovat, nemusí jít vyloženě o propadák, na který si po půl roce nikdo nevzpomene.

Tato recenze byla napsaná pro PS4 Pro verzi hry.

• Zdroje: Vlastní

Recenze Predator: Hunting Grounds: závěrečné hodnocení

Predator: Hunting Grounds (DOJMY Z HRANÍ PS4 Pro) – Obsah článku

1. Asymetrická hratelnost asymetrického multiplayeru
2. Predator – rozděl a panuj
3. Call of Duty druhé jakosti
4. Nic není ztraceno
5. Loot boxy ani dlouhé loadingy v pralese nechceme

Asymetrická hratelnost asymetrického multiplayeru

Dojmy z hraní: 1. dubna 2020 • Autor: Filip Němec

Studio IllFonic má s asymetrickou hratelností jisté zkušenosti. Jejich předchozí titul Friday the 13th: The Game sice díru do světa neudělal, ale nedá se říct, že by nikoho nezaujal. Predator: Hunting Grounds však připomíná daleko více rovněž asymetrickou online akci Evolve z roku 2015 a nemyslím teď pouze herními mechanikami, kde proti sobě také stojí jedno velmi silné monstrum a elitní tým lidských vojáků. Narážím spíše na to, jaké jsou moje dojmy z hraní.

Za asymetrický totiž nelze označit jen typ online soubojů, ale do jisté míry také hratelnost, která je za jednu stranu zábavnější než za druhou. Pravděpodobně vás nepřekvapí, že tou nejlepší částí Predator: Hunting Grounds je hra za obávaného Predátora. Zatímco při hře za lidské vojáky jde v podstatě o druhořadou akční střílečku, když se vžijete do role mimozemského zabijáka, opravdu vás hra baví.

Predátor – rozděl a panuj

Termovize, pokročilé maskování a další nejmodernější vychytávky dělají z Predátora nejen stroj na zabíjení, ale také charakter, za který opravdu chcete hrát. Zbraně jsou zábavné, nekonvenční a postava Predátora působí po všech stranách cool. Ovládání je navíc minimálně na konzolích velmi příjemné, a protože vše probíhá z pohledu třetí osoby, máte dostatečný rozhled po okolí. Predátor se nejen pohybuje rychleji než vše ostatní na mapě, ale také ovládá takzvaný predkur (predatorská varianta parkuru), na který se nechytá ani sebemrštnější příslušník řádu asasínů.

Hru začínáte sami uprostřed rozlehlé džungle a bude jen na vaší znalosti mapy a využívání skvělého sluchu Predátora, abyste nepřítele lokalizovali. Někdy to trvá opravdu jen chvíli, jindy projdete dva tábory plné NPC postav (ty nepředstavují pro Predátora absolutně žádnou hrozbu), než narazíte na své úhlavní nepřátele, ale nikdy hledání netrvá tak dlouho, abyste se začali nudit. Pak přichází na řadu obhlédnutí situace, kdy pomocí termovize identifikujete jednotlivé členy týmu a podle toho, co právě dělají, naplánujete další postup.

Osvědčenou taktikou je vyčkat na moment, kdy nějaká akce vojáků spustí odvetný útok NPC bojovníků a v tom největším chaosu zaútočit. V tento moment máte největší šanci na rozdělení týmu a jeho postupnou likvidaci, která vzhledem ke schopnostem Predatora není zase až tak obtížná. Při souboji jeden na jednoho nemá proti vám nikdo absolutní šanci. Toto byl ale ideální scénář z pohledu Predátora. Jak to vypadá z druhé strany?

Call of Duty druhé jakosti

Hra za lidské vojáky už mě tak neuchvátila a to zejména kvůli tomu, že jde ve svém jádru o nezajímavou akční střílečku, která se snaží vypadat jako Call of Duty, ale této metě se přibližuje snad jen povedenými zvuky zbraní. Na rozdíl od Predátora není vaším primárním cílem eliminace lidského protihráče, ale plnění strategických úkolů v náhodně vybrané vesničce či osadě kdesi na mapě. První třetina až polovina „zápasu“ tak je v podstatě nudná, protože plníte unifikované úkoly typu „tamto zmáčkni, tohle nech vybuchnout, tady to hlídej“. Střety s protivníky řízenými umělou inteligencí jsou jen chabou výplní, sami vám totiž nabíhají do rány a někdy dokonce jen stojí uprostřed otevřeného prostranství a čekají na smrt.

V naprosté většině případů se ale právě v tento moment začne stupňovat napětí, protože uslyšíte tlumený dusot nebo praskání větví a přesně v ten okamžik vám začne naskakovat husí kůže. Přestanete se věnovat týmovému úkolu a budete jen panicky těkat očima po okolí. Snad nejlepší jsou chvíle, kdy uslyšíte charakteristické cvakání predátorských čelistí. V ten moment víte, že je Predátor někde kolem vás, že vás pečlivě sleduje, a pokud náhle uvidíte mihnout se kolem vás červenou tečku jeho ramenního děla, víte, že se blíží váš konec.

Nic není ztraceno

I když to může vypadat, že je s vámi amen, je to všechno jen začátek. V momentě, kdy dokážete vzájemně spolupracovat, nemá Predátor proti vám šanci. Mnohokrát se mi podařilo spatřit ho zamaskovaného při pohybu ve větvích a společnou palbou ho zahnat pryč, dokončit úkol a splnit misi. Ta končí také Predátorovou smrtí, ale za vítězství můžete považovat právě i to, že prostě jen přežijete. Nejzásadnějším problémem ale nejsou nezábavné střety s umělou inteligencí, ale skutečnost, že někdy vás prostě Predátor nenajde a vy strávíte 10 minut střelbou do cvičných panáků.

Čistě za sebe musím říct, že z počátku je Predátor mírně silnějším nepřítelem, kterému dokáží odolat pouze opravdu koordinované týmy. Pohybovat jazýčky na vahách ale budou postupně se odemykající zbraně a schopnosti, na prvních levelech jsou totiž všechny hratelné charaktery odkázány jen na základní výbavu. Později však s více variantami výbavy přijde i vícero taktických přístupů.

Loot boxy ani dlouhé loadingy v pralese nechceme

Predator: Hunting Grounds má rozhodně co nabídnout, ale k četným mouchám v hratelnosti i mechanikách se přidávají i další problémy. Nepříjemně překvapily zejména loot boxy. Ty obsahují pouze kosmetické úpravy a nevěřím, že se v nich dočkáme něčeho, co by hráče mohlo jakkoli zvýhodnit, jen mi zkrátka do hry tohoto typu vůbec nesedí. Proč si jako Predátor, mimozemský lovec z vesmíru, budu otevírat nějaké bedničky s vybavením? A jako voják? Ten snad dostane vercajk od armády, ne? Samozřejmě všichni chápeme, jaký je jejich účel a na druhou stranu, není třeba se kvůli nim úplně čertit, protože si je jde koupit i za průběžně získávanou herní měnu, což byla také jediná volba ve víkendové trial verzi, je ale nad slunce jasné, že v plné hře si je bude možné koupit za skutečné peníze.

Hra bohužel neoslňuje ani technickým zpracováním. Pohání ji Unreal Engine 4. Musím ocenit hustotu vegetace a dojem z džungle, která působí opravdu prostorně, takže se v korunách stromů dá skutečně v roli Predátora téměř ztratit. Celkově je ale graficky Predator: Hunting Grounds na PS4 Pro průměrnou hrou. Vyloženě neurazí, ale rozhodně si neřeknete, že vypadá opravdu dobře. Nakonec zamrzí také extrémně dlouhé nahrávací obrazovky, jež snad v plné hře budou podstatně kratší. Nejen z hlediska technické stránky zhodnotil trial verzi také kolega Ondřej, kterému se hra líbila o poznání více než mně. Zde si můžete přečíst jeho názor na hru.

Uvidíme, s čím přijdou autoři 24. dubna, kdy hra vychází na PC a PlayStation 4, a to s podporou cross-play multiplayeru, takže budete moci vyrvat páteř svým kamarádům vlastnícím odlišnou platformu. Bohužel v rámci trial verze nebylo možné vytvořit privátní hru a pozvat právě přátele z druhé platformy, cross-play fungoval pouze v rámci matchmakingu, snad tedy plná hra vylepší i toto.

• Zdroje: Vlastní

Na PC má Predator: Hunting Grounds neskutečný potenciál

Dojmy z hraní: 1. dubna 2020 • Autor: Ondřej Zeman

Od Predator: Hunting Grounds jsem toho po vypuštění prvních záběrů z hraní moc neočekával. Celek totiž vypadal na první pohled jako titul z béčkové produkce, nikoliv něco, z čeho bych byl jako hráč takto laděných projektů vyloženě unesen. Navíc jsem si už nějak tak zvykl na to, že kousky zaměřené na lov jednotlivce většinou nedopadnou kvůli vysokému zaměření na kooperaci moc dobře. Vyloženě pozitivní dojem ve mně nezanechala ani první hodinka hraní. Jakmile jsem však přišel na fungování jednotlivých mechanizmů, komplet se mi slušně dostal do krve, díky čemuž jsem si hraní skutečně začal užívat za obě strany, což se mi třeba u Evolve či podobně laděných hororových titulů dosud nestalo.

Když v momentu, kdy píšu tyto řádky, přemýšlím, která ze stran mi vlastně sedla více, musím uznat, že jsem si k žádnému ze zúčastněných nevytvořil vyloženě negativní či maximálně pozitivní vztah. Speciální tým je při normálním složení partou, pro niž není eliminace Predátora až takovým problémem, naštěstí pro vesmírného lovce pracuje Predator: Hunting Grounds hodně s myšlenkou umělé inteligence, která stabilně narušuje koncentraci vojáků. Ti se při honbě za počítačem ovládanými obyvateli pralesa často oddělují od skupin a dávají tak prostor protihráči, jemuž vlastně nic jiného než čekání na správnou příležitost nezbývá, sám totiž při přímém střetu s přesilou nemá šanci uspět. Pokud si však počká a zvedne nabízenou rukavici, vítězství má nakonec v kapse.

Celková hratelnost mi na PC přišla trošku topornější. Hodně mi zpočátku neseděl pohyb postav spolu s chováním umělé inteligence, která by potřebovala trošku posílit. Stejně tak se těším na to, až dostanu ve finální verzi k dispozici možnost si změnit nastavení kláves, protože základní sestava mi vůbec nesedla. Zapracovat bude též nutné na vyloženě špatně navrženému objevování nepřátel, kteří se spawnují někdy i přímo před vámi, či na optimalizaci, jež má k dokonalosti celkem daleko. Pokud ovšem tvůrci na kompletu zapracují a vytvoří dostatečné množství alternativních vývojových cest pro vojáky i Predátory, mají šanci ze svého titulu vytvořit skutečně poutavý titul schopný konkurovat některým současným kouskům.

• Zdroje: Vlastní