V polovině osmdesátých let začalo Nintendo zvažovat možnosti využití CD ROM jako datového nosiče pro herní konzoli nové generace. Proto od roku 1986 spolupracovalo se Sony, firmou, která u zrodu CD ROM stála, na CD mechanice pro Nintendo SNES.

Tu by si hráči přikoupili ke konzoli a mimo her na cartridgích by mohli hrát i hry na discích nového formátu SNES CD. Sony rozpracovalo vlastní konzoli, která měla být s Nintendo SNES kompatibilní, včetně kompatibility s připravovaným SNES CD. Důležité bylo, že Sony mělo výhodnou smlouvu, která jim zaručovala významnou kontrolu nad novou platformou.

Když si Nintendo v roce 1991 uvědomilo, v jak výhodné pozici Sony je, rozhodlo se společný projekt ukončit a raději mechaniku vyrobit ve spolupráci s Philipsem, čímž by si kontrolu naopak nechali jen pro sebe. Sony stálo před volbou, zda práci vyhodit a nebo jít na trh s vlastním systémem. Konzole byla téměř hotová a proto se ji rozhodli přes odpor Nintenda uvést na trh sami.

V roce 1991 došlo k soudnímu sporu, který ale dopadl dobře pro Sony a Nintendo nemohlo uvedení konzole zabránit. Během následujících tří let došlo ovšem Sony upravilo konzoli tak, že ztratila schopnost spouštět hry na cartridgích pro SNES. Jejich konzole byla tak dobrá, že kompatibilitu se SNES prostě nepotřebovala.

Sony využilo výkonný 32bitový procesor, který podporoval i 3D grafiku. Velkou výhodou byla jednoduchost architektury, zatímco konkurenční Sega Saturn používala devět procesorů, PlayStation stačily jenom tři. Rovněž návrh hardware je jednoduchý a elegantní: Konzole obsahuje zabudovaný zdroj na jedné desce, na oddělené je vlastní elektronika.

V těle konzole je i CD mechanika, která spočívá na třech gumových kuželech, jejichž účelem je utlumit vibrace vznikající při provozu CD. Právě CD mechanika se ukázala být velkou výhodou, protože konzole uměla přehrávat i Audio CD. Ve srovnání se specializovanými CD přehrávači byla konzole poměrně levná, takže se o ni zajímali i uživatelé, které hry až tak nezajímaly. Tento trik pomohl Sony i později: U PS2 bylo možné použít konzoli pro přehrávání DVD Video a PS3 uměla přehrávat BluRay.

CD ROM ale nabízelo výrazné výhody i pro výrobce her. Nintendo zůstalo u konkureční konzole Nintendo 64 u výměnných modulů, které dovolovaly velmi rychlý start hry a rozšíření konzole o specializované čipy. CD bylo pomalejší, ale mělo mnohem větší kapacitu, takže vývojáři mohli navrhovat podstatně propracovanější a větší herní prostředí a také hry doplnit videem.

Lisování CD bylo také mnohem levnější než výroba cartridgí. Konzole obsahovala čip, který měl zabránit pirátskému kopírování CD s hrami, na což piráti později reagovali vývojem modčipů, které měly ochranu proti kopírování obelstít. Také zavedla systém paměťových karet, které dovolovaly ukládání pozic ve hře a přenášení uložených pozic mezi konzolemi, což u řady starších systémů nebylo možné.

PlayStation se vyráběla jedenáct let, přičemž byla neustále inovována. Zatímco Sega se pokoušela konzole vylepšovat, Sony se naopak držela původního designu, jenom neustále konzoli zjednodušovala a výrobně zlevňovala.

Majitelé nejstarších i nejnovějších modelů mohli hrát stejné hry, novější konzole ale byly energeticky úspornější a spolehlivější, pouze měly menší možnosti rozšíření. Díky tomu se nakonec s více než 102 miliony prodaných kusů stala druhou nejprodávanější stolní konzolí všech dob!